Kdo zachrání hrdiny? Nové taneční divadlo souboru Burki&Com

Asi nikoho nepřekvapí, že se hrdina v růžovém oblečku nepromenuje na scéně od první minuty, to by bylo poněkud příliš jednoduché a přímočaré, pohybového umění nehodné. Zůstává po celou dobu metaforou na pozadí, kříženec představ každého z nás o ideálu hrdinství. Máme tu však hrdiny čtyři, performery, kteří rozehrávají obrazy inspirované různými aspekty pozoruhodně košatého a mnohoznačného pojmu hrdinství, tancem, akrobacií, slovem, písní…

Inscenace vychází z výzkumu světa dětí, asociací posbíraných od tří stovek žáků jedenácti škol, to množství by možná vydalo i na slušnou studii. Pro někoho je hrdinou vlastní brácha, pro někoho Iron Man, kamarádi, příbuzní, politici, sportovci defilují v jedné řadě s komiksovými postavami, superschopnosti konkurují prostotě a obětavosti, a v tom všem není jedna správná odpověď, která by určovala, že některý hrdina je hrdinštější než ti ostatní. Inscenace také není příliš intelektuálně zahloubaná a nesnaží se o rozřešení společenského problému. Je spíše zprávou o optimismu. Zprávou o tom, že hrdinové jsou tu mezi námi, takže svět ještě není ztracený. Nepostrádá humor, sebeironii a nadsázku, ačkoli je samozřejmě úplně v pořádku číst ji celou „po lopatě“ a doslovně.

Skupina performerů – Viktor Konvalinka, Hanna Nussbaumer, Adam Eduard Orszulik a Michal Toman – po úvodním entré perkusisty přichází na scénu předvést své umění. Trochu to připomíná úvod k dobrodružnému seriálu nebo prezentaci dovedností v chytlavém promo videu. Možná si někdo vzpomněl na své oblíbené dětské hrdiny a anti-hrdiny, na Rychlou rotu nebo na potkaní záporáky z kultovní maďarské Pasti na kočky předvádějící své superschopnosti… Přicházejí a jako by říkali: To jsme my, všichni k vašim službám.

Individualitě je popuštěna uzda, aby každý dostal prostor k exhibici pohybových kvalit od prvků klasického tance po akrobacii. Je to jakési gesto zrovnoprávnění: každý v něčem vynikáme a každý z nás na to může být hrdý, ať už je symbolem unikátní dovednosti pěkně skočené entrelacé, anebo extrémní pružnost těla. V obrazech, pro přehled i oddělených v projekci jednotlivými názvy, se zhmotňuje radost z pohybu a každý má svou atmosféru, která zůstává jako otisk.

Ve scéně Obra jsou účinkující skvěle fungující skupinou. Využívají základní akrobatické prvky, pyramidu těl, která spíš než obra připomíná tělo hada, jehož hlavou je pohyblivé dívčí tělo. Divák se soustředí na technické provedení a může obdivovat souhru celku. Když se performeři propadají do Snu, každý z nich začne vyprávět o své představě hrdiny (všudypřítomnou bolestí ovšem zůstává mluvený projev, který je zkrátka u performerů často nesrozumitelný, ovlivněný řečovou vadou nebo prostě jen od přírody slabým hlasem). Tak dlouho čekáme, že se tanečník vyzná konečně z obdivu své partnerce, až zjistíme, že celou dobu mluvil o Matce Zemi.

Aby symbolizoval Sílu, roztáčí zas Viktor Konvalinka kladivo, které slouží ostatním performerům jako překážky, jíž se musí v letu běhu vyhnout či zdolat skokem, je to v zásadě jednoduchá pohybová myšlenka, ale kolik napětí z ní lze vytěžit. Variabilita je totiž právě známkou toho, že mladá choreografka ještě svou vlastní fantazii nevytěžila a že může směle kombinovat nové nápady a principy s každou přibývající scénou. A dokáže i balancovat na hranici kýče, když nechá na scéně tanečníky rozpohybovat v klišovité diskotéce oslavující bezbřehou lásku, stále ale ještě v hranici rozpoznatelné nadsázky.

Vtipné jsou i mnohé scénografické postupy nebo využití kostýmů – byť ty základní jsou fádní (úmyslná všednost?), tanečníci mají na sobě volnočasové tmavé komplety. Pěvecká óda na hrdinného potápěče, který zachránil dvacet tonoucích z autobusu havarovaného v jezeru, zní z úst Libora Kasíka (málokdo možná ví, že ředitel trutnovského Uffa je vlastně operní pěvec), a to zpod masky tvořené obrovským křišťálovým lustrem. Hanna Nussbaumer vytvoří díky osvícené disco kouli na stěnách La Fabriky celý vesmír s oceánem hvězd. Ryze čistá a estetická je zase scéna s Hlasem větru, kdy tanečníci obratně zacházejí s činely, jako kdyby to byly rituální hudební nástroje z dávnověké Indie a současně pokrývky hlavy, navíc výborně funguje rozptýlené zlatavé světlo v prostoru. Fantazie pracuje naplno a tuto meditativní scénu pro neotřelý nápad stavím na pomyslnou špičku.

Stejně proměnná je i živá hudba, kde vedle bicích kraluje u některých scén elektrický kytara, jinde klávesy imitují klavírní minimalistickou hudbu, zvukové efekty ustupují reálnému hlasu nástrojů, jen je někdy hudební doprovod skutečně předimenzovaný (účelem inscenace zjevně není vyvolat v divácích nepohodlí, neměla by to tudíž dělat ani hudba). Zazní i poměrně vážná písnička o vlastním strachu. Hudebníci jsou skryti za polopropustnou projekční stěnou a zadní plán je rozčleněn do stupňů různé výšky, je vidět, že i ve scénografii se myslelo na detaily, ačkoli jeviště před ekranem je prázdné, jen pro pohyb performerů.

Využity jsou i projekce, jejichž účel vyniká v okamžiku, kdy jsme konfrontování se záběry z rozhovorů s dětmi, které mají definovat vlastnosti ideálních hrdinů a poslední respondent zachovává zaryté mlčení, a také v samém závěru, než se z filmu na scénu vyloupne ten dlouho očekávaný – Růžový samuraj.

Propracované inscenaci možná dvojitý odklad, způsobený jednou zraněním a podruhé nouzovým stavem, prospěl, působí jako usazené dílo. Nezklamala očekávání, že půjde o silný zážitek z energického tance, že se nezastaví před narážkami na popkulturu, střídáním prostředí a scén, zdánlivě neslučitelnými nápady, které se tak vlastně stávají jedním z charakteristických znaků tvorby tohoto souboru. (V pohybovém řešení se třeba svou energií a tanečně-akrobatickými kombinacemi slovníku přibližují tvorbě Lenky Vagnerové, ale její inscenace jsou více výtvarně kompaktní a vyhraněné, a když si vpustí na scénu aluze showbyznysu, tak jen jako terč kritiky). A pak ještě ten zmiňovaný absolutně demokratický přístup k tanečním technikám, které se mohou v jedné inscenaci prostřídat jako historie sto padesáti let jevištního pohybu.

Ve zkratce: Pokud divák chce načerpat trochu optimismu do podzimu, který hrozí zahrnout naši společnost další vlnou omezení a snad i strachu, udělá dobře, když se půjde na Růžového samuraje podívat. Asi nás nezachrání, ale dodat energii a nechat na chvíli zapomenout starosti dokáže, a to v dnešní době opravdu není málo.

Post scriptum: Růžový samuraj má podtitul „Příběh zuřivého větru“, ale přitom se vůbec jako příběh nechová, nemá kompozici, ve které by figurovala jakákoli zápletka směřující k rozuzlení nebo děj. Je to zvláštní, jak často tvůrci slovo příběh používají, ale přitom inscenace pohybového divadla a současného tance v současnosti příběh téměř stoprocentně bojkotují. Tvoří se výjevy jako živé obrazy, koláže složené ze situací a nálad, hledají se možnosti rituálu… ale to není příběh. V poslední době ho naznačuje snad jen Panoptikum Lenky Vagnerové, Lůzří Kolaps (jejich pohádka asi bude něco jiného, ale ta bude určena dětem) a vůbec figuruje spíš v oblasti nového cirkusu než současného tance. Vysledovatelného děje se tvůrci zřejmě obávají jako nášlapné miny, aby nebyli nařčeni ze zpátečnictví a zkostnatělosti, nedej přírodo z revizionismu, ale někdy je škoda, že výzvu nepřijmou a nejdou proti proudu. Samozřejmě je enormně obtížné vytvořit linku, a přitom zůstat v dokonale abstraktní rovině výrazových prostředků, past popisnosti je jako jáma s rozevřenými čelistmi, ale militantní odmítání jakékoli narace mi už začíná připadat přehnané. Jde proti přirozenosti lidského uvažování a poznávání, které odnepaměti probíhá předáváním příběhů, proto se hledají a tvoří i v reklamách nebo ve zpravodajství… Uvažuji o tom jako o obecném jevu, ne z hlediska výtky či výzvy konkrétnímu tvůrčímu týmu. Jen jako otázku všem. Skutečně žijeme v tak tekuté a roztříštěné době, že děj už na scénu smí proniknout pouze v činohře a baletu, anebo když se sáhne po literární předloze?

Růžový samuraj / Příběh zuřivého větru
Námět, choreografie, režie, Jana Burkiewiczová
Spolupráce na scénáři: Jiří Macek
Performeři: Hanna Nussbaumer, Viktor Konvalinka, Adam Eduard Orszulik, Michal Toman, Michal Budinský, Dominik Zezula, Libor Kasík
Akrobatická spolupráce: Jindřich Panský
Scénografie: Maxim Velčovský
Kostýmy: Petra Ptáčková
Světelný design: Robert Palkovič
Fotografie, video: Vojtěch Veškrna
Animace: Tomáš Luňák, Tomáš Hájek
Grafický design: Martina Černá / Imagery
Písně: Dominik Zezula
Skladatel árie: Slavo Solovič
Scénická hudba: Jiří Konvalinka (Mutanti hledaj východisko, Vložte Kočku)
Premiéra v Praze: 7. 9. 2020, La Fabrika