Posluchačsky náročný site specific koncert v podání Brno Contemporary Orchestra

Koncert otevřelo Pět polydynamických skladeb op. 3 z roku 1923 skladatele Miroslava Ponce (1902–1976), který patřil k nejvýraznějším berlínským žákům Aloise Háby. Jeho zájmy byly široké, včetně zájmu o sociální funkce umění a nových médií (patřil k intelektuální levici brněnského Devětsilu). V umění se zajímal nejen o mikrotonální hudbu a expresionismus, ale také o hudbu exotických etnik Asie. Zaujaly ho obrazy Lászlóa Moholy-Nagye, navštěvoval Bauhaus, fascinovaly ho nové technologie, projekce matematických a geometrických principů do hudby jakožto vyjádření obecnějších metafyzických zdrojů tvorby.

K takovým „cvičením” patří i Pět polydynamických  skladeb pro komorní ansámbl (smyčcový kvartet, klavír, xylofon), kde v přehledné kombinatorické struktuře variací vystupují postupně dynamicky jednotlivé nástroje. Dynamiku na malé ploše mají i gradace oscilující mezi až strojově společným kráčejícím pohybem a individualizovanějším zhuštěním. Celkový zvuk nepostrádá typicky dobový objektivistický precizní lyrismus. Akustický prostor zkušebny trochu smazával dynamické rozdíly. Kvalitní nahrávku si lze poslechnout také v podání Ebony Bandu na albu Around Prague (Channel Classics CCS 34813).

Kompozice Luboše Mrkvičky For Large Ensemble, Part C z roku 2017 vznikla přímo na objednávku Brno Contemporary Orchestra. Světovou premiéru měla 31. ledna 2018 v Besedním době. Obsazení skladby je orchestrální s posílením perkusní složky o zvony, vibrafon a marimbu. Délka skladby je něco málo přes deset minut. Celkový zvuk i tvarování připomíná francouzský strukturalismus. Proud zvuku je opřen o převážně přítomné jednoduché klesající téma v sopránových nástrojích, proti nim kráčí stoupající motiv v basech. V této opěrné konstrukci se odehrává mihotání motivů, které procházejí v různé hybnosti nástrojovými skupinami. V závěru (takty 260–270) zvuk prořídne, zklidňuje se, sazba se rovnoměrněji rozkládá, dynamika klesá do piana pianissima.

Když zmiňuji konotace k francouzskému strukturalismu, tak připomeňme, že Luboš Mrkvička, podobně jako Pierre Boulez, hovoří o tom, že spíše kultivuje svůj kompoziční jazyk, než že skládá „jednotlivé“ kompozice. Také on, podobně jako Boulez (od kompozice Répons), využívá v této skladbě kombinaci jednoduchých, sluchově uchopitelných opor se složitějším děním, vytvářejícím komplexně barevnější zvukový proud. Skladbu doporučuji poslechnout v kvalitním záznamu na Youtube kanálu skladatele právě v provedení BCO. Záznam koncertu ze zkušebny je přece jen o něco méně plastický.

Petr Hromádka patří k žádaným autorům scénické hudby, přednáší ji také na Divadelní fakultě Janáčkovy akademie múzických umění. Jeho Musica anima mechanica vznikla na objednávku souboru a na koncertě zazněla v premiéře. Skladba svojí harmonickou čitelností a pozitivní náladou vytvořila kontrast ke dvěma předchozím. Skladatel nezapřel svoji tvůrčí flexibilitu, která je potřebná pro úspěšného skladatele scénické hudby.

Nejnáročnější bylo zřejmě hladce sladit předtočené motivky hracích strojků, které uváděly jednotlivé části skladby, se zvukem živého orchestru, který de facto variačně rozvíjel předkládaná témata. Náročné bylo i udržet pohromadě rytmicko-metrické proměny a různé nálady od jemně lyrických, quasi folklórních, ve čtvrté části pak svou stylizací odkazující k ruské škole Stravinského a Prokofjeva. Pátou část uvedly zvuky až strašidelného charakteru. Humorný byl pompézní závěr protrahované závěrečné kódy. Skladba publikum i orchestr pobavila.

Následovaly Milníky pro patnáct hudebníků/Jalons pour quinze musicians řeckého skladatele Iannise Xenakise (1922–2001). Kompozice vznikla v roce 1986 na objednávku k desátému výročí Ensemble intercontemporain a je věnována přímo Pierru Boulezovi.

Zařazení skladby do dramaturgie bylo zřejmě podloženo tím, že Xenakis je autorem, který od začátku pracoval se zvukovým materiálem obecnějším způsobem, motivovaným jeho vzděláním architekta, zájmem o elektronickou hudbu a matematické vyjádření hromadných jevů. Typická jsou pro jeho práci takzvaná „hudební mračna“, přecházení od quasi unison (často zvukově rozmlžených) k „chaotičnosti“, která nicméně mají vždy nějakou konstrukční oporu (například v takzvaných sítech – umělých škálách). Rád pracuje s kontinuitou a diskontinuitou, užívá glissanda jako přechodovou kompoziční „taktiku“ mezi motivickými prvky, extrémní zvukové polohy a nezvyklé způsoby hry na nástroje. Inspiruje se elektronickou hudbou v neustálém rozpíjení přesných zvuků, stejně jako řeckou tradicí. Výjimečný je tím, že racionální kompoziční strategie vůbec z kompozic netrčí. Naopak, jeho skladby působí většinou velmi syrově archetypálně především proto, jak inovativně pracuje s rytmem a zvukovostí.

Skladbu Jalons lze rozdělit na sedm částí s šesti základními typy zvukovosti. Také zde užívá Xenakis síta. Zde je možné slyšet, jak Xenakis invenčně pracuje s exponováním témat a jejich rozpadáním, jak skrytě používá variační a materiálové propojení kompozice, jak komplikuje a rozplétá zvukový obraz. Závěr skladby zní nesmírně syrově. Ve vyprázdněném prostoru proti sobě působí hluboké tóny tuby a trombonu s vysokými tóny dechů a smyčců, aby nakonec skladba skončila v příkré disonanci ve fortissimu ve vysokém rejstříku s dominancí pikol.  Provedení sklidilo u publika ocenění. Skladba je interpretačně velmi náročná.

Závěrečná kompozice byla pro publikum zřejmě nejkurióznější vzhledem k tomu, že premiérované Dreams of Machines jsou napsány pro pianolu a ansámbl. Skladba současného kanadského skladatele a varhaníka Trevora Grahla (narozen 1984) vznikla také na objednávku BCO. Na pianolu hrál klavírista a skladatel Wolfgang Heisig. Pianolu „v akci“ je u nás takřka nemožné vidět. Je to takzvaný automatický klavír, který umožňuje přehrát hudbu pomocí děrovaného pásu, který se v nástroji posouvá přes soustavu vzduchových trubiček. Při průchodu otvoru přes trubičku vzduch pohne příslušným kladívkem. Nástroj interpret ovládá šlapáním pedálů a vkládáním válců s děrovanými pásy. Díky „programování“ může nástroj hrát virtuózně. První část skladby zněla konstruktivisticky, futuristicky, „městsky.“

Druhá část začala jemným strojkovým zvukem, při kterém se Pavel Šnajdr potěšeně usmíval, Heisig při něm měnil váleček. Celá kuriózní show končila furiantsky prodlužovaným patetickým závěrem přerušeným manipulací s válečkem, rozladěním, několika laufy v pianole a jakýmsi odpadnutím mechanismu, jako když mu dojde pohon.

Site specific série koncertů Brno Contemporary Orchestra je bezpochyby zajímavým, i když posluchačsky náročným zpestřením hudebního života nejen v Brně. Následující koncert 24. dubna v Jeskyni Výpustek bude věnován přírodnímu tématu.

Stroje a strojky
24. ledna 2022, 19:30 hodin
Pádová zkušebna Leteckého ústavu FSI VUT, budova CšA, Technická 2

Program:
Miroslav Ponc: Pět polydynamických skladeb, op. 3 (1923)
Luboš Mrkvička: For Large Ensemble, part C (2017)
Petr Hromádka: Musica anima mechanica (objednávka BCO)
Iannis Xenakis: Jalons (1986)
Trevor Grahl: Dreams of Machines (objednávka BCO)

Účinkující:
Brno Contemporary Orchestra
Pavel Šnajdr – dirigent
Wolfgang Heisig – pianola