Očima Lukáše Vasilka: Pražský filharmonický sbor po dvou letech v Bregenzu

Na první pohled to v Rakousku vypadá, jako by žádný Covid neexistoval. Život se tady rychle vrací do normálních kolejí a všude je cítit úleva. Když ale vejdete třeba do restaurace, zjistíte, že hygienická opatření jsou tu uplatňována přísněji než u nás. Personál vás hned po příchodu zkontroluje, jestli máte negativní test, dostatek protilátek nebo stanovený počet dní po očkování. Často také musíte vyplnit formulář, odkdy dokdy jste seděli u jakého stolu – kvůli případnému trasování.

Ve Festivalovém domě jsou opatření ještě striktnější. Kdo nebyl očkován nebo nemá dost protilátek, musí se každé dva dny testovat. V celém areálu jsou povinné respirátory, a to i při zpěvu. Je to ale pochopitelné. Zavlečení infekce mezi umělce nebo realizační tým by znamenalo konec festivalu, v lepším případě jeho přerušení na spoustu dní. Všichni to respektujeme a držíme si palce.

Pracovat jsme začali druhý den po příjezdu a odstartovali jsme rovnou režijními zkouškami na Boitovu operu Nerone. Není to zrovna lehký úkol – hudba je komplikovaná, příběh mnohovrstevný. Skladatel své dílo komponoval skoro celý život a ani tak jej nedokončil (chybí 5. dějství). Nerone se na rozdíl od slavnějšího Boitova Mefistofela objevuje na světových jevištích zřídka – náročnost té opery nejspíš leckoho odradí. Ovšem když člověk překoná prvotní rozpaky a pronikne do díla hlouběji, uvědomí si, o jak zajímavý a originální titul se jedná.

Režisér Olivier Tambosi je velký umělec. Známe se s ním od roku 2016, kdy nás vedl právě tady v Bregenci při nastudování Facciovy opery Hamlet. Vůbec se nezměnil. Energie z něj prýští všemi směry, člověk mu skoro nestačí. V každé vteřině je při věci – soustředěný pouze na svou práci. Na nic ani na nikoho nečeká, pořád jde dopředu, tvoří, vymýšlí, piluje. Je autoritativní i laskavý zároveň. Jako jeden z mála režisérů respektuje i zpívání. Sám od sebe se chodí ptát, jak by bylo nejlepší rozestavit sbor na jevišti, aby zněl dobře. Když se pak ukáže, že to nefunguje, experimentuje tak dlouho, než najde kompromis, který všem vyhovuje.

Pan Tambosi asi před pěti lety režíroval v San Franciscu Její pastorkyni (dirigentem tehdejší inscenace byl Jiří Bělohlávek) a zná proto docela dost českých slov. Občas na nás nečekaně zakřičí nějakou notoricky známou repliku. Několikrát tak s námi na jevišti byla třeba Kostelnička se svým slavným zvoláním: „Jako by sem smrt načuhovala!“ Nutno poznamenat, že s tragickým momentem Janáčkovy opery to nemá nic společného – při náročných zkouškách je to spíš vtipné odlehčení. Dá se to ale celé vnímat i hrdě patrioticky: Janáček dokázal rozhýbat hudební svět natolik, že jeho geniální nápady jsou běžně využívány nejslavnějšími režiséry k motivaci umělců při zkouškách na úplně jiné opery…

V prvním týdnu jsme naaranžovali v podstatě všechny naše výstupy, teď už jen pilujeme a hledáme ideální tvar. Za pár dní začneme paralelně zkoušet také Verdiho Rigoletta, což je náš druhý umělecký úkol na letošním festivalu. Zkoušky na jezerní scéně zatím komplikuje počasí, které se červencovému zrovna nepodobá. Ale těžko na cvičišti, lehko na bojišti – i s takovými komplikacemi se tady počítá a my tak můžeme vcelku bezstarostně kráčet vstříc premiérám naplánovaným za dva a půl týdne.