MHF Leoše Janáčka využil industriálního prostředí bývalých železáren Vítkovice
Spojení industriálního prostředí a koncertu klasické hudby přivedlo zvědavé návštěvníky, kteří byli více než mile překvapeni. Nejprve bylo nutné vykonat z parkoviště pěšky prohlídku části areálu původně z 19. století, který býval srdcem Vítkovic. Po privatizaci byla železárna-koksovna a vysoké pece Vítkovických železáren spolu se souborem technického vybavení v Dolní oblasti Vítkovice a Dolem Hlubina vyhlášeny národní kulturní památkou. V části odstavené mimo provoz vznikl obrovský areál vyžadující péči a postupnou rekonstrukci. Ta se daří lépe u menších budov, které sloužily jako pomocné provozy. Zde se začíná odehrávat společenský a kulturní život a spolu s dominantami železných obrů působí velmi neobvykle. Je tu několik kaváren, které se těší zájmu návštěvníků, a odehrávají se tu nejrůznější akce. V největší budově, nejspíš plynojemu, je dokonce soukromé muzeum.
Dům s názvem BrickHouse DOV, který původně zřejmě sloužil jako cihelna či koksovna, je zrekonstruován a využívají ho dnes pořadatelé kulturních událostí. Komorní koncert tu působil zpočátku podivně a posluchače zaujala především skvělá akustika. Prostoru velmi prospělo, že byl osvětlován reflektory, u každé skladby jinou barvou, která umocňovala náladu skladby, což působilo velmi efektně a zútulňovalo to prostředí.
Protagonistou večera byl vynikající violoncellista, koncertní mistr a pedagog na Fakultě umění Ostravské univerzity a Janáčkově konzervatoři v Ostravě, Jiří Hanousek. Patří k výrazným postavám hudebního života v Ostravě i celé České republice. Jeho recitál v rámci festivalu byl nabitý skladbami význačných skladatelů. Ke spolupráci si přizval vynikající klavíristku, kolegyni z fakulty Elišku Novotnou, se kterou vytvořili skvěle sehrané duo.
Jiří Hanousek předvedl publiku skvělou techniku a především výjimečný nástroj, který postavil Miroslav Komár. Violoncello má znělý, jímavý, barevný a nosný zvuk, který je vyrovnaný ve všech polohách. Vysoké tóny mají jasný témbr, spodní poloha zní hutně a celkově je zvuk plný alikvotů, a tedy i barvy. Technicky je violoncellista skvěle vybaven, ovládá nástroj zcela lehce a s nadhledem a výrazově je schopen mnoha nuancí, které vnášejí do celku esprit. Jeho přednes je procítěný, se smyslem pro styl a emotivní náboj je používán vkusně a v souladu se stylem skladby.
Spolu s klavíristkou tvoří sehranou dvojici, kdy ani jeden se necítí být sólistou, ale vzájemně se podporují a doplňují, jejich dialogy jsou plné výrazu a tvoří jeden organický celek.
První polovinu večera hrál Jiří Hanousek sólově a vybral si repertoár sice náročný, ale pro posluchače velmi atraktivní. Jako první zazněla Sonáta pro sólové violoncello Paula Hindemitha. V neposlední řadě jistě i proto, aby vzdal čest skladateli, který si Ostravu oblíbil. Vystupoval zde několikrát ve 30. letech 20. století a sám sebe pak označil jako „ostravského štamgasta“. Pětivětá sonáta je z roku 1923 a je u interpretů i posluchačů velmi oblíbená. Přesvědčilo se o tom i publikum daného večera. Pozornost byla napjatá. Violoncellista nastoupil první větu Lebhaft, sehr markiert energicky a zvučně. Následovala druhá, zasněná věta Mässig schnell, Gemächlich, aby přešla do třetí věty Langsam, ve které violoncello přednášelo teskné volání. V části Lebhafte Viertel byla předvedena hravá a virtuózní technika interpreta a závěr díla, Mässig schnell, vyzněl energicky a pevně.
Druhou skladbou byla Suita pro violoncello sólo Benjamina Brittena. Ta byla inspirována hrou Mstislava Rostropoviče a skladatel ji napsal v roce 1964. Melodické a velmi introvertní dílo zakončuje expresivní devátá věta Passacaglia, ve které je použita smutná píseň, se kterou skladatel pracuje jako s tématem. Ve skladbě jsou části, které jsou melancholické a přemýšlivé, a nechybí i emotivní melodika a efekty, které dávají sólistovi příležitost k předvedení technické brilance. Pro tuto skladbu bylo zvoleno zelené osvětlení, které působilo optimisticky.
Po přestávce byl prostor vymezen pro již zmíněné duo, violoncello a klavír. Zazářila jasná žlutá a rozezněla se Pohádka pro violoncello a klavír Leoše Janáčka z roku 1923. Ruská pohádka o Caru Berenději od Vasilije Andrejeviče Žukovského inspirovala Janáčka k třívěté skladbě (1. Con motto, 2. Con motto, 3. Allegro), plné ruského emočního citu, smutku i hrdinského vzepětí. Zpěvnost, něha, poezie, expresivní výraz i taneční hravost, to vše je ve skladbě přítomné a to vše dokázali interpreti přinést vděčnému publiku.
Jako poslední byla na programu Sonáta pro violoncello a klavír č. 3 Bohuslava Martinů. Tentokrát byla emoce naladěna sytou růžovou, která do prostoru přinesla slavnostní náladu a pohodu. Narativní melodie v první větě Poco andante, Moderato, přecházela do exaltované části v Andante, aby opět vplula do široké, kantabilní části Allegro (ma non Presto) a do emotivního dialogu violoncella a klavíru, který se pomalu v diminuendu zklidnil do ztracena.
Publikum si za svoje ovace vysloužilo ještě jednu skladbu na dobrou noc jako přídavek. Vals triste od Oskara Nedbala z baletu Pohádka o Honzovi. Violoncellista si s přednesem skladby pohrál a využil všech emočních fines, zejména lehounkého pianissima, u kterého posluchači téměř nedýchali. Představení tak bylo završeno sladkým políbením na dobrou noc a intimním spojením publika s interprety. Krásný koncert v neobvyklém prostředí patří jistě k tomu nejlepšímu, co na festivalu mohlo zaznít.
Violoncellový recitál
7. června 2021, 19:00 hodin
Ostrava, BrickHouse DOV
Program:
Benjamin Britten – Suita pro sólové violoncello č. 1, op. 72
Paul Hindemith – Sonáta pro sólové violoncello č. 3, op. 25
Leoš Janáček – Pohádka pro violoncello a klavír
Bohuslav Martinů – Sonáta pro violoncello a klavír č. 3, H 340
Účinkující:
Jiří Hanousek – violoncello
Eliška Novotná – klavír
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]