Jaromír Javůrek: Jednání programové komise festivalu, to byly boje odborníků s ideology!

Jaromíre, dnes jsi vnímán především jako ředitel Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka a popularizátor hudby, ale máš za sebou i uměleckou praxi sbormistra a dirigenta, jsi také dlouholetý pedagog.
Už v době mých konzervatorních studií jsem byl hudbou úplně pohlcený a bylo mi brzy jasné, že mi hra na kontrabas, která mne ale opravdu bavila a neskromně musím prohlásit, že jsem nehrál špatně, nebude stačit. A tak jsem začal studovat dirigování a fakultativně skladbu, zpíval jsem v konzervatorním komorním sboru, který jsem potom i dirigoval. Hrál jsem ve školním komorním orchestru, začal jsem se zajímat o hudbu v souvislostech. A to se mi později vyplatilo.

Nevyhýbal jsem se amatérskému hudebnímu světu a začal jsem psát své první texty do koncertních programů. Má pedagogická dráha je spojena s ostravskou – dnes Janáčkovou – konzervatoří, kde jsem s přestávkami působil. Vyučoval jsem napřed některé dirigentské disciplíny, ale potom i hlavní obor dirigování. Velmi rád jsem přednášel kulturní management. Vážím si pozvání kolegy doktora Jiřího Štilce k externím přednáškám na HAMU, kde přednáším hlavně problematiku tvorby koncertních a festivalových programů – tedy dramaturgii.

Co rozhodlo, že jsi šel studovat hudbu a jak sis vybral obor?
Jako u mnoha dalších dětí to byli rodiče. Naši se rozvedli, když mi bylo šest let, takže pak už to byla hlavně maminka. Ale díky oběma jsem v pěti či v šesti letech už viděl Rusalku, Prodanou nevěstu, Dalibora a další. Jako žák základní školy jsem se poprvé setkal například s Iljou Hurníkem nebo profesorem Venhodou na výchovných koncertech. Ale slyšel jsem i některé abonentní koncerty Janáčkovy filharmonie Ostrava a řadu komorních koncertů. To všechno na mě působilo do té míry, že když přišla ona zásadní otázka, kam dál po základní škole, měl jsem jasno.

Sbormistrovství je poměrně specifický obor. Dočetla jsem se, že jsi působil už od roku 1982, to je od svých 27 let, jako hlavní sbormistr Ostravského filharmonického sboru, se kterým jsi provedl kantáty Bohuslava Martinů, připravil Brahmsovo Německé requiem, Dvořákovu Stabat mater a další. Dirigoval jsi roky Ženský pěvecký sbor Bohuslava Martinů.
Pro mě je lidský hlas úžasný hudební nástroj. A když se podaří spojit těch hlasů více v jeden harmonický a ladící celek, je to nádhera. Navíc má sbormistr možnost dílo nastudovat zcela detailně, může plně ovlivnit i jeho vyznění. I proto jsem se vedle tebou zmíněného Brahmsova Německého requiem, Dvořákovy Stabat mater a mnoha dalších nádherných i náročných titulů rád uváděl komorní kantáty a samostatné sborové koncerty. Tak jsem s Ostravským filharmonickým sborem provedl všechny komorní kantáty Bohuslava Martinů a řadu skladeb současných autorů. A Ženský sbor Bohuslava Martinů – to byla a dosud je moje srdeční záležitost. Dodnes vidím jejich výraz nadšení, když jsme poprvé vyjeli do zahraničí. Slyším neuvěřitelné pianissimo, které zazpívaly v Dvořákově síni pražského Rudolfina.

My se známe od doby, kdy si byl dramaturgem Janáčkovy filharmonie ještě za socialismu. Byl jsi jím dvanáct let, to je poměrně dlouhá doba. Ostravsko bylo za socialismu politicky sledovaným regionem. Co bylo hlavním problémem dramaturga za socialismu? Mladí lidé o tom mívají zkreslené představy.
Bylo to hodně složité. Ostrava byla jako město horníků a úderníků „papežštější papeže“, jak se říká. Takže co se podařilo uvést v Praze, konkrétně třeba Dvořákovu Svatou Ludmilu, tak v Ostravě to bylo naprosto neprůchodné. Uvedení celé České písně Bedřicha Smetany včetně první části: „… v chrámu Páně když se zpívá…“ schválil až na základě intervencí teprve vedoucí tajemník krajského výboru KSČ! Vždy jsem byl takový menší rebel, a tak jsem se snažil hledat cesty, které by byly průchozí. Také z povinné tvorby Sovětského svazu a tehdejších socialistických zemí jsem se snažil hledat kvalitní skladby dobrých autorů a ne prominentů režimu. Dvě, dnes již perličky, byť stále černé: Na můj dotaz, proč na rozdíl od Prahy či Brna nemůžeme na festivalu uvést Verdiho operu Nabucco, mi odpověděla místopředsedkyně KNV, že „nám to neumožňuje mezinárodní politická situace“. Dirigent doktor Otakar Trhlík byl násilně hospitalizován, aby nedošlo k provedení Honeggerova Krále Davida, což by „vedlo k demonstracím dělnické třídy v ulicích Ostravy“. A když jsem prosadil již zmíněné Německé requiem, tak vystrašený tehdejší ředitel Janáčkovy filharmonie argumentoval na krajském výboru KSČ mimo jiné slovy: „To je tak náročné dílo, že by bylo nejlépe, kdyby ho přijel dirigovat sám Brahms!“ A odpověď zněla: „Tak ho, Franto, pozvi!“ Nicméně za svou tehdejší práci se nestydím a i s velkým odstupem času jsem přesvědčen o tom, že se nám dařilo uvádět kvalitní skladby ve smysluplných a hodnotných programech. A jen na okraj: i v té době tvrdé normalizace osmdesátých let jsem mimo jiné prosadil nejen komorní, ale také varhanní koncerty.

A v devadesátých letech?
Pokládáš mi krásné, ale i těžké otázky. Devadesátá léta byla na jedné straně plná entuziasmu, snahy vše změnit k lepšímu, ale byla to zároveň doba v mnohém chaotická a nejasná. Dodnes slyším jednoho z návštěvníků festivalu, jak se mne na ostravské ulici ptá, proč už nezveme zahraniční symfonické orchestry, které dříve do Ostravy jezdily. Marně jsem mu vysvětloval, že to byla politická záležitost takzvaných kulturních dohod za zcela nesrovnatelných ekonomických podmínek, a že my prostě na to dnes nemáme. Stejně tak si vybavuji jednání s ředitelkou jednoho významného podniku, která to pak dotáhla v celostátním měřítku poměrně hodně vysoko, jak mi říká: „Víte, kolik akcí se už nekoná a konat nebude? A stane se něco?“ Nebylo mi zrovna dobře. A do toho samozřejmě zachovat festival, jeho tvář! Díky posluchačům, rozumným umělcům – ve smyslu honorářů, mnoha drobným donátorům, díky autoritě Ilji Hurníka, prvního porevolučního festivalového prezidenta, a hlavně díky tehdejšímu vedení města Ostravy se to povedlo a festival mohl pomalu růst a nabírat dech.

Vypadá to, že jsi, v dobrém slova smyslu, patriot. Většina tvých aktivit je soustředěna na Ostravsko. Zařazoval jsi a zařazuješ repertoár, který se váže k Ostravsku, skladby moravských a českých autorů. Byl jsi aktivní i v „rocích české hudby“, propaguješ naše autory v médiích.
Dlouhodobě mi vadí, jak je kultura upozaděna, jak společně se vzděláním je stále a vždy až na posledním místě. A přitom se máme čím a kým chlubit. I proto jsem se vždycky aktivně zapojoval do přípravy a realizace „roků české hudby“, které, byť mnohými dehonestovány, mají svůj význam. A to jak směrem do České republiky, tak směrem vně.

Navíc, nejsou to pouze Smetana, Dvořák, Janáček, Martinů, ale řada dalších, mnohdy opomíjených autorů. A pokud jde o Ostravu a Ostravsko, když se podařilo Rudolfu Kubínovi v první polovině padesátých let prosadit založení konzervatoře, filharmonie a pobočky svazu skladatelů, tak by bylo asi dobře v tom pokračovat. A skladatelé moc dobře vědí, že když nezazní jejich dílo před posluchači, nemohou si být jisti, co vlastně napsali. Česká hudba i při své velké rozmanitosti vytváří jeden originální celek.

Jak vypadal festival Janáčkův máj, když jsi ho převzal jako ředitel? Jak se změnily podmínky, když se stal obecně prospěšnou společností – o.p.s.? Když docházelo k transformacím některých kulturních organizací, tak to vypadalo spíš jako výhoda. Jeví se to tak i dnes?
„Janáčkův máj, hudební festival socialistických zemí“ – to byl na první pohled titul spíš odrazující, nicméně změnou názvu v roce 1976 nemohl popřít tradici sahající až do roku 1950. Platilo značné omezení, především interpretační, které se nepodařilo prolomit. Přesto zazněla na festivalu v letech 1976–89 řada vynikajících skladeb a to i dvacátého století. Ze zemí bývalého socialistického bloku přijížděly do Ostravy skutečné interpretační špičky. Věř ale, že jednání programové komise festivalu, to byly tvrdé diskuse a boje odborníků s ideology!

Jsem upřímně rád, že se nám podařilo festival zachovat – samozřejmě už bez přídomku – a že jsem měl na tom nemalou zásluhu. Skončil ideologický boj a začal ekonomický. Navíc bylo třeba festival nově programově uchopit. Festival byl součástí Janáčkovy filharmonie Ostrava. Osamostatnit se ho povedlo od roku 2003, kdy je obecně prospěšnou činností. Má to výhodu svobody a nezávislosti, nevýhodu nutnosti zajistit všechny finanční prostředky. Dalším výrazným mezníkem bylo sloučení Janáčkova máje s festivalem Janáčkovy Hukvaldy. Oba festivaly nesly Janáčkovo jméno, konaly se ve vzdálenosti cca třiceti kilometrů od sebe a navazovaly na sebe většinou s dvoutýdenní přestávkou. Mnohým posluchačům, ale hlavně sponzorům, se festivaly pletly. Většina argumentů nahrála tedy sloučení festivalů, které představitelé obce Hukvaldy, Moravskoslezského kraje a města Ostravy, které ale zůstává nadále největším donátorem festivalu, stvrdili ve společném memorandu. Nám, pořadatelům, to umožnilo sofistikovaněji vymýšlet programy a cíleně je směřovat do jednotlivých lokalit.

Jak se projevila „samostatnost“ v posledních dvou krizových letech různých omezení? Kdo a co vám pomohlo a co naopak? Co nasmlouvaní umělci, agentury, partneři?
Byly to velmi těžké dva roky. V roce 2020 jsme v tradičním jarním termínu museli festival zrušit a pokusili jsme se ho nahradit Festivalovým podzimem. Ten jsme částečně zrealizovali v září, ale přišla další vlna pandemie. Nicméně podařilo se nám slavnostně velkým koncertem Hradišťanu otevřít ve spolupráci s biskupstvím ostravsko-opavským generálně zrekonstruovaný amfiteátr v hukvaldské oboře a některé další aktivity. Koncert Adama Plachetky jsme ale už realizovali pouze on-line přenosem z ostravského kostela sv. Václava. Naštěstí měl zcela mimořádnou sledovanost. V roce 2021 jsme s mými kolegyněmi i přes úsměvy okolí nasadili maximum úsilí a připravili čtyři varianty festivalu. Štěstí přeje připraveným, a tak když vláda v pondělí večer 24. května rozhodla, že se s určitými omezeními může od 25. května hrát i v uzavřených prostorách, mohli jsme díky naší připravenosti ve čtvrtek 27. května festival zahájit. Musím opět vyjádřit uznání všem námi osloveným českým umělcům, kteří do poslední chvíle drželi pro nás termíny a byli připraveni v případě nutnosti zaskočit za zahraniční hosty. Vstřícně se zachovaly veřejné instituce: město Ostrava, Moravskoslezský kraj a Ministerstvo kultury ČR, ale i sponzoři a donátoři. Velkou podporu jsme měli taky ze strany posluchačů, kterých ovšem přišlo výrazně méně než v předcovidových letech.

Celoživotně taky myslíš na mladou generaci. Učíš. Při festivalu je soutěž Generace pro teritorium Visegrádské čtyřky. Jak se ti mladá generace studentů a mladých umělců jeví? Jsou ochotni se třeba zapojit jako dobrovolníci do akcí festivalu? O co se zajímají?
Soutěž Generace vznikla v roce 1975 společně se soutěží výtvarnou a literární. Jako jediná z nich, díky festivalu, vydržela až do dnešních dní. Samozřejmě procházela různými stádii vývoje i krizemi. Jednu z největších se nám podařilo překonat tím, že jsme ze soutěže české udělali soutěž mezinárodní a to ve formátu V4 – Visegradské skupiny zemí, na který jsme si troufali jak organizačně, tak ekonomicky. A vyšlo to! Zahraniční účastí se zvýšila konkurence, angažovali jsme mezinárodní porotu. Každoročně zadávají mladí autoři do třiceti let přibližně kolem padesáti skladeb ve dvou kategoriích. Ty oceněné pak provádějí mladí interpreti (jde nám i o generační propojení) na koncertě v rámci Janáčkova festivalu za přítomnosti nejen publika, ale také mikrofonů Českého rozhlasu. Ve chvíli, kdy spolu vedeme tento rozhovor, je přihlášeno téměř čtyřicet soutěžních skladeb.

A k druhé části tvé otázky: Kolem festivalu vznikl stálý okruh spolupracovníků. Ano, někteří s věkem, povinnostmi, stěhováním a podobně odcházejí a ti nově příchozí přebírají nejen jejich povinnosti, ale především vztah k festivalu. Někteří zůstávají – jeden příklad za všechny: během doby prožité na našem festivalu odmaturoval, stal se bakalářem, magistrem, dnes je úspěšným pedagogem a spolupracuje s námi dál.

Co nám doporučíš z letošního programu festivalu? Má nějaké dramaturgické novinky? Co z toho si budeme moci poslechnout třeba v rozhlase, v televizi?
Když dva roky připravuješ, cizeluješ a formuješ festivalový ročník a máš pak něco vyzdvihnout, co je nejlepší, nejde to. Ale aspoň stručně: kytarový recitál Miloše Karadagliće, violoncellový recitál Zlatomira Funga a klavírní recitál Marka Kozáka. Určitě koncert Záhřebské filharmonie s Tomášem Netopilem, prezidentem našeho festivalu, koncert moskevského Velkého symfonického orchestru P. I. Čajkovského s Vladimírem Fedosejevem. Houslisty zvu na mistrovské kurzy Ivana Ženatého – budou věnovány českým houslovým skladbám, což tě jistě nepřekvapuje – a rodiny k návštěvě všech festivalových akcí včetně tvůrčích dílen v Hukvaldech. Straussův Hobojový koncert zahraje Vilém Veverka, Houslový koncert Lukáše Hurníka Roman Patočka, Goldbergovy variace J. S. Bacha Jean Rondeau. Zahajovací koncert Janáčkova festivalu otevřou Janáčkovou Sinfoniettou v přímém rozhlasovém přenosu Pražští rozhlasoví symfonikové se svým šéfdirigentem Alexandrem Liebreichem. Nelze vše vyjmenovat, ale lze mnohé díky Českému rozhlasu slyšet. S Českou televizí ještě jednáme. Nejlépe je ale samozřejmě do Ostravy na festival přijet!
Děkujeme za rozhovor, ať se daří!

Mgr. Jaromír Javůrek, Ph.D. (narozen 1955 v Ostravě) je od roku 1993 ředitelem a dramaturgem MHF Leoše Janáčka (dříve Janáčkova máje), sbormistr, pedagog a popularizátor především české hudby a hudby ostravského regionu, kontrabasista. Specialista na problematiku festivalů. V letech 1996–2013 byl prezidentem Asociace hudebních festivalů ČR, osm let působil také jako člen presidia a vicepresident České hudební rady (do roku 2021). Pravidelně spolupracuje s Českým rozhlasem i s Českou televizí, v posledních letech se soukromou TV Noe. (přečtěte si více…)