Krvavý Don Giovanni ve Stavovském

Původně avizovaný italský dirigent Rinaldo Alessandrini, specialista na starou hudbu, podle neoficiálních zpráv odstoupil nejen kvůli koronavirovým pracovním omezením (premiéra v březnu byla odložena), ale i pro svůj neúspěch docílit toho, aby se orchestrální hudebníci zkoušku od zkoušky nestřídali. Místo něho bylo nastudování svěřeno mladému německému dirigentovi Karstenovi Januschkemu, který ve své interpretaci přinesl poněkud toporný pohled na Mozartovu hudbu bez detailnějšího frázování, podobně jako to převedl na lednovém koncertě k Mozartovým narozeninám.

Skandinávský režisér Alexander Mørk-Eidem zase zvolil cestu, kterou avizoval jako odklon od děje libreta. V rozhovoru prohlásil, že nevidí smysl interpretovat stále tentýž příběh. Ohlášeným režijním cílem bylo udržet diváky v napětí, zda Don Giovanni tentokrát nezvítězí a peklu neunikne. Zda se to podařilo, je na osobním posouzení. Touha zasadit nadčasové téma mimo historický kontext je z režisérského hlediska naprosto legitimní, je však třeba, aby ji podpořil opravdu nosný nápad.

Z televizního přenosu, ačkoliv jeho režie (Tomáš Šimerda) byla skvěle zvládnuta, není samozřejmě možné zcela zrekonstruovat autentický divácký zážitek, proto se pokusím zhodnotit především to, co kamery a mikrofony přenesly do televizního přijímače.

Režijní nápad umístit inscenaci do divadelního zázemí a obrátit tak pohled diváka quasi z jeviště přes čtyři řady opon není ničím inovativní. Pro mě to rozhodně nepřidalo na příběhu větší napětí, navíc promítaný obraz pohledu do hlediště nápadně připomínal scénografii Josefa Svobody z úspěšné Kašlíkovy inscenace. Tentokrát to ale vypadalo, že se na scénografii šetří. Kostýmy Jenny Ljunbergové působily, pokud se na scéně potkalo více postav a sbor, jako všehochuť divadelního depozitáře, což nepochybně vycházelo z požadavků režiséra. Ledabylé odění postavy Dona Giovanniho mi ale přišlo zbytečně chudé. Choreografie byla zvláště ve skupinových scénách poněkud neučesaná, (kozáček (?) v 1.dějství). Režijně nebyly příliš dobře zpracovány vztahy mezi jednotlivými postavami, což bych viděl, jako slabší moment inscenace.

V prvním výstupu se představil Miloš Horák jako Leporello. Disponuje vyrovnaným basem světlého témbru – možná pro tuto roli až nečekaně světlého. Celkově jeho Leporello vyzníval spíš jako dobrák od kosti než jako otrávený sluha pochybného pána. Koloraturní sopranistka Jana Sibera ztvárnila Donnu Annu především dramatickým hereckým výrazem, svůj hlas trochu přepínala, ve spodním rejstříku zněl oslabeně, a navíc zvukově působila s barevnou Zerlinou Lenky Máčikové jako obráceně obsazené role. Máčiková vdechla Zerlině docela závažné vyznění jak herecky, tak pěvecky. Její exprese, nejspíš požadovaná režisérem, byla na kameře hodně vypjatá, uvážíme-li, že Zerlina má být mladičká nezkušená dívka. Patetické zastavení Giovanniho, který chce Masettovi zasadit úder pažbou zbraně, působilo jako z trochu jiné opery.

Dalším světlým basem v inscenaci byl mladistvý Komtur Zdeňka Plecha, který potěšil srozumitelnou výslovností a kultivovaným hudebním projevem. Roli Ottavia přednesl Richard Samek uvolněným hlasem s krásnou belcantovou barvou, přirozené bylo i jeho herectví. Poněkud komicky působil fakt, že na jevišti vypadal jako Komturův generační souputník, nicméně v režii, která se snaží oprostit od vztahů daných libretem, by to nemělo vadit. Výkon Alžběty Poláčkové v roli Elvíry opět vymezila režie, která nejspíš požadovala, aby do pěveckého projevu zařadila expresivní zahořklý charakter, tenzi a zatínané zuby, což se projevilo na začátku i ve zvuku jejího hlasu. Nevím, zda exprese tohoto druhu Mozartovi sluší, nicméně je třeba vyzdvihnout zpěvaččinu oddanost režijním nárokům. Elvířin gag s neopatrným zacházením s pistolí působil v kulisách „divadelního prostředí“ jako studentská recese.

Hlavní roli inscenace zpíval mladý slovenský barytonista Pavol Kubáň. Hlasově na roli Donna Giovanniho nepochybně má, v této inscenaci bohužel neměl prostor projevit více mužského charizmatu, kterým zajisté disponuje. Jinak velmi dobrý výkon.

V roli Masetta Lukáš Bařák nabízel místo venkovanství světácké manýry, pěvecky mu nebyla vždy pohodlná některá rychlejší tempa. Erotická herecká akce, kterou mu režisér předepsal pro usmiřování s Zerlinou přinesla nechtěnou úsměvnost naivního divadla, a to jak v prvním, tak i 2. jednání. Tam dokonce explicitnost scény režisér „zakryl“ najetím další oponky ve stylu kreslených seriálů. Naivní je i scéna, ve které se Donna Anna posilňuje zbytkem Zerlinina vína před konfrontací s Giovannim. Podobně zbytný mi přišel moment, kdy Leporello „přestavuje“ dekoraci jeviště na divadelní šatnu, aby se v ní mohlo odehrát finále prvního aktu.

A dost nemotivovaný dojem na mě udělala také scéna z 2. aktu, kdy Leporello uniká zurřivým pronásledovatelům tak, že jejich zpěv nakonec sám diriguje a tím se ze scény odehraje. Zjevení Komtura nemělo záhrobní charakter a nad jeho hlavu sjela známá Svobodova obrácená světelná rampa. Dramaturgicky jsem nepochopil hereckou prodlevu před závěrečným Questo è il fin, které následovalo po škrtnutém ansámblu, poté jevištěm ještě jednou proběhl zakrvácený Don Giovanni.

V představení zvukově potěšil výkon orchestru ND, smyčcová skupina hrála stylově non vibrato a recitativy doprovázel hammerklavier. Dobře připravený sbor Národního divadla odvedl spolehlivý výkon, jen by mohl být pro premiéru s účastí diváků početnější.

Zvukový přenos inscenace (Michal Pekárek) měl o něco lepší úroveň než na Mozartových narozeninách, nicméně je to stále achillova pata českých televizních přenosů (výpadek některých mikrofonů v 1.finale) a se zahraničními kanály se srovnat nedá.

Inscenace není ničím kontroverzní ani příliš tradiční, nikoho jistě neurazí, ale Národní divadlo na mapu světových operních domů sotva zařadí.

W. A. Mozart: Don Giovanni
24. dubna 2021, ČT art
Stavovské divadlo Praha

Obsazení:
Don Giovanni: Pavol Kubáň
Donna Anna: Jana Sibera
Donna Elvira: Alžběta Poláčková
Zerlina: Lenka Máčiková
Don Ottavio: Richard Samek
Leporello: Miloš Horák
Masetto: Lukáš Bařák
Komtur: Zdeněk Plech

Sbor Národního divadla
Balet Opery Národního divadla
Orchestr Národního divadla

Dirigent: Karsten Januschke, režie: Alexander Mørk-Eidem, sbormistr: Pavel Vaněk, kostýmy: Jenny Ljungberg, scéna: Christian Friedländer, světelný design: Ellen Ruge, dramaturgie: Ondřej Hučín

Inscenace vnikla v koprodukci Národního divadla v Praze s Nationaltheater Mannheim.