Operní panorama Heleny Havlíkové (282)

Rusalka pod Stalinem
Nad Vltavou na místě bývalého pompézního Stalinova pomníku na Letné od roku 1991 odměřuje, poněkud svérázně, svým obřím kyvadlem novodobý čas Pražský metronom sochaře Vratislava Nováka. Obecně prospěšný spolek Containall tu provozuje kulturní centrum Stalin a prostor před podstavcem dává od května do září k dispozici multižánrovým projektům – živým koncertům, letnímu kinu, workshopům, siestám nebo komunitním akcím. Ve čtvrtek 6. srpna 2020 ho využil i spolek Run OpeRun a uvedl zde Rusalku Antonína Dvořáka.

Rusalka je oblíbeným titulem pro open-air produkce. Naprosto kongeniální bylo její uvedení v přírodním amfiteátru v Lokti s panoramatem hradu, meandrem řeky, paloukem a skálou pro Ježibabu. Nádhernou atmosféru poskytuje také českokrumlovské Otáčivé hlediště, kde jsem opravdu zažila, že při árii o měsíčku vyšel zpoza nočních mraků měsíc, ale zastihlo mě tam i běsnění živlů, kdy průtrž mračen bičovala střechu náhradního prostoru Jízdárny jako další „nástroj“ opery. Rusalka se hrála také v údolí Divoké Šárky, ze kterého se v místě bývalého amfiteátru stalo na začátku září novodobé operní poutní místo (letos se tu bohužel kvůli epidemiologickým opatřením poprvé od roku 2005 opera hrát nebude, resp. nezopakuje se loni kvůli dešti přerušený Don Giovanni).

Zatímco přírodní scenérie souzní s dějem Rusalky, monumentální kamenný podstavec zbudovaný na Letné pro megalomanský pomník na počest sovětského vůdce Stalina, přezdívaný „fronta na maso“, má k lesnímu palouku u jezera nebo zámku, jak je předepisují scénické poznámky libreta Jaroslava Kvapila, hodně daleko.

O to v případě uskupení Run OpeRun ovšem právě jde. K jeho poetice patří uvádění oper na netradičních místech. Prostor u podstavce na Letné si spolek vyzkoušel už v roce 2016, kdy zde uvedli Mozartovu Kouzelnou flétnu. „Site specific“ byly i jejich ostatní operní produkce – Operní orloj v Kotvě nebo v roce 2017 Mozartova Figarova svatba jako thriller ve Venuši ve Švehlovce. Tento „tajemný“ vybydlený prostor se stal také podivnou psychiatrickou léčebnou pro Poulencův Lidský hlas (viz 246. Operní panorama). A svou verzi Rusalky uvedl Run OpeRun už předloni na festivalu Povaleč.

Když v roce 2015 na operní scénu vtrhlo uskupení nadšených mladých lidí Run OpeRun, bylo to pro Prahu oživení až výbojně třaskavé (zatímco v Brně se do tradičního operního žánru Opera Diversa nabourává už řadu let a připomeňme, jak ještě na sklonku socialismu provokovali Jiří Nekvasil a Daniel Dvořák svou Operou Furore). Talentovaná studentka operní režie Veronika Loulová založením tohoto uskupení z tvůrčího přetlaku (nad rámec svých školních povinností, či spíš navzdory jim) chce i do tradičního žánru opery provokativně vnést styl současných site specific produkcí s prvky undergroundu.

Z tohoto pohledu ale byla Rusalka v režii Veroniky Loulové vlastně docela krotká – když srovnáme drsné psychologizující interpretace hlavně v německých divadlech od různých environmentálních výkladů devastace přírody po onu kontroverzní inscenaci s aplikací hrůzné kauzy Josefa Fritzla s Vodníkem jako incestním tyranem, který drží Rusalku a žínky v temném mokrém sklepě. Nebo připomenu muzikálovou adaptaci Michala Prostějovského v holešovickém divadle Milénium v režii Jozefa Bednárika.

Rusalka „pod Stalinem“ se hrála bez orchestru, pouze za doprovodu digitálního klavíru, jehož zvuk se podle toho, kde divák stál, linul nebo burácel z masivních reprobeden. Jakkoli je Ahmad Hedar zkušený a empatický doprovázeč a absence orchestru při tomto typu produkce odůvodnitelná, při barvitosti Dvořákovy instrumentace bylo takové zvukové zjednodušení přece jen handicap. Sólisté byli vybaveni mikroporty.

Pro daný účel inscenátoři Rusalku pochopitelně zkrátili – z původních dvou a tři čtvrtě hodiny na necelé dvě. I z čistě provozních důvodů vypadly sborové a taneční scény, resp. kousek hudby k příchodu svatebních hostů byl využitý k jakési extravagantní módní přehlídce, a třetí dějství po Princově zavržení Rusalky spělo rychle k závěru. Ten byl efektní – Vodník se hrozivě zjeví v rudém světle ve výšce u kyvadla, Rusalka se nevynoří k Princovi zdola z „jezera“, ale její představitelka Soňa Godarská statečně „kráčela“ kolmo po strmé vysoké stěně pod kyvadlem jištěná na laně. A nakonec se nad Princovou smrtí a Rusalčiným odpouštěním okázale rozzářil ohňostroj, zbytečná show k takovému vyznění.

Jinak ale Veronika Loulová nechala klidně v jednoduchých hereckých akcích i aranžmá plynout základní příběh vodní víly, která se zamiluje do člověka, s pomocí Ježibaby se vymaní z vodní říše (zde z popruhů, které omotávaly těla Rusalky i žínek), ale Princ okouzlený Cizí kněžnou Rusalku zavrhne a nakonec zemře v její náruči. Velmi zdrženlivě pojala i erotické motivy, v jiných inscenacích často neúměrně akcentované. A využila často uplatňované propojení postavy Ježibaby a Cizí kněžny jednou představitelkou ve třpytivých černých šatech s pleší pro Ježibabu a ohnivě rusou hřívou vlasů pro svůdnou Cizí kněžnu. Nejvýraznějším prvkem onoho avizovaného „jiného“ pohledu na Rusalku tak zůstaly soudobé kostýmy Vojtěcha Hanyše. A ze slíbené inovace 3D projekcí na kamenné základy bývalého pomníku mnoho k vidění nebylo – jen náladové barevné vzory.

Mladí sólisté se podmínkám prostoru přizpůsobili velmi dobře – míněno s mikroporty. Přitom šlo o mladé pěvce, často teprve studenty. Zaujal mě zejména basista Jan Janda se škálou emocí v roli Vodníka, Petra Vondrová v dvojroli Ježibaby a Cizí kněžny uplatnila svůj dramatický mezzosopránový volumen, Daniel Matoušek si poradil i s výškami lyrického partu Prince a Soňa Godarská kromě odvahy měla pro titulní roli zamilované a zrazené Rusalky pěvecké i představitelské charisma. Daniel Kfelíř jako Hajný a Tereza Růžičková coby Kuchtička vnesli do inscenace svěží komické odlehčení a trojice žínek (Eva Kývalová, Tereza Růžičková a Eliška Zajícová) laškovně mladistvou vzdorovitost.

O Rusalku „pod Stalinem“ zadarmo byl zájem. Prostor pro diváky byl úplně plný, tísnila se jich tu odhadem půl druhá tisícovka: v prvních řadách lidé seděli na zemi, další stáli, jiní doufali v lepší výhled shora. I když vysoká kamenná stěna, široká schodiště po stranách a horní ochoz skýtají pro scénickou produkci zajímavou „scénografii“, pro diváky, kteří stojí zády k Pařížské ulici, místo příliš vstřícné není. Bez elevace viděli ze zadních řad jen ti hodně vysocí. I přes tento diskomfort lidé Rusalku, která se hrála bez přestávky, sledovali se soustředěným zájmem.

Záměrem souboru Run OpeRun je ukázat operu hlavně mladým lidem, kteří by na ni do divadla nejspíše nešli a takhle si ji mohou trochu „vyzkoušet“. Rusalkou „pod Stalinem“ se tento cíl podařilo naplnit – jasně převládali mladí. Závěrečný potlesk byl uznalý a nadšený. Ráda jsem se k němu přidala. Byl to krásný letní večer a že se představení i za ztížených koronavirových restrikcí uskutečnilo, byla vzpruha, kterou tolik potřebujeme.

Další představení chystá Run OpeRun už na 4. září do pražského Paláce Akropolis. Podle Veroniky Loulové to bude kabaretní lahůdka zvaná Operní klystýr! a přinese satirické, někdy lehce politicky zabarvené, ale především odpočinkové představení pro pobavení jak diváků, tak celého týmu Run OpeRun. A na jaro 2021 soubor plánuje autorskou konceptuální operu s texty režisérky Vilmy Bořkovec a hudbou Václava Havelky a Kryštofa Kříčky z kapely Please The Trees, která se bude zaobírat psychickými poruchami a jejich zásahem do každodenního života nás všech.

Hodnocení autorkou recenze 80 %

Antonín Dvořák: Rusalka (na Stalinovi)

Hudební nastudování a klavír: Ahmad Jafar Hedar, režie: Veronika Loulová, liveset: Kryštof Kříček alias Kurisutaru, choreografie: Vilma Bořkovec, scénografie: Matěj Kos, animace a grafika: Jáchym Moravec, light design: Tomáš Vondráček, kostýmy: Vojtěch Hanyš, make-up: Justina Urbanová.

Osoby a obsazení: Rusalka – Soňa Godarská, Princ – Daniel Matoušek, Vodník – Jan Janda, Ježibaba/Cizí kněžna – Petra Vondrová, První Žínka – Eva Kývalová, Druhá Žínka/Kuchtík – Tereza Růžičková, Třetí Žínka – Eliška Zajícová, Hajný/Lovec – Daniel Kfelíř.

Run OpeRun, Pražský metronom 6. srpna 2020