Zdeněk Barták, hit-maker s citem pro filmové a jevištní formy

Ač pandemická situace není nakloněna podnětným rozpravám o hudbě v osobní přítomnosti velikánů naší malé a přesto plodné země, měl jsem tu čest uskutečnit alespoň několik telefonátů a elektronických konverzací se Zdeňkem Bartákem. Ten i přes nekvalitní reproduktor mobilního zařízení působí neuvěřitelně klidně a srdečně. Fotografie, na kterých pana Bartáka prakticky nenajdeme bez širokého úsměvu, očividně nelžou. Doufám tedy, že naše spolupráce neskončí tečkou na konci tohoto rozhovoru a budu moct využít jeho pozvání na pražskou Malou Stranu k dalším podnětným hovorům.

Na začátek rozhovoru bych se vás rád zeptal, jestli existuje mimo vaše profesní zaměření něco zvláštního, nějaká aktivita nebo třeba hobby, kterému se věnujete, a přitom nebývá s vaší osobou spojováno?
Já jsem se odmala věnoval, tehdy ještě aktivně, sportu. Teď jsem už spíše pasivní sportovec – tzv. gaučingový typ. Ale baví mě se ve volném čase dívat na zápasy různých evropských fotbalových lig – a že mně moje milovaná Slavia Praha dělá radost – hokej, tenis i biatlon. Jinak hodně čtu – životopisy, historické i detektivní romány, ale na prvním místě je u mě stejně hudební a filmová tvorba, kterou pravidelně na domácí i světové scéně sleduji.

Hudba vás každopádně provází celý život. Váš tatínek byl výborným hudebníkem a úspěšným kapelníkem, který měl i přes své klasické hudební vzdělání velmi blízko k jazzu a populárním žánrům. Není ani těžké odhadnout, že jste byl k hudbě veden od malička. Byl to ale právě vliv rodiny, který formoval váš hudební apetit a tvůrčí zaměření, nebo jste šel takzvaně svou cestou?
To byl pro mou budoucí kariéru bezesporu velký prvotní impuls. Byl jsem odmala hudbou doslova obklopen. Otec dirigent velmi úspěšného orchestru, maminka zpěvačka. U nás doma se tzv. po sekcích zkoušelo… prostě nebylo úniku. Od tří a půl let jsem se začal učit hrát na housle, což mě hrozně nebavilo, a pak od šesti na piano. Chodil jsem sedm let do ZUŠ, doma na mé cvičení dohlížel táta, takže padlo i mnoho pohlavků. Pak jsem šel na Státní konzervatoř hudby, kde jsem vystudoval, trochu překvapivě, tubu a skladbu. Mezitím jsem už odmala zkoušel psát svoje první pokusy, až si mě vzal pod svá křídla slavný hudební skladatel Bohuslav Ondráček, který mně ukázal, co dělám špatně a co dobře – to byla velká škola. No a na konzervatoři mě učil pan profesor Vadim Petrov, což byl další velký skladatel. Takže jsem měl štěstí na kvalitní a umělecky zdatné lidi.

Řada skladatelů otevřeně přiznává (možná jen naoko), že hudbu ve skutečnosti moc neposlouchají. Patříte k nim?
Jednoznačně mezi ně nepatřím. Já hudbu poslouchám takřka neustále a napříč žánry, jak se kdysi říkalo – od Bacha po Vlacha – a dál, až do dnešní doby. Vždy je to podle nálady. Někdy mám náladu na hudbu pana Mozarta či pana Beethovena, jindy zase na operní skvosty mistra Verdiho atd. A pak je zde hudba geniálních Beatles, skupiny Queen, ABBA nebo famózního Michaela Jacksona. V neposlední řadě mám doma velkou sbírku skladatelských hvězd hudby filmové, např. Ennia Morriconeho, Johna Williamse, i mistrů muzikálové tvorby Andrewa Lloyda Webbera a dalších, takže já poslouchám opravdu vše.

Dovolím si nyní položit moji oblíbenou otázku, jak jste se dostal k filmové/televizní produkci? Byl první impuls spíše náhodný, nebo šlo o logický krok související například s vaší scénickou tvorbou, která má přeci jen k filmu poměrně blízko?
Je pravdou, že jsem začínal scénickou hudbou, kterou jsem psal pro různé divadelní inscenace a kterou uváděla naše divadla. Film mě vždycky velmi lákal, ale dostat zakázku na filmovou hudbu bylo velmi, velmi těžké. Štěstěna se ke mně obrátila až v roce 1979, kdy jsem dostal od pana režiséra Jaroslava Soukupa svoji první šanci napsat filmovou hudbu k jeho prvnímu celovečernímu filmu Filmového Studia Barrandov – Drsná planina. To byla velká zkušenost, ale padli jsme si do oka jak lidsky, tak umělecky, a od té doby spolu pracujeme. Máme za sebou asi 24 celovečerních filmů a jeden krásný a divácky velmi úspěšný 40dílný seriál z krásné Šumavy – Policie Modrava.

Mohl byste popsat, jaká je vaše metoda vytváření hudby k filmu? Řekněme, že vás například Hynek Bočan pozve ke spolupráci na svém novém projektu. Co bude následovat?
Tak vše začíná už přečtením scénáře, konzultacemi s panem režisérem, nastudováním dobových materiálů a přípravou hudebních motivů. Pro nasáknutí atmosféry se čas od času jedu podívat také na natáčení a později do střižny. Mezi tím, co se obraz natáčí, já si připravuji jednotlivé motivy a průběžně je s Hynkem konzultujeme. Definitivně se ale rozhodujeme až po finálním střihu např. prvních 2–3 dílů seriálu. Tam si hledáme správná místa pro ten který motiv a já je pro představu k tomu obrazu hraji na piano. Takto se to postupně skládá, a protože si s panem režisérem zakládáme na preciznosti, v této fázi každý díl vidíme tak pětkrát až šestkrát. Samozřejmě, že nejdůležitější je hlavní melodie. Ta když se povede, je vyhráno, a osobně si myslím, že u kultovního seriálu ČT Zdivočelá země, se mně docela povedla…

Předpokládám, že jako autor hudby býváte přítomen i jejímu nahrávání. Dovedu si představit příjemnou nervozitu skladatele provázející první poslech jeho nově napsané hudby. Stalo se někdy, že dokončování filmu bylo natolik hektické, že mělo negativní vliv i na práci ve studiu?
Samotné nahrávání hudby je to nejkrásnější, co může pro autora být. Konečně je slyšet výsledek té dlouhé práce mnoha složek. Je ovšem velmi důležité být dokonale připraven. Každá frekvence má své nástrojové obsazení a přesný natáčecí plán. Musí být naprostý pořádek v notách, protože jinak se ztrácí cenný čas. Mít ve studiu např. 60–80 hudebníků, kteří čekají, přece jenom něco stojí. Určitou vnitřní nervozitu člověk určitě má, ale není možné ji nechat na sobě znát. Vše musí probíhat profesionálně, v příjemné atmosféře a s úsměvem. Vždyť vzniká krásná hudba.

Jak se stavíte k tvorbě hudby pro reklamu? Existuje mnoho pojednání o jejích psychologických, kulturně-společenských i estetických kvalitách. Jak je to ale s hudbou? V čem se reklama hudebně liší od filmu?
To je dobrá otázka. Hudba je podle mě v reklamě velmi důležitá. Já osobně se reklamě nevyhýbám. Napsal jsem hudbu pro několik reklam, ale je to prostě samostatná profese, která není vůbec jednoduchá. Vše spočívá v tom, že je potřeba vtěsnat do malého časového horizontu, většinou 15–30 sekund, „x“ informací, prezentovat produkt vtipným obrazem, textem, který naláká, a taky hudbou, která to podpoří. Dnes reklama dost umělecky upadá a to je škoda.

Zastavil bych se na chvíli u filmového triptychu Jaroslava Soukupa Byl jednou jeden polda, v němž jste využil zvukových možností big-bandu. Ať pátrám v paměti, jak můžu, nevybavuji si v českých filmech podobně stylizovaný hudební doprovod. Dere se mi na mysl pouze Henry Mancini s Růžovým panterem a možná také Michel Magne s Fantomasem. Hudba k „Poldovi“ se ale v domácím kontextu zdá být jedinečná. Co vás motivovalo právě k těmto zvukovým prostředkům?
Já jsem byl swingovou muzikou prakticky odkojen a dodnes ji miluji. Vždycky jde spíše o to mít takový filmový příběh, kam se tento druh hudby hodí. Touto možností byl právě triptych Byl jednou jeden polda v hlavní roli se skvělým Ladislavem Potměšilem. Osobně si myslím, že sem swingová hudba opravdu patří, protože umí dokonale vystihnout dramatickou i komickou atmosféru filmu. Proto jsem se ji nebál použít a pan režisér byl nadšen.

Při poslechu mého již dávno zakoupeného CD s hudbou z filmu Zdivočelá země mi vedle slavného hlavního tématu vždy imponovala skladba Hřmící stádo. Použil jste v ní téměř morriconeovské prostředky k navození kovbojské tematiky, a musím říct, že si zde ani jiné nedovedu představit. Zajímalo by mě ale, jak se obecně díváte na tzv. lokační hudbu, tedy na hudbu odkazující na určitou oblast, období či etnikum. Mezi filmovými teoretiky v jejím použití a opodstatnění panují značné rozepře.
To mě těší, že se vám tato hudba líbí. Morricone je totiž můj idol od mládí a taky jsem se od něj učil, jak pracovat s hudbou a jednotlivými motivy, jak a kdy použít nové a neznámé nástroje či zvuky, a je pravda, že v tématu Hřmící stádo jsem se snažil všechny tyto zkušenosti využít. Navíc je to ve filmu takřka šestiminutová scéna, kde je nutno udržet pozornost diváka jen obrazem a hudbou, a myslím, že se to povedlo. Jinak, co se týče hudby odkazující na určitou oblast, období či etnikum, bych byl rád, kdyby to filmoví teoretici nechali na cítění hudebních skladatelů a režisérů…

Nelze si nevšimnout jisté tendence ve zpracovávání Shakespearových děl. Složil jste muzikál Bouře (The Tempest) pro Státní operu v jihokorejském Soulu, nejlepší muzikál roku 1999 asijského kontinentu, a další nese název Romeo a Julie. Přijímáte tyto hudební zakázky s již stanoveným námětem, nebo o nich sám rozhodujete na základě obliby anglické renesanční literatury?
Já jsem začal pracovat pro korejská divadla v Soulu v roce 1999 na základě zakázky vytvořit muzikál k Miléniu 2000 – volba padla na inscenaci The Tempest, protože oni historické náměty, a hlavně Williama Shakespeara, prostě milují. Muzikál měl velký úspěch, a tak jsem dostal druhou šanci napsat muzikál Romeo a Julie. Za oba tyto tituly jsem získal Asijské Oscary za nejlepší hudbu a nejlepší muzikál roku. Toho si velmi vážím. Pak jsem ještě pro Soul napsal dalších pět muzikálů na různá spíše historická témata. Jen pro zajímavost, všechny tyto muzikály jsem napsal na korejské texty, které jsem si nechal foneticky přepsat. Sám umím jen sedm korejských slov.

Ondřej Soukup, váš profesní kolega, se kdysi s nadsázkou vyjádřil v tom smyslu, že kdyby už neměl touhu psát novou hudbu, mohl by klidně dál žít jen z tantiém. Doufám, že vy, stejně jako pan Soukup, ani v nejmenším nepomýšlíte na pověšení tvorby na hřebík, přesto je zřejmě bez pochyb, že se vám dlouholeté skládání hudby nejen pro ikony české pop-music vyplatilo, nemýlím se?
Já si myslím že každý člověk by se měl snažit dělat svojí práci co nejlépe a když máte ještě to štěstí, že vás ta práce baví a máte možnost svojí hudbou potěšit a ovlivnit spoustu posluchačů či diváků, co si můžete více přát? A to je ta touha, o které Ondra – mimochodem můj malostranský soused – mluví. Myslím si, že nicnedělání by nás ani jednoho nebavilo. Tantiémy jsou jedna věc a patří k tomu, ale využít našich schopností, které máme dané od pánaboha, jako umět napsat krásnou hlavní melodii k filmu či seriálu nebo umět diváky hudbou rozesmát či rozplakat, napsat nějaký megahit, který posluchače potěší, muzikál, kde se diváci pobaví nebo se jim tají dech, to každý neumí. Určitě tedy se svojí tvorbou nehodlám končit. Jsem plný nápadů a energie.

Váš životopis odkrývá spoustu mezinárodních úspěchů. Se svojí hudbou jste dokázal velké věci. Existuje pro vás ještě nějaká vyšší meta?
Vyšší cíle by si měl člověk dávat vždycky, ale všechno je principiálně hlavně o pracovitosti, nápadech, náhodě, štěstí a hlavně o skromnosti. Tím jsem se zatím řídil celý svůj umělecký život a vyplatilo se mně to. Dva Asijští Oscaři, vítězství v soutěži Premio Andrea Bocelli z 860 písní se skladbou E mi manchi tu a možnost s tímto světovým tenorem osobně spolupracovat, dále celá řada filmů a úspěšných seriálů a stovky známých a hitů písní mluví za vše. Co bude dál, to uvidíme. Věřím ale, že mě ještě nějaké příjemné překvapení čeká.