Ivan Ženatý – houslista narozený v 19. století

Jako na hvězdu mezinárodní koncertní scény je na houslistu Ivana Ženatého dobře vidět a vyhledat si bohaté informace o jeho kariéře a aktivitách není těžké. V našem rozhovoru v hloubi březnového lockdownu – díky němuž byl k zastižení v Čechách, což je jinak vzhledem k jeho nabitému koncertnímu diáři a pedagogickému působení v zahraničí dost obtížné – jsme se tedy soustředili spíše na různé přesahové souvislosti.

Příští rok budete jubilantem – pomýšlíte na, arciže dílčí, bilancování?
Je pravda, že v určitém věku se začnete víc zabývat tím, co přichází a co vám ještě zbývá udělat. Alespoň já to tak mám. Dříve jsem neviděl. Přede mnou bylo nekonečno a do všeho jsem se vrhal s entuziasmem. Dnes už vím, co chci a co nechci. Ale spíš se zabývám tím, jak si uchovat mládí než jak stárnout.

Máte recept?
Myslím, že nejcennější je být v kontaktu s mladými lidmi. Ivan Moravec mi kdysi – bylo to na letišti v Londýně – řekl větu, která zní díky pružnosti češtiny moc hezky: budete-li učit, budete se také učit. A měl absolutní pravdu, Tím, že jsem v kontaktu s mladou, přicházející generací, která má energii, má své ideály, má i své otazníky a nejistoty, ale jde do všeho s nadšením, jedu i já na té vlně dnes a denně.

Co vás přivedlo k pedagogice?
Učit jsem začal po třicítce a padl jsem do toho rovnýma nohama – neměl jsem žádné předchozí zkušenosti a rovnou jsem dostal řádnou profesuru v Německu. Učení považuji za naprosto přirozenou součást koncertní aktivity. Když půjdeme tady v tom pokoji za roh, ukážu vám obrázek z jedné knížky o Davidu Oistrachovi. Na obrázku je stůl a na něm leží Oistrachovy housle, jeho smyčec, jeho tužka, jeho hodinky a jeho kalendář, ve kterém má napsány dvě lekce na ten den se dvěma studenty na Moskevské konzervatoři. A ten obrázek jsem měl od dětství jako něco, co chci taky mít. Taky jsem chtěl mít ten kalendář, ten klíč od učebny a ty housle, a cvičit sám a cvičit se svými studenty.

A od začátku vás učení bavilo?
Vždycky jsem naši práci vnímal jako určitou řeholi – v pozitivním smyslu – protože sedíte doma a jste sama mezi čtyřmi stěnami. Načež vkročíte do společnosti mladých lidí. To je velmi osvěžující. Můžete mluvit, můžete komunikovat, hrát nejrůznější hry na nejrůznější charaktery…

Chtěl jste vždycky být hudebník a hrát na housle?
Ne. Můj tatínek měl taneční kapelu a v ní hrál na piano pan doktor Vávra. Všichni byli amatéři. Hráli na tancovačkách, na pohřbech, na svatbách. A mě od dětství fascinovalo, že v některých okamžicích bylo dost těžké rozlišit oslavu při svatbě a oslavu po funuse. Bylo to stejné. Začalo se hrát, pít, zpívat, všichni měli černé obleky, všichni plakali a potom už se všichni smáli. A já jsem měl v té kapele nahradit pana doktora Vávru, který měl slabé srdce. Proto mě rodiče přihlásili na klavír. A já jsem na zušce potkal svou první lásku – byla to paní učitelka houslí, všimla si mě, rozpoznala, že dobře slyším, usoudila, že jsem uzpůsoben pro housle, a přemluvila mého otce, ať si najde za pana doktora Vávru někoho jiného a mě převede na housle. A takto rozhodla o mém osudu. Čili do šesti let jsem tápal, potom už jsem nezapochyboval ani na vteřinu.

Kde jste chodil na ZUŠ?
Jsem z Lomnice nad Popelkou, to je v Podkrkonoší. Možná znáte ten výraz „blouznivci našich hor“…

Moji předkové byli z Jilemnice. „Zapadlí vlastenci…“
Ve hře podle Raisových Zapadlých vlastenců jsem účinkoval asi dvacetkrát. Je v ní postava mladého učitele, jemuž ten Němec, kterého hrál pan Kořínek, řekne, „Marně svým vlastenčením hlavy matete, veškeré úřady jsou německé“, a on se v té vypjaté situaci postaví a zazpívá Kde domov můj. Ale protože herec, který toho učitele představoval, ztrácel notu, vždycky jsem jemně hrál s ním, aby se při zpěvu udržel. Zpíval obě sloky a všude, kde jsme to hráli, jsme vždycky měli standing ovation.

Takže já jsem byl od dětství zvyklý na obrovské úspěchy na venkově. Hrál jsem v divadle a pak i na schůzích zahrádkářů, včelařů – každý týden bylo nějaké vystoupení. Pak následoval další zázrak – když mi bylo dvanáct let, zašla moje paní učitelka opět za mým otcem a řekla mu vzácnou větu, které si dodnes vážím: já už ho nemám co naučit. A chtěla, abych začal jezdit do Prahy. Našla mi paní profesorku Noru Grumlíkovou, ke které jsem od té doby jezdil na konzultace vždycky ráno ve čtvrt na šest z Lomnice vlakem Krakonoš.

Já se má – u vás – k sobě hudba a život?
Pro mě hudba a život jedno jest. Nejsou to dva pojmy, nejsou to paralely. Já tady – obzvláště teď v tom báječném pandemickém stavu – od rána do večera žiju s hudbou. Buď sám hraju nebo poslouchám nebo jdu koupit chleba a hudba ve mně zní a přijdu do obchodu a řeknu, prosím vás, já bych chtěl jeden chleba, a potom zase zní dál. Takhle to mám a je to blažený stav.

Nechybí vám, že nejste na pódiu?
Chybí, ale na druhé straně jsem teď poprvé v životě zažil, že spím týden v jedné posteli. Že nikam necestuju, že nebalím kufry. Loni na jaře – a teď se na to těším taky – jsem viděl zázrak: rozkvétat les. Každý den je to trochu jiné. Viděl jsem to v pondělí, v úterý, ve středu… a další týden a další měsíc. Jak vše začíná kvést, vonět – to jsem nezažil od dětství!

Od dětství jedete na plný výkon?
Už v těch dvanácti letech, když jsem začal jezdit Krakonošem do Prahy, jsem měl za sebou dobrých sto veřejných vystoupení. Pro mě je hudba společenská záležitost. I já jsem hrál na svatbách, pohřbech a veselicích. Tatínek tam pak hrál Padla facka na sále, aby lidi tancovali, a já jsem to zahajoval. Vážnou hudbou, s paní učitelkou Křížovou u klavíru. Anebo s naším orchestrem – měli jsme Podkrkonošský symfonický orchestr, zkoušku každé pondělí, a i jsme s ním cestovali a hráli. To byly mé začátky.

A nikdy vás ten drive nepřepracoval?
Nejsilnější a nejintenzivnější to bylo v době, kdy jsem měl profesuru na Clevelandském Institute of Music a létal jsem běžně čtyřikrát za měsíc přes oceán. To znamená, že s jet lagem jsem žil, byl to můj věrný druh. Byl jsem schopen usnout i probudit se, kdy jsem chtěl, protože čas byl jenom relativním pojmem, a mí přátelé říkali, tohle nemůžeš dělat dlouho. Zhroutíš se, nepřežiješ. A já jsem cítil, že mě to ohromně nabíjí. Když jsem letěl sem, těšil jsem se, že letím domů, a když jsem letěl tam, taky jsem se těšil, že letím domů.

Nevykládejte mi, že je to normální. Podle mě to musí patřit k daru talentu, který máte. Děkujete za to?
Určitě. Ona mě taky maminka dobře vykrmovala. Do osmi let jsem pil jenom kozí mléko. Mám zdravý kořínek, v životě jsem nebyl u doktora. Přátelé mi říkají, že bych se měl léčit – že mi určitě něco najdou.

To je pravda, to se můžete spolehnout. (Ivan Ženatý mi nalévá čaj z krvavých pomerančů s tím, že sladit nebudeme, protože život máme sladký.) Tak se vás asi ani nebudu ptát, jak se vám teď žije…
Hodně čtu. Četl jsem Joyce…

Vy jste schopen číst Odyssea?
Četl jsem i Thomase Manna v originále. Je na to potřeba čas. Občas v jeho jazyce něčemu nerozumíte, tak to musíte pochopit, dohledat. To jsou věci, které bych normálně nezvládal. Teď čtu Churchilla. Trochu zdlouhavé, ale zajímavé. Moje maminka milovala Aloise Jiráska, mám jeho sebrané spisy. Představuju si, že jednou se do něho pustím, ale na to, myslím, potřebujete obzvláštní trpělivost. Na to, aby popsal jak se větévka zachvívala v koruně stromu, spotřebuje dvě stránky.

Vzhledem k tomu, že nevíme, jak dlouho budou omezení ještě trvat, možná že na to, abyste se pustil do Jiráska, je nejvhodnější čas právě teď.
Mám před sebou ještě, myslím, lepší literaturu, kterou bych chtěl zvládnout. Jiráska si nechám na čas, až budu shovívavější s životem. Třeba obrovskou trilogii U nás – vzpomínám, jak matka vždycky odložila knihu, zhasla světlo a řekla, pro Kristovy Boží rány, už zase vyhořeli. Oni během toho románu vyhořeli asi třikrát a někteří lidé si o tom čtou rádi. Znáte to, jak se říká, že třikrát se stěhovat je jako jednou vyhořet.

Vraťme se k životu s hudbou…
Životu v hudbě.

Životu v hudbě. Co potřebujete k tomu, abyste vstoupil do světa sui generis, který představuje ta či ona skladba?
Mění se to s postupem času. Dříve jsem do toho padal. S nadšením, s velkou energií a velkým osobnostním přínosem. „Zmocnění se“ skladby pro mě bylo nejdůležitější. Abych tam byl zosobněn já sám. Dnes už nechci hrát úplně všechno a těší mě, že si můžu vybírat, chci hrát jenom ty věci, o kterých vím a jsem přesvědčen, že jsou velké. Že je komponista psal nikoliv jako nějakou nahodilost, jako něco na zkoušku, ale opravdu jako výpověď srdce. A je to záležitost tak osobní, že když hraju třeba Brahmse, tak v tom okamžiku, samozřejmě, miluju Claru Schumannovou. Bydlel jsem kousek od jejího domu, kde žila s tatínkem. V Loschwitz u Drážďan. A tam za ní Robert jezdíval.

Daleko víc se dnes zabývám tím, kde má být nejtišší místo ve skladbě – nebo naopak kde má být vrchol. Vyprávím svým studentům zážitek: Svjatoslav Richter tady hrál jednu Haydnovu sonátu – kterou jsem neznal – a hrál, hrál, hrál a v jednom místě do toho bouchnul tak, že se všichni lekli, a potom hrál dál. A já si to pamatuju celých čtyřicet let jako neskutečný zážitek – ukázal všem naprosto jasně, kde je vrchol. Kde ho chce mít a že ho chce mít extrémní. A to bylo dvanáct minut hudby, které si člověk pamatuje celý život. Takové momenty mě zajímají. Naprostá výjimečnost v projevu. Jedině to má smysl.

Dřív jste hrál všechno?
Víceméně skoro všechno a bral jsem to jako zdroj poznávání. Františka Bendu, Stockhausena, kompletního Schulhoffa, kompletního Foerstera, kompletního Martinů… A při vší úctě, když někdo píše tak rychle jako Martinů, nemůže být všechno úplně ze zlata. Ale některé věci ano – a ty mě teď lákají.

Co teď převažuje ve vašem portfoliu?
Nedávno jsem dostal nabídku učit jako hostující profesor na Královské hudební akademii v Kodani. Jako my máme své modly, mají Dánové Carla Nielsena. Bavíte-li se u nás s muzikanty, ani ti vzdělaní většinou nevědí, kdo to je. V Dánsku hraje jeho Houslový koncert každý. A já jsem se najednou octl v situaci, že mně studenti přinesli Nielsenův koncert, který jsem nehrál! Nedovedu si představit kolegy, kteří nehrají, pouze učí – podle nějaké představy, jak by se to mělo hrát, ale sami to nedokážou. To neznamená, že to nejsou s to naučit, ale pro mě je to nemyslitelné. A tak mám Nielsenův koncert tady na pultě a učím se ho a uvědomuju si, že paměť pracuje trochu jinak než v šestnácti letech. Je to už jiný orgán, ale memoruju! Takže toto je teď můj studijní materiál. A je o to velký zájem. Měl jsem Nielsenův koncert naprogramován u mnoha orchestrů, všechno se teď posouvá, ale bude to! Dá-li Pán Bůh.

Hraju a umím zpaměti všech šest partit Johanna Sebastiana Bacha. Chci je podruhé – a naposledy v životě – natočit, a sice v originálním ladění. Současná doba je ideální: mohu se tu na několik dní zavřít a podladím si housle na 415. A ocitnu se najednou ve světě, kde chvílemi vůbec nevím, kde jsem. Podladěné housle jsou pomalejší, všechno je jinak. Nemůžu to naintonovat, protože sahám jinam. A vzpomínám při tom na Josefa Suka, který hrál i na violu. Ptal jsem ho, jak dlouho mu trvá, než přejde z houslí na violu, a on říkal: „no, dlouho – je to strašný, asi třicet minut.“ Do barokního ladění se taky relativně rychle dostanete, ale je to, jako byste se někam propadla. A blahořečím pandemii. Můžu tady zkoušet. Můžu si přemýšlet, jestli sarabandu udělám tanečněji nebo spíše jako „tanec pro starší“.

S Igorem Ardaševem budeme hrát Schubertovu Fantazii. To je jeho poslední dílo pro housle, napsal ho pro Josefa Slavíka. Hrát ho u nás není tradice. V Německu samozřejmě ano. Je to velmi těžká záležitost pro oba hráče – ve skladbě je obsažena hloubka i virtuozita a musíte je udržet v rovnováze. Dá nám to zabrat, moc se na to těším.

Mluvili jsme o Martinů – takže Česká rapsodie, ve světě skoro neznámá věc. Dedikovaná Kreislerovi, ten ji nikdy, samozřejmě, ani neotevřel. Martinů, který opustil rodnou zemi a procházel různými zákoutími přes modernismy a tak podobně, napsal v roce 1945, na konci války, skladbu, že si lze stěží představit něco více českého! Těžko popsat, co znamená to „české“, ale my víme. Tak to mám taky tady na pultě.

Umím zpaměti všechny tři Brahmsovy sonáty – ty rovněž budeme hrát. A když hrajete – třeba konkrétně ty tři Brahmsovy sonáty za sebou, začnete si uvědomovat souvislosti v úplně jiných dimenzích, třeba jak se jako skladatel v komponování vyvíjel. Hanslick napsal, je to krásná hudba, ale není to sonáta, on si klidně dovolí skončit v pianu!

A do toho cvičím Paganiniho, stupnice podle Galamiana, každý den, abych byl fit. S orchestrem mám před sebou Brahmse, měl bych hrát i jeho Dvojkoncert, trochu mě láká Elgarův koncert, který u nás taky nikdo nehraje a zase – v Americe je to naprosto standardní součást repertoáru. A čeká mě – stane-li se to – za necelý rok koncert ve Smetanově síni, kde budou tři fantazie – jedna od Juraje Filase, napsal ji pro mě a bude to premiéra, po ní Fantazie Josefa Suka a po pauze Skotská fantazie Maxe Brucha. To je moje dramaturgie – možná trochu megalomanská…

Bude to koncert k vašemu životnímu jubileu, tak je to na místě, ne? Hra zpaměti je vaše zásada?
V poslední době rozhodně ano. Za prvé cítím, že jsem daleko lepší. Jakmile jsem svázaný s notami, nevím, kam mám koukat. A když nemusím koukat do not, ponořím se do sebe nebo do hudby nebo do prostoru a je mi dobře. A za další, zatím nepoužívám brýle. Ale ta představa, že hraju v brýlích nemluvě o tom, že bych si někdy zvládl nechat dát kontaktní čočky, se mi vůbec nelíbí. Líbí se mi, když to mám v hlavě v pořádku.

Fantastické! Kolik je takových sólistů, kteří hrají zpaměti!
Byl to romantický úzus virtuóza.

To už je dávno pryč.
Pro nás, kteří jsme se v 19. století narodili, je to tak správně.

Svého času jste dost hrál i soudobou hudbu a v ní je to často o premiéře a konec. I takové skladby jste se učil zpaměti?
Většinou jsem k tomu přistupoval tak, že je povinností nás interpretů – pokud do toho jdeme – hrát skladbu víckrát než jednou. Že bychom se měli pokusit udělat něco pro to, aby zabrala. A někdy to zabere. Ale obecně si myslím, že hudba umírá – není moc cest, kudy by se mohla takzvaná vážná nebo klasická hudba ubírat. Alex Ross to píše v knize Zbývá jen hluk – a to je člověk, který k Boulezům a Stockhausenům vzhlíží ještě docela pozitivně. Ale – kam? A kdo a co? Kdo by měl dnes být Beethoven nebo Bach? Schönberg říkal, to jsem nebyl já, kdo zničil hudbu, to byl Richard Strauss.

Zajímavá je statistika: když Felix Mendelssohn-Bartholdy řídil orchestr lipského Gewandhausu a byl zodpovědný nejen za umělecký provoz, ale za celou dramaturgii, prováděli přes 90% soudobé hudby. To bylo kolem roku 1830 čili dvě století zpátky. A když studujete dramaturgii Gewandhausu dál – jenom jako vzorku – zjistíte, že o padesát let později je to procento daleko menší a stále se snižuje, a dnes je to 0,5 %. A jsou to skladby, které abonenti v podstatě nemusí mít. Přetrpí je. A tady je ukryto cosi, co je neoddiskutovatelné a nenapravitelné. Skladatelé ztratili kontakt se vzdělaným posluchačstvem. Jsou nepotřební. Třeba jen v Praze máme spoustu skladatelů – a když deset z nich posadíte ke stolu, neshodnou se vůbec na ničem. Je to rys doby, těžko se s tím dá něco dělat.

Takže soudobou hudbu – až na výjimky jako je ten Filas – už nehrajete?
Nedávno jsem hrál skladbu, kterou na mou objednávku napsal Jiří Gemrot. Jmenuje se Smuteční hudba, autor ji původně zkomponoval s komorním orchestrem, a provedení mělo takový ohlas, že mě napadlo, jestli by neudělal verzi s klavírem. Většinou se to dělá obráceně. Jsou tam velmi motorické plochy, které kladívko udělá jiným způsobem než smyčec. A hráli jsme ji na posledním rudolfinském recitálu před tím, než přišel nový stav.

Nový stav přišel už několikrát…
Loni koncem února.

Na podzim už jste nehrál?
Hrál jsem v září a pár live streamů. A začal jsem dostávat spoustu nabídek jako záskoky za zpěváky, když naše moudrá vláda zakázala zpívat.

Byly časy, kdy jste soudobou hudbu hrál dost.
Kalabisův koncert, v předpremiéře Machův koncert… Mimochodem, Otmar napsal krásnou Elegii, původně pro Noru Grumlíkovou a potom verzi s orchestrem a tu jsem hrál – možná stokrát. To je jedna z věcí, ke kterým bych se chtěl vrátit. Myslím, že je to nejsilnější kompozice pro housle, která tady po Martinů vznikla.

Povězte mi něco o svém partnerství s nástrojem. Kolikery máte housle, jak o ně pečujete? Jaký spolu máte vztah – nedovedu si to představit, ale musí být bytostný. Dotýkáte se fyzicky…
To je samozřejmě fatální téma, ale také se to mění a zase musím vzpomenout Josefa Suka, který měnil housle ze dne na den. On se nezdál, působil velmi seriózně, ale měl v sobě neklidného ducha. Když jsme spolu hrávali – ve své době to bylo velmi intenzivní umělecké přátelství – večer mi třeba zavolal a řekl, poslyšte, teď jsem přišel na to, že druhou větu budeme začínat smykem nahoru. A já, protože jsem věděl, že diskuse nepřichází v úvahu, jsem řekl, Mistře, to je výborný nápad, já si to hned vyzkouším a změníme to. A přišli jsme druhý den do sálu a on povídá, já jsem si to zkusil – je to lepší dolů. A tak to bylo pořád. Měl neklid v duši, a to ho omlazovalo. A stejně to měl i s houslemi. Potřeboval pořád něco nového, takže měnil housle. I z koncertu na koncert.

Takže ty vzácné stradivárky od státu byla legenda?
Ono to zní líbivě, ale není to celá pravda. Dlouho jsem měl pocit, že vztah s houslemi má být něco jako manželství. Ale pak přišla Amerika. Tam byznys jen jede. Když se dostanete do New Yorku nebo do Bostonu nebo do Chicaga a přijdete k tomu pravému dealerovi a máte možnost na všechny ty skvosty si zahrát, tak se prostě zamilováváte. A když máte možnost na ty housle hrát, tak na ně hrajete. Takže já jsem potom taky začal nástroje střídat a začal jsem si užívat, že třeba můj Vuillaume skvěle funguje na Beethovena, protože báječně svítí nahoře, a Guarneri má zase nádherně znělé spodky, což sluší většině romantického repertoáru, protože zní takovým tím témbrem „svou violu jsem naladil co možná nejhlouběji“.

Takže kolikery housle máte?
Teď mám troje staré a dvoje novější. Abych tak řekl, mám přítelkyň víc.

Živé umělecké partnery – pokud vím – zas tolik nestřídáte.
V Americe jsem měl velmi plodnou spolupráci s paní Sandrou Shapiro, rovněž jsme spolu natáčeli a hrála se mnou několikrát na Pražském jaru a v cyklech České filharmonie. Začínal jsem s klavíristou, který byl dlouholetým partnerem Nory Grumlíkové – Jaroslavem Kolářem, léta jsem hrál s panem Josefem Hálou, a teď hraju hlavně s Igorem Ardaševem. On taky žije tak trochu v jiném světě než v tomto konkrétním a v tom si rozumíme. Komunikace přes hudbu je ta úplně nejlepší. Třeba s Josefem Sukem jsme při zkouškách vůbec nemluvili. Hráli jsme, znovu a znovu a znovu, potom řekl, jedeme se na chvíli projet, sedli jsme do jeho nového sportovního vozu, on objel Maltézské náměstí a zase jsme šli hrát.

Přesahuje váš talent do jiných uměleckých oborů?
Psával jsem poezii a celý život jsem toužil pustit se do prózy a neměl jsem odvahu. A loni v létě jsem vzal děti k moři, což byl zážitek, protože se všichni báli a skoro nikdo tam nebyl, a měli jsme pěknou dovolenou a před hotelem byl bazén, kde byl zákaz koupání večer. To moje děti upoutalo, takže večer si vzaly plavky a šly do bazénu a já jsem si sedl na balkón, abych měl na ně dozor, a vzal jsem si tužku a začal jsem psát. Úplně spontánně, zničehonic. Věděl jsem, co chci, ale neměl jsem jazyk, rytmus… a napsal jsem litanii, kterou jsem druhý den ještě trochu zkorigoval. Asi dva dny jsem z toho měl hrozný pocit, potom jsem si uvědomil, že to není špatné, a poslal jsem to pár blízkým lidem, kteří byli nadšení, takže teď mám nové téma. A bude to kniha.

Dáte mi přečíst nějakou vaši báseň?
Třeba hned. Mé básně byly publikovány v Anglii, v 80. letech vyšly jejich překlady v literárním magazínu v Londýně. Myslel jsem to vážně. Potom to nějak vyhaslo.

Jaká jste měl – máte – témata?
V poezii je to těžko říct. Nejspíš bych řekl, že to byla témata z jiného světa. Vždycky mě zajímalo, jak vypadal ráj. Tam, kde je vám úplně krásně. Co jenom tušíme, že je. I když lehký smutek se vkrádá do vašeho srdce, přesto je to krásné.

Jsou okamžiky, kdy si člověk řekne „taková krása“ – a zároveň je v tom vždycky i stesk. Západ slunce. Hudba…
Musí to tak být. Kdyby tam nebyla ta protiváha, tak by se nám to asi za chvilku přejedlo.

Jaké to je být celebritou – Mistrem?
Něčeho takového se na rozdíl od některých svých velkých kolegů straním.

Jste do toho tlačen?
Samozřejmě, obzvláště když pracujete s agentem, který ví, jak se má nejlépe dělat, abyste byla všude. Ale v dnešním světě sociálních sítí si můžete sama o sobě napsat, co chcete, a ono se to nějak chytne, že. My tady vlastně žijeme v podmínkách, kdy jsou někteří lidé považováni za umělce jen proto, že mají PR, a přitom nikdy nehráli na relevantním festivalu nebo s relevantním orchestrem.

Jsem ráda, že nejste celebrita toho druhu, kde by mi váš agent řekl dvacet minut a dost.
Nedávno mi napsala jedna moje bývalá studentka z Ameriky, že hrála nějakou skladbu a zdál se jí sen, že jsem jí poradil nový prstoklad. A ráno se vzbudila, šla si to vyzkoušet a bylo to prý daleko lepší. A že kolik mi má za to zaplatit? Kolik beru za lekci ve snu? Není to krásné? Takhle to u nás funguje. Samozřejmě profesor Freud by to analyzoval úplně jinak.

Pokud jde o vaše pedagogické aktivity, padla v našem rozhovoru zmínka o clevelandském Institutu, Kodani, máte úvazek na Hochschule für Musik v Drážďanech. Kde vnímáte svou pedagogickou kotvu?
V současné covidové době navíc ještě vypomáhám na Pražské konzervatoři. Táhne mě to zpátky do Ameriky – tam jsem se cítil moc dobře, ale chtěl jsem si trochu uvolnit ruce, protože v Americe kapitalismus funguje tak, že když začnete mít úspěch a vaši studenti začnou vyhrávat soutěže, tak se to na vás valí. Je to velká země, hlásí se k vám desítky studentů a škola na mě samozřejmě taky tlačila, abych bral studentů co nejvíc, a když strávíte deset hodin ve škole, jste prostě vyčerpaná.

Mně to v zásadě dělá dobře, ale chtěl jsem mít víc času sám na sebe. Na své koncerty, na své cesty. Proto jsem se teď usídlil na nějakou dobu tady, mám poloviční úvazek na drážďanské Hochschule a mým cílem bylo hodně hrát, hodně cvičit, hodně natáčet – pokud to jde. Teď se to všechno nečekaně zastavilo, ale já jsem optimista a věřím, že koncertní provoz se zase rozjede.

Je rozdíl mezi mentalitou – nebo světem – studentů v Německu, v Americe a u nás?
Naprosto zásadní, a to je přesně, proč nedám dopustit na privátní školství. Samozřejmě je to nekřesťansky drahé, ale vede to k tomu, že jeden každý student ví, kolik stojí jedna minuta strávená se mnou. Ví, že jsou to velké peníze – které nejdou do kapsy jenom mně – a když vám čtyři minuty před zakončením hodiny řekne, „mohl bych vám ještě zahrát toto?“, cítíte tu ohromnou energii, ten náboj, který v těch lidech je. Oni chápou, že toto je největší investice v jejich životě. A zažívat to je krása, je to dobrodružství. Chodil jsem domů vyčerpaný, ale šťastný. To, co jsem až dosud zažil jako protipól k tomuto elektrizujícímu stavu, je dánský socialismus na Královské akademii v Kodani.

V jakém smyslu?
Ve Skandinávii není rozdíl v tom, jestli pracujete nebo pobíráte dávku v nezaměstnanosti, takže pro mnoho lidí vlastně to nasazení není důležité. Jenže: hrozny je zapotřebí drtit, abyste dostala dobré víno. A v Německu se to hodně změnilo. Jedu učit, odtud to mám kousek – proto jsem postavil tenhle dům – a dnes tam nemluvím německy. Mluvím anglicky nebo rusky. Německé studenty tam skoro nemáme. Je to dáno tím, že všichni Asiati, kteří nemají na to, aby studovali v Americe, jdou do Německa, protože to mají zadarmo. Pro Korejce nebo Japonce je daleko dražší studovat doma než v Německu.

Němečtí studenti nemají zájem o studium vašeho oboru?
Je to obor, v němž – pokud nedosáhnete někam hodně vysoko – je za velmi mnoho práce méně peněz. Je za tím racionální myšlení. Myslím, že idealismus, který měla naše generace, už není tak rozšířený.

A u nás?
Mnoho, ne-li většina talentovaných mladých lidí v mém oboru odchází do zahraničí, což je k nezaplacení – my bychom bývali dali nevím co za takovou, byť třeba dočasnou, možnost.

A vrací se?
Někteří ano, někteří ne.

Vy sám – považujete se za toho, který se vrací?
Určitě ano, ale už jsem dnes v takovém stavu, kdy minulost mám spojenou s řečenými blouznivci našich hor a zapadlými vlastenci, s tím kozím mlékem, a to je to, z čeho čerpám, nesmazatelná stopa, jíž by bylo nemoudré se zbavovat. Ale největších úspěchů jsem dosáhl v zahraničí a mám odtud i své nejsilnější zážitky. Tak se to stalo a to se nezapomíná. Jak to, že dostanete profesuru na vysokých školách v Německu a v Americe, ale ne ve své vlasti? Zaplať Pán Bůh za to, jsem nesmírně šťastný a tak už to zůstane.

Houslový virtuos Ivan Ženatý opakovaně hostuje se slavnými mezinárodními tělesy jako je BBC Symphony Orchestra London, Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks, Berliner Symphoniker, Orchesta Nacional de Madrid, ale i předními českými orchestry jako je Česká filharmonie, FOK či Symfonický orchestr Českého rozhlasu. (přečtěte si více…)