Pavel Trojan: Česká dramaturgie stále nevěnuje dostatečnou pozornost moderním autorům
Pavel Trojan, rodák z Domažlic. Máte na toto historické město nějaké vzpomínky, nebo se kvůli eticky vyhraněnému, náročnému životu rodičů s vaším dětstvím pojí jiné adresy a bydliště?
Vyrůstal jsem na Domažlicku do svých jedenácti let, takže vzpomínek mám mnoho. Tatínek byl evangelickým farářem ve Kdyni, kde jsme bydleli na faře. Tam jsem také navštěvoval základní školu a místní lidovou školu umění. Domažlice byly okresním městem a v tamější nemocnici jsem přišel na svět. Občas jsme tam byli na výletě a procházeli se po malebném domažlickém náměstí, jindy na návštěvě nebo jsme tam jeli něco zařídit. Ale jako dítě jsem trávil čas s kamarády a spolužáky v místě bydliště a moje vzpomínky se tedy nejvíc váží ke Kdyni.
Asi nejznámější chodská písnička je Ha ty svatej Vavřinečku o domažlickém Veselém kopci a tamním kostelíku. Která chodská písnička je vaše nejmilejší?
Utkvěla mi hlavně písnička Žádnej neví co sou Domažlice. Lidové písně nás ovšem ponejvíc učila maminka, která je rodilou Pražačkou.
Ale ke Kdyni se v souvislosti s vaší otázkou váže i jedna vzpomínka docela nedávná. Minulý rok jsem shodou okolností zjistil, že v Mezinárodní skladatelské soutěži Opus ignotum pro pěvecké sbory je zadána také píseň Což ten slavíček, která je z Kdyňska. Neodolal jsem, a tuto hudebně i textově rozkošnou písničku jsem upravil pro ženský sbor s doprovodem flétny a zaslal do soutěže. Porotě se úprava zalíbila a dostal jsem cenu. Takže Což ten slavíček je dnes mojí úplně nejmilejší chodskou písničkou…
K Domažlicku patří dudácká muzika. Okusil jste dudy, nebo jste jako kluk hrál na akordeon, pro který hojně komponujete?
Dudy jsem neokusil. Na chodské slavnosti do Domažlic, kde se nejspíš konaly i dudácké akce, jsme nejezdili, rodiče na to moc nebyli. Že s Chodskem souvisí dudy jsem samozřejmě věděl, ale tahle oblast hudebního života mě jako chlapce minula. No a na akordeon také nehraji. Ke skladatelskému zájmu o tento nástroj mě přivedl mnohem později až Ladislav Horák.
Co vás nasměrovalo na skladatelskou dráhu? Vlastní přesvědčení, doporučení rodičů, mentora?
Měli jsme ve Kdyni doma staré pianino a táta na něj občas preludoval. Byl sice amatér, ale na mě v pěti či šesti letech udělalo velký dojem, že si tu a tam sedl a zahrál z hlavy pár ladných akordů. Nehrál z not, hudbu vytvářel na místě, a to bylo asi důležité pro mé chápání hudby. Bral jsem to tak, že dělat hudbu znamená vymýšlet si hudbu. A zkoušel jsem to taky. Začal jsem pak chodit na vlastní přání na hodiny klavíru do místní Lidové školy umění. Už ve Kdyni jsem složil několik skladbiček, které táta zapsal.
K rozhodnutí být skladatelem jsem ale dospěl až později v jinošském věku v průběhu studia na Gymnáziu v Mělníku (dnešní Palachovo gymnázium). Bydleli jsme tehdy už na faře v Libiši a tam jsme v modlitební místnosti měli krásné malé křídlo Petrof. Akustika byla dost koupelnová a já jsem tam moc rád preludoval, improvizoval a komponoval svoje první pokusy, aniž jsem ovšem měl ponětí o harmonii či kontrapunktu. Něco jsem tehdy nahrál na magnetofon a poslalo se to profesorce Anně Máchové-Heryánové. Byla manželkou faráře Miroslava Heryána, odtud na ni moji rodičové, kteří jinak nikoho v hudebních kruzích neznali, měli kontakt. Ona pak zprostředkovala moje setkání s některými skladateli, kterým jsem se šel ukázat. Tak jsem tehdy navštívil Petra Ebena, Milanu Jíru, a dokonce i Václava Dobiáše, který byl, myslím, šéfem katedry skladby na HAMU. A protože se tyto autority vesměs vyjádřili příznivě – Dobiáš mi dokonce nabízel, abych jezdil na semináře skladby na HAMU, což jsem musel s díky odmítnout, protože to kolidovalo s odpolední výukou na gymnáziu – tak naši souhlasili, abych se začal připravovat ke zkouškám na konzervatoř.
Hudebnost ve vašem rodu zdárně a úspěšně pokračuje, dcera Anna Pokorná je sopranistka, Pavel Trojan Jr. skladatel, dirigent, muzikalitu vnoučat jste si jistě už otestoval. Vaši prapředkové byli také muzikanti?
Nebyli tam profesionální hudebníci, pokud vím. Prababička z matčiny strany zpívala v kostele a dědeček z tátovy strany hrál na housle, toť vše. Možná mám ale nějakého vzdáleného společného prapradědečka se skladatelem Václavem Trojanem,na to usuzuji ovšem pouze na základě rozhovoru mé maminky, která se začátkem 80. let s mistrem náhodou setkala a chvíli na téma možných příbuzenských vztahů pohovořila.
Syn Pavel Trojan Jr. od dětství projevoval hudební nadání a celkově velkou kreativitu. Vymýšlel například divadelní hry, ke kterým složil písně, se sestřenicí Eliškou a naší dcerou Aničkou pak vyrobili kostýmy i kulisy a pro celou rodinu i známé pořádali v létě na chalupě improvizovaná divadelní představení. Moc jsme se bavili. Je talentovaným skladatelem a dirigentem, jde svou cestou.
Dcera Anička má dar zpěvu, kromě Pražské konzervatoře absolvovala i Teologickou evangelickou fakultu UK a nyní se začíná vydávat na kazatelskou dráhu. Myslím, že si povede velmi zdatně a bude umět spojovat uměleckou kreativitu s prací evangelické duchovní. Vnoučata jsou hudebně nadaná, ale ještě nechodí do školy.
Jak byste charakterizoval oblíbeného, vtipného skladatele Ilju Hurníka coby pedagoga?
Ilja Hurník byl určující uměleckou pedagogickou osobností pro každého, kdo u něj studoval. Kladl důraz jak na zvládnutí řemesla, tak na rozvíjení fantazie a imaginace. Měl skvěle propracovanou metodiku, začínali jsme v prvním ročníku drobnými větičkami pro nástroje symfonického orchestru, úpravami lidových písní a pokračovali přes vytváření vlastních písní, suit, variací a ve vyšších ročnících pak přes sonátovou formu k větším a závažnějším celkům. Hodiny s ním byly zážitkem, dovedl vtipně a přesně glosovat a okamžitě vystihl, v čem je problém. Velký důraz kladl důraz na rozvíjení schopnosti rozpoznat nosnost nápadu. Báječné bylo také, že jako skvělý pianista mi na některých hodinách přehrával ukázky ze světové klavírní literatury, třeba Debussyho, Schumanna, Stravinského.
Profesor Jiří Pauer byl nomenklaturním aktivistou vysokých postů, ředitelem České filharmonie či Národního divadla – jak moc času měl pro své studenty?
Profesor Jiří Pauer se studentům věnoval, měl jsem dokonce pocit, že si na hodiny chodí tak trochu odpočinout od ředitelských starostí. Vždycky říkal, že s námi studenty mládne a že se nabíjí. Já jsem si ho dost vážil. Byl jsem ovšem z disidentské rodiny (tatínek signatář Charty 77) a režim si nepřál, aby lidé z takových rodin studovali vysokou školu. Měl jsem „špatný kádrový původ“, jak se tehdy říkalo. Když mi v roce 1982 po úspěšně složených talentových zkouškách na HAMU přišlo zamítavé stanovisko, zavolal jsem mu a řekl, že to pokládám za nespravedlnost. Že se odvolávám, chtěl bych být jeho žákem a zeptal jsem se ho, jestli v tom může něco udělat. Věděl jsem, že Pauer je výborný pedagog, a také jsem věděl, že má vliv.
Skutečně mě na odvolání přijali a dostal jsem se do jeho třídy. Na první hodině mě požádal, abych vstoupil do Socialistického svazu mládeže, což jsem odmítl s poukazem na to, že je to pro mě otázka svědomí. Muselo ho to asi dost zklamat, dovedu si představit, že soudruhům ve straně před tím řekl něco v tom smyslu, že na mě dohlédne…. Nikdy se k tomu už pak nevrátil a naše vztahy přesto byly celou dobu korektní. Po skladatelské stránce jsem se u něj naučil hodně.
Jako absolventskou práci jste napsal Klavírní koncert. Pro koho? Jste také klavírista?
Klavírista nejsem, „kapelnicky“ hrát ovšem dovedu. Klavír je pro mě velmi inspirativní hudební nástroj a v kombinaci s orchestrem, to je přece úplná nádhera! Jako svoji absolventskou práci na HAMU jsem si zvolil klavírní koncert, protože mě zkrátka kombinace sólového klavíru a symfonického orchestru lákala. Netvořil jsem ho s myšlenkou konkrétního interpreta. Ale tehdy již velmi vycházející hvězda našeho pianistického nebe Tomáš Víšek premiéroval nedlouho před tím můj opus 1. Čtyři valčíky. Nevím už přesně, jak se pak přihodilo, že premiéroval i Klavírní koncert, asi to muselo projít i nějakým rozhodováním v rámci HAMU, ale byl jsem samozřejmě moc rád. A na jednom z posledních koncertů (ne-li dokonce posledním) konaných ve Dvořákově síni v červnu 1989 před velkou rekonstrukcí a modernizací Rudolfina, moji absolventskou skladbu za doprovodu Filharmonie Hradec Králové zahrál opravdu výtečně. Měl podstatný podíl na úspěchu díla. Vzpomínám rád například na gratulaci Otmara Máchy, se kterým jsem se osobně neznal, ale po koncertě za mnou přišel a gratuloval se slovy: „máte, co říct“.
Hlavní trend vaší tvorby je hudba instrumentální, máte však i výrazná díla vokální. Karlově univerzitě jste věnoval Missu solemnis, samotného panovníka oslavujete symfonickou předehrou Via Carolina i kantátou Karlovo evangelium. Použil jste v něm nějaký motiv z hudby 14. století?
Z těchto tří děl pokládám za zásadnív kontextu mé tvorby Missu solemnis. Tu jsem vytvořil v polovině 90. let, podstatněji pak zrevidoval zhruba o deset let později. Byla provedena v roce 2008 ve Dvořákově síni Rudolfina na koncertě pořádaném u příležitosti výročí založení Pražské konzervatoře a také jubilea Univerzity Karlovy v Praze, koncert byl přenášen i Českou televizí. I když má tato kompozice v názvu slovo „solemnis“ („slavnostní“), promítly se do jejího vzniku i tragické události z rozpadu Jugoslávie. Takže to není nějaká pompézní slavnostní hudba, ale spíše výpověď o složitém světě kolem nás.
Via Carolina vznikla, podobně jako Karlovo evangelium,v souvislosti s jubileem Karla IV. připadajícím na rok 2018. Motivy ze 14. století jsem nepoužil, i když se jinak aluzím či tematickým odkazům nebráním, je-li to odůvodněné. Oběma díly jsem složil hold této veliké osobnosti českých i evropských dějin. Předehrou Via Carolina, která byla premiérována v Norimberku, tedy v městě propojeném s Prahou slavnou obchodní stezkou téhož názvu (založenou právě Karlem IV.), jsem vyjádřil uznání i dnešní evropské sounáležitosti.
Jste vlastenec? Patří láska k vlasti stále k inspirativním impulsům?
Nevím, jestli bych použil slova láska v souvislosti s vlastí, protože k ní umím být i dost kritický, ale rozhodně mám k vlasti vztah, mám vztah k její historii, k jazyku a cítím sounáležitost se společenstvím Čechů. Ani ne tak v etnickém smyslu, jako ve smyslu kulturním, jazykovém, duchovním. Hudební jazyk do velké míry souvisí s řečí, takže moje mateřština jistě významně ovlivňuje i mou hudební řeč. A je pravda, že často k hudebním či hudebně dramatickým dílům čerpám náměty z naší historie či literatury.
Pro své studenty, pro Divadlo Pražské konzervatoře jste napsal nejedno dílo, vždy úspěšné – muzikál Závišův kříž a minioperu Pastýřská pohádka. Hodláte v trendu scénických děl pro mladé interprety pokračovat?
Bude-li příležitost, rád pro mladé interprety nějaké scénické dílo vytvořím. V uvedených dvou případech ale nešlo primárně o díla určená studentům. Byla premiérována studenty konzervatoře, a plnila i určitou roli v umělecko-pedagogickém procesu školy, abych tak řekl, ale mohou fungovat v prostředí profesionálních produkcí. Pochopitelně, byla radost komponovat je s vědomím, že budou uvedena v život právě studenty Pražské konzervatoře pod vedením pedagogů, mých vzácných kolegů. A navíc v divadelních a koncertních prostorech, které jsme tehdy nově uvedli do provozu.
Pro operu Bylo nás pět napsala libreto nedostižná překladatelka operních textů z italštiny Marie Kronbergerová. Jak došlo k této spolupráci?
V případě opery Bylo nás pět se jedná skutečně o dílo určené dětským a studentským interpretům, bez nichž ho není možno realizovat. Vzniklo na popud Jiřiny Markové Krystlíkové pro Dětskou operu Praha. Mně oslovila jako skladatele a Marii Kronbergerovou jako libretistku. S Maruškou jsem se ostatně dlouhá léta vídával ve sborovně Pražské konzervatoře. Byla to krásná spolupráce, rád vzpomínám. Byla tam samozřejmě celá řada dalších skvělých spolupracovníků, ale mohl bych na někoho zapomenout, a tak kromě již zmíněné Jiřiny Markové Krystlíkové, která byla iniciátorkou a hlavní hybatelkou celého projektu, vzpomenu jen ty hlavní. Martina Otavu, který to režíroval, a Miriam Němcovou, která se ujala hudebního nastudování.
Do historie ředitelů Pražské konzervatoře patříte nesmazatelně, dokázal jste vybudovat potřebný koncertní sál i Divadlo Na Rejdišti. Zůstáváte nadále pedagogem? Nechal jste si nějaké své žáky?
Na škole působím nyní jako pedagog skladby na zkrácený úvazek, mám tři žáky a moc mě ta práce baví. Snažím se jim předat to, co jsem sám získal od svých učitelů a zkušenosti získané vlastní skladatelskou činností.
Zavedl jste mimo jiné i výuku cembala. Jak je možné, že jako samostatný obor dřív neexistoval? Nebyl zájem?
Nebyl zájem, výuka hry na cembalo byla ovšem přítomna jako součást vzdělávání klavíristů a varhaníků. Nicméně postupně se jednak začali objevovat zájemci, jednak bylo čím dál tím zřejmější, že jde o nástroj, jehož studium je potřeba pojmout jako samostatný obor tak, jak je to dnes ostatně obvyklé. A v rámci nově zaváděného systému takzvaných školních vzdělávacích programů (tuším kolem roku 2012) přestala být otázka založení výuky nového nástroje závislá na schváleni zřizovatele či ministerstva. Bylo to tedy administrativně snazší, což také hrálo roli. Zaváděli jsme v té době i další obory: saxofon, zobcovou flétnou či elektrickou kytarou.
Letos jsme přišli o vaše přátelské komorní koncerty spojené s prezentací výtvarníků. Pamatuji večer Karla Demela, Vladimíra Suchánka a byly i další. Inspiruje vás výtvarné dílo víc než třeba literatura? Jedna z vašich novinek tomu trochu napovídá – Kaligrafie pro harfu a klavír.
Začal jsem v posledních letech organizovat typ koncertů, na nichž přátelům i širšímu okruhu příznivců představuji svoje nové kompozice. Říkejme jim třeba autorské večery, i když na programu nejsou jen mé kompozice. Vámi zmíněnou Kaligrafii pro harfu a klavír jsem zkomponoval pro Vandu Šabakovou a Luďka Šabaku, konkrétně pro jejich koncertování v Japonsku (odtud inspirace), ale premiéra v jejich podání zazněla právě na takovémto koncertě v Praze.
Prozatím poslední autorský večer jsem uspořádal v prosinci 2019. K premiérování Sonáty pro hoboj a klavír č.2 jsem pozval Janu Brožkovou. Zhostila se toho výtečně s Danielem Wiesnerem, a nyní v prosinci 2020 tuto skladbu zahrála a natočila na video i v rámci festivalu Dny soudobé hudby 2020.
Tyto koncerty organizuji rád v komorních prostředích – oba poslední se konaly v Kostele sv. Vavřince v prostorách Pražského jara a za tuto možnost jsem vděčen. Spolupráce s výtvarníky je takový bonus pro mě i pro návštěvníky těchto setkání. V kontaktech s výtvarníky mi hodně pomáhá moje žena, která se v této oblasti dobře orientuje.
Nyní plánuji spolupráci s Vilémem Veverkou a Kateřinu Englichovou (tenhle večer bych rád spojil i s prezentací Vilémových fotografií) a v podání Luďka Šabaky bych chtěl uvést nové klavírní skladby, na kterých pracuji.
Konání těchto akcí samozřejmě má své náklady, moc proto děkuji OSA (Premiéry s OSA) a Kardiologii pro děti a dorost s.r.o., mé ženy. Moje žena mně ovšem celkově v mé skladatelské práci velmi podporuje. Je první posluchačkou mých skladeb, sama zvažovala dráhu klavíristky (nakonec dala přednost medicíně), hudbě tedy dobře rozumí a má intuici. Na její názor dost dám.
Skladatelská kasta Trojanů sahá do různých oborů, a také až do renesance. Už v 16. století máme Jana Trojana Turnovského, psal hudbu pro literátská bratrstva. Vy tu trojanskou exkluzivitu držíte: Na básně svého otce, evangelického biblisty a teologa Jakuba Schwarze Trojana jste napsal Via mystica duplex. Václava Trojana oživují vaše orchestrální Variace na téma a počest Václava Trojana. Po jakém jeho tématu jste sáhl?
Pokud jde o tatínkovy básnické texty, nezhudebnil jsem jich zatím mnoho. Vedle zmíněné kompozice Via mystica duplex, kterou moc pěkně interpretovali na koncertech Festivalu Nová hudba na Druhou 2012 Ladislav Horák, Petr Nouzovský a Bára Perná, to vlastně dosud byla jen tatínkova báseň Letní noc. Tu jsem zpracoval ve stejnojmenném melodramu, který byl premiérován v rámci 14. ročníku Mezinárodního festival koncertního melodramu v roce 2011, recitace se tehdy ujal Otakar Brousek. Minulý rok jsem zkomponoval třetí věc na tatínkovy verše, sice Čtyři smíšené sbory. Ty na premiéru zatím čekají.
Ve Variacích na téma a počest Václava Trojana jsem zpracoval téma slavné Trojanovy Tarantely. Skladba vznikla ale nejprve pro Trojanovo trio (housle, kytara, akordeon) na výzvu Ladislava Horáka, a když mě o něco později Jiří Válek požádal o orchestrální skladbu k natočení SOČRem, vytvořil jsem její orchestrální verzi. Tu pak výtečně natočili rozhlasoví symfonici pod taktovkou Jana Kučery a tato nahrávka je i na mém profilovém CD z roku 2016, vydaném Radioservisem.
O čem sní váš Český sen o Americe pro dvojitý dechový kvintet? Swinguje? Pouštíte se rád do žánrových přesahů?
Český sen byla spíše příležitostná kompozice, o kterou mě požádal Jan Riedlbauch. Byl pozván v 90. letech s dechovým kvintetem studentů Pražské konzervatoře kamsi do na univerzitu do USA a přišel s nápadem, že by tam mohli spolu kvintetem studentů té univerzity společně zahrát něco, kde by se pracovalo s tématy českých a amerických písní. Tak jsem udělal takovou fantazii pro dvojité dechové kvinteto, kde se střídavě pracuje s českými a americkými nápěvy. Ani nevím, jestli mám ještě noty té skladby, ale utkvělo mi v paměti, že jsem tam dost využil tématu písmě Pec nám spadla a také písně Love me tender, takže to asi bylo dost divoké… Název vymyslel Jan Riedlbauch. Ne neswinguji, nejsem jazzman, ale prvky jazzu tu a tam využívám. Naposledy v triu Letní den pro flétnu, akordeon a kontrabas. Žánrové přesahy jsou mi ovšem vlastní, jinak bych se nemohl odvážit vytvořit muzikál, ačkoliv jsem vzděláním symfonický skladatel….
Máte životní výsadu smysluplného života, patříte na přebohatou scénu českých skladatelů. Máme být na co hrdí. Je jméno, které bychom měli znát a opomíjíme?
Nenapadá mně jméno autora, které bychom měli znát a opomíjíme. Ale zdá se mi, že česká dramaturgie, a to i dramaturgie velkých uměleckých institucí a významných festivalů, z „přebohaté scény českých skladatelů“, jak jste to krásně a výstižně nazvala, věnuje poněkud menší pozornost modernějším autorům, řekněme od 2. poloviny 20. století, a také skladatelům a skladatelkám současným.
V poslední době se to ale zlepšuje. Česká filharmonie či Festival Pražského jara a také mnohé další orchestry a festivaly razí tento nový směr.
Co právě komponujete, s čím vstoupíte do nového roku, jak vypadá váš běžný pracovní den?
Mám rozpracováno několik věcí. Aktuálně dokončuji celovečerní balet na námět pohádky Bílá laňka. Libreto vytvořil Gustav Skála, hudebně je dílo hotovo, nyní pracuji na instrumentaci. Je to moderní baletní hudba, plná rytmu, tanců a melodií. Tady se aluze vyskytují. Např. v 2. jednání, kde Princ pronásleduje Laň (Princeznu) přes půl světa, se uplatňují různé tance charakterizující dané končiny, od španělské Folie (zazní citace známé renesanční melodie s mými variacemi), přes italskou Tarantelu až po čínskou operu. V části, kde je líčena hostina bojarů sledujících tanec labutí, je zase aluze známého Tance Labutí z Labutího jezera…
Pracuji také na virtuózních skladbách pro sólový klavír (pracovní název Balady). Budou věnovány Luďku Šabakovi a rád bych je uvedl na některém z příštích autorských koncertů.
Největší výzvou, kterou se aktuálně zabývám je Koncert pro hoboj a orchestr. O ten mě požádal Vilém Veverka a přáním tohoto úžasného interpreta je, abych šel při traktování partu sólového hoboje, pokud možno, za hranice jeho současných možností. Tedy nikoliv možností Vilémových (ty snad ani žádné nejsou), ale možností nástroje… Tak na tom teď s velkou chutí pracuji. V jednání je uskutečnění světové premiéry tohoto díla ve Vilémově podání na některém z příštích ročníků Festivalu Pražského jara.
A nedávno jsem byl osloven kolegou Jiřím Bezděkem k vytvoření melodramu pro projekt tvorby koncertních melodramů na německý text, který bude součástí česko-německé akce “Češi zhudebňují Němce a Němci Čechy”. Vybral jsem si verše Franze Werfela, koncert by se měl uskutečnit na podzim.
Nu a s Ladislavem Horákem, mým vzácným a milým kolegou, pracujeme na přípravě CD se skladbami, které jsem pro sólový akordeon a pro akordeon v různých komorních sestavách za léta vytvořil. Většina těch kompozic byla vlastně napsána na jeho podnět. Pro toto CD se chystám zkomponovat ještě akordeonovou sonátu virtuózního charakteru.
Takže, jak vidíte, nenudím se. Pokud jde o můj běžný pracovní kompoziční den, ten vypadá úplně jinak než v době mého působení ve vedení konzervatoře. Tehdy jsem se ke komponování dostal nanejvýš večer, ale spíše o víkendech anebo v létě. Pokud se ve škole něco nebudovalo…
Dnes se zpravidla celé dopoledne věnuji kompoziční práci, odpoledne instrumentuji, či píšu čistopisy. Ale kolem komponování je i spousta manažerské a producentské práce, například autorské koncerty se samy nezorganizují, takže pracovní aktivita mi i dnes zasahuje často do večera.
Balet, melodram, hobojový koncert, skladby pro klavír, akordeon… Tolik opusů, tolik premiér nás čeká. Tudíž gratulace a díky i za přesvědčivý vhled do vašich aktivit a tvorby.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
