Dirigent Jiří Habart: Ten pocit zodpovědnosti asi nikdy nezmizí

Jak vy osobně hodnotíte loňskou sezonu?
Ta loňská pro mě byla nepochybně jakýmsi mezníkem v životě a to zejména díky soutěži Donatella Flick Competition v Londýně.

Co vás na soutěže přivádí?
Soutěže jsou disciplína, která nemusí, ale také může velice pomoci otevřít každému umělci pomyslné dveře a je dobré je zkusit. Můžete být sebelepší hudebník, jenže když o vás nikdo neví, nikam to nepovede. Samozřejmě záleží, jak prestižní soutěž je. Konkrétně Donatella Flick Competition je v hledáčku snad každého dirigenta. Je to soutěž, kde máte možnost řídit jeden z „top“ světových orchestrů, tedy London Symphony Orchestra. Jen tato skutečnost byla pro mě zážitkem na celý život. V Británii si této soutěže velmi považují, o čemž svědčí i skutečnost, že na finálovém koncertě byli i členové královského rodu a významné britské agentury. Celý koncert se vysílal živě do světa přes Medici TV. Na tuto soutěž je vlastně zázrak vůbec se dostat. O to větším překvapením pro mě bylo postoupit mezi tři finalisty. Je to něco, co si v sobě uchovám navždy. Načerpal jsem obrovské zkušenosti, poznal nové kolegy, a i když jsem nevyhrál, tak právě ony pomyslné dveře mi Londýn otevřel, za což jsem moc vděčný.

Která z loňských soutěží pro vás byla nejtěžší. Nebo jinak – jakého triumfu, či triumfů si nejvíce ceníte a proč?
Londýnská soutěž byla určitě zvučnější, avšak řekl bych, že náročnější byla právě ta v Debrecínu. Součástí soutěže nebyla jen práce s orchestrem, ale i se sborem a skladby maďarských autorů, zejména Kodályho kantáta Psalmus Hungaricus ve finálovém kole. Soutěž navíc trvala celý týden, zatímco v Londýně jen tři dny. Z Debrecínu jsem si odvezl páté místo, nicméně i tři skvělé speciální ceny, které rozdávaly hudební instituce v Maďarsku. Krom nabídky hostování v Maďarské státní opeře, kde budu dirigovat Dvořákovu Rusalku, si také velmi vážím ceny orchestru i sboru v Debrecínu, tedy lidí, kteří po celou dobu soutěže s námi statečně hráli a zpívali.

Letos jste byl nominován na Ceny Jantar. Ty jsou úzce spjaty s Ostravou. Nedaleko Ostravy jste se narodil a v Ostravě, konkrétně v Národním divadle moravskoslezském, máte dnes svou domovskou scénu. Co pro vás Ostrava znamená?
To bude osud. Divadlo Antonína Dvořáka bylo místo, kde jsem poprvé v životě viděl operu na živo. To mi bylo asi 11 let a dodnes si pamatuji, jak jsem si přál tam někdy pracovat. A splnilo se. (smích) Mám obrovské štěstí, že mám možnost učit se řemeslo na krásných a náročných titulech. Když zvládnete operu, vše ostatní je pak snadné. Tak se těším na další výzvy.

Nejste jen dirigentem, ale i houslistou. Mohou vás ještě někdy někde posluchači slyšet?
Od absolutoria na konzervatoři a dvou semestrů barokních houslí na JAMU se už hraní aktivně nevěnuji. Chopím se houslí, jen když si přehrávám partitury, abych si je zažil z pohledu hráče a případně si ověřil, zda moje výmysly půjdou zahrát. Občas hraji na svatbách a příležitostných menších koncertech. Nicméně bych určitě hrál rád i v orchestru nebo komorní hudbě, ale na to už není čas. A upřímně – houslový tón, pokud pravidelně necvičíte, se stává hanebným. Takže nebudu dělat ostudu!

Letos se v Ostravě poprvé představíte na Janáčkově festivalu. Jaké hudební těleso budete dirigovat a co posluchačům představíte?
Ano, velice děkuji panu řediteli Jaromíru Javůrkovi za vloženou důvěru. Společně s varšavským orchestrem Sinfonia Varsovia uvedeme 19. června koncert s podtitulem Klasicismus versus neoklasicismus. Klasicismus budou reprezentovat dva houslové koncerty zahrány v jeden večer, a sice od Myslivečka a Mozarta, sólistou bude pan Ivan Ženatý. Neoklasicismus zastoupí polská autorka Gražyna Bacewicz s Koncertem pro smyčce napsaným v roce 1948. Závěr bude patřit první symfonii Sergeje Prokofjeva zvané „Klasická“, a to právě pro reinterpretaci klasického stylu Haydna a Mozarta. Jsem moc zvědav, jak se nám vše bude dařit, a těším se na výsledek.

Míváte jako dirigent trému? A kdy přichází ta největší?
Jsem vždy v napětí před první zkouškou s orchestrem. Během vystoupení už naštěstí nikoliv, ale ten pocit veliké zodpovědnosti asi nikdy nezmizí.

Je něco, co vás v nadcházející sezóně láká, na co se opravdu těšíte?
Čeká mě několik debutů u tuzemských orchestrů, například v Pardubicích, Hradci Králové a s orchestrem FOK. Jsem nadšený z pozvání do Národního divadla v Praze i Janáčkovy opery v Brně. V říjnu chystáme uvedení velmi zajímavé opery Šarlatán od Pavla Haase v Národním divadle moravskoslezském. Také se vracím k Janáčkově filharmonii v Ostravě a Kodályho filharmonii v Debrecínu. Určitě to bude sezóna naplněná spoustou krásné muziky.
Děkujeme za rozhovor!