Comprimons: sevření slovy sotva slyšitelnými

Český tanec je zatím v oblasti tanečního filmu lehce nesmělý, nicméně nepolíbený v tomto ohledu není. Právě Mirka Eliášová patří mezi ty tvůrce, kteří již mají s tanečním filmem nějakou zkušenost, ale ani ona s filmováním své poslední práce původně nepočítala. Každopádně využila svých zkušeností a schopnosti improvizace nejen na jevišti, a i přes všechny možné komplikace se jí podařilo vytvořit technicky poměrně zdařilý taneční snímek, který v poetické atmosféře má stylovou čistotu, a přitom nepostrádá aktuální společenskou angažovanost.

Forma, kterou lze nazvat „taneční film“, staví umělecky choreografii i kameru do rovnoprávné pozice. Vnímání tance a vůbec fyzičnosti těla v pohybu skrze objektiv není jednostranně ploché, ale využívá různých úhlů pohledu, přenáší diváckou pozornost podle vlastní úvahy, pracuje s detailem, světlem i stíny, využívá různá prostředí, prostory, objekty a artefakty. Comprimons se natáčelo v interiéru bývalé továrny Pragovka, dnes fungující jako industriální galerie (Pragovka Gallery) a využilo i právě probíhající výstavu Kryštofa Kaplana Korporealita.

Na motivy básně Jaromíra Typlta zpracovala Mirka Eliášová fenomén přítomnosti slov kolem nás i v nás. Slova omezující i zdobící vzájemnost společnosti. Slova zdeformovaná okolním hlukem či prostorem, v němž jsou vyřčena. Zní jako z jiného podlaží, slova přerývavá a navzájem se utiskující. Slova dráždící a provokující samotu okamžiku. Samotu nenadálou i dlouhodobou, vítanou i odmítanou. Z izolace své samoty nezbývá než pozorovat vnější svět kukátkem.

Téma slov, textu, řeči apod. je celkově v posledních letech velkým inspirativním tématem. Měli jsme možnost vidět několik zpracování fenoménu slova, textu, řeči. Viděli jsme slova a text adorovat, mnoho různých chápání textu a hlasu jako nezbytné součásti lidské existence, či vnucování verbality do neverbální performance, a to za každou cenu, pod tlakem, bez ohledu na jejich význam a přínos. Mirka Eliášová propojila téma slov a textu s aktuálním motivem „samoty“, což dalo její práci skutečnou naléhavost společenské současnosti, a navíc ve velmi vkusně vystavěné formě tanečního filmu, jehož vizuál má lehký retro náznak do konce minulého století a taneční obsah má minimalistickou rovinu. Cituje tento spíše ještě postmoderní tvůrčí směr současným viděním a současnými prostředky, a to jak při vytváření tanečního pohybu, tak třeba využíváním videoprojekce, zakomponováním vybraných detailů ve scénickém prostoru, stylem kostýmů nebo přítomností křehce působících tanečnic s impresionisticky zasněným výrazem. Jednou z nich je sama choreografka, ale pozornost diváků se bezpochyby zaměří spíše na Veroniku Šimkovou, která je hlavní nositelkou dění jednoho dlouze sevřeného okamžiku poloprobuzení.

Ačkoliv Veronika Šimková spolupracuje s Mirkou Eliášovou dlouhodobě, je nutno podotknout, že v Comprimons jako by splynula s myšlenkou autorské fantazie jako ještě nikdy předtím. Její dosavadní někdy až přísně působící taneční vážnost lehce povolila a s osobní jistotou taneční vyspělosti dala své roli v choreografii přirozený nadhled i charisma. Tato zkušená tanečnice patří mezi naše velmi uznávané pedagožky současného tance a její obsazení dalo tomuto filmu jakýsi bonus v podobě inspirace pro práci minimalismem v tanečním pohybu. Využívání vlastní technické vyspělosti ji vymezuje vůči pohybovému minimalismu ne-tanečníků. Předkládá tak (možná i bezděčně) rozdíl mezi tím, co je pohyb profesionálního tanečníka, a situací, kdy performer nedokáže své tělo ovládat tak, aby nebylo jen estetickou deziluzí či provokativním kontrastem.

Taneční minimalismus není pouhým štronzem nebo stylizací rytmizovaného pohybového civilismu. Může mít i podobu vysoce estetizované pohybové stylizace, která vychází z dokonale pochopené taneční techniky současného tance a jejího využití ve fragmentaci imaginativně vytvářeného pohybu. Rytmizace a přesnost jsou dynamickými aspekty, které regulují napětí a přináší onen fascinující divácký zážitek z uměleckého tance i jeho v minimalistickém uchopení. Způsob, který se v určité chvíli při kontaktu tance a kamery občas hodí, ale samozřejmě není dogmatismem.

Časování je u žánru dance for camera stejně jako u tanečního minimalismu velmi zásadním hlediskem a zkušenost praví pravdu, že dlouhá stopáž ztrácí diváckou pozornost. Během čtyř částí v ani ne čtyřiceti minutách trvání filmu se tanečnice z chladného sevření vykachlíčkované samoty dostává mezi ševelivá slova, která se jí dotýkají jen tolik, nakolik jim rozumí. A čím více jsou srozumitelná, tím více ji svírají a její osobní samota v prázdnotě prostoru se mění na anonymní samotu uprostřed zaplnění. Metafora našich životů dnes ještě víc než kdykoliv předtím. Hudba a zvukový design Jiřího Jakla ji jen podtrhuje.

Na Comprimons je znát, že nejen talent, postavení ale i zkušenost, a především výběr spolupracovníků dělá mistra. Kamera Kristýny Bartošové je přesná, má mnoho úhlů pohledu zvýrazňujících nejen detaily ve výrazu tanečnic a jejich linie tanečního projevu v prostoru, ale i detaily prostoru a jeho linie samotné. Využívá hry se stínem, světlem, nebojí se střihu, a především kooperuje s promyšlenou videoprojekcí Pavla Havrdy tak, aby podpořila požadovanou atmosféru, která je nosnou zdí výsledné divácké imprese.

A pak, že kdo to neumí, ten to učí. V případě Comprimons je opak pravdou. „Učitelky“ Mirka Eliášová a Veronika Šimková totiž učí, protože to umí. Umí udělat své taneční umění skutečně společensky přínosné, výchovné, výzkumné, experimentální i spirituální a potvrzují fakt, že dobrý učitel je mistrem v místě. Vymezit se či překonat takovou místní inspiraci je pro šikovného učedníka asi hračka, ale jeho skutečný talent se pozná podle míry respektu, kterou vůči svému učiteli či kolegovi a jeho práci zachová. V případě tanečních filmů je pak porovnávání daleko jednodušší, a navíc dílo zůstává uschováno i do budoucna.

Říká se, že mistr má jít učedníkům příkladem. To je vlastně stejné, jako když pedagog by měl být určitým vzorem svým studentům. Ale také je pravdou, že dobrý učedník se dokáže vůči svému mistru vyhranit a nadaný student by měl s určitou mírou respektu svého pedagoga převýšit. Ne vždy to však platí, někdy není pedagog takovou osobností, jakou by skutečně měl být, a potom dorůst a převýšit není pro studenta zas až takový výzva, jakou by si přál. Někdy zase mistr nedokáže zkousnout vycházející konkurenci, a pak ale jen těžko může být svému učedníkovi příkladem.

V českém uměleckém tanci jsou bohužel k vidění spíše ty dvě druhé verze, ale občas se zadaří a věci jdou správnou cestou. Jako je tomu v případě vyučující pro předmět teorie choreografie Mirky Eliášové, která nejenže dokáže své posluchače teoreticky inspirovat směrem ke skutečně současnému umění, ale daří se jí být i odpovídajícím příkladem skrze svou vlastní tvorbu. Není určitě náhoda, že i ona je také žačkou Pavla Šmoka (dá se říci, že vedle Petra Zusky skoro druhou nejproduktivnější). A že právě ona sama se vůči mistrovi spíše vyhranila a její učednický respekt vždy patřil především Jiřině Mlíkovské. Nakonec její místo v pedagogickém sboru oboru choreografie na HAMU vlastně převzala. Jako nezávislá umělkyně-choreografka tedy stále využívá svůj tvůrčí potenciál a prezentuje tak svůj vlastní umělecký pohled na svět jako inspiraci anebo jako výzvu mimo jiné i pro své studenty.

Comprimons
(taneční film)
Mirka Eliášová a kol.
Koncept, choreografie: Mirka Eliášová
Tančí: Veronika Šimková, Mirka Eliášová
Text namluvila: Veronika Jaklová
Animace, světelný design: Pavel Havrda
Hudba, zvuk: Jiří Jakl
Kamera, střih: Kristýna Bartošová
Inspirováno básní Jaromíra Typlta „To naráží řeč“

Premiérové uvedení 21. prosince 2020.