Elixír: Taneční paleta od vybledlých stínů po harmonii barev

Úvodní minuty večera patřily choreografii věnované ženským tématům nazvané Painted Rainbow na hudbu Jeana Sibelia a Maurice Ravela. Význačný maďarský choreograf Attila Egerházi vsadil na propojení klasických prvků s modernou, na expresivní gesta i pohybové detaily naznačující niterné pochody. Zpracování sice u většiny interpretek kolísalo v provázanosti jednotlivých prvků a přesnosti, zejména ve vyvedení gest a jejich plasticitě, ale celek působil kompaktně s vysledovatelným dramaturgickým záměrem, včetně promyšlené práce s prostorem. Synchronizovaně organizovaný, ale i individuální projev tanečnic Baletu Praha Junior naznačil, komu jeviště již svědčí, a kdo teprve hledá k divákovi vztah. Utváření scénického charismatu, díky kterému se umělecká komunikace stává oduševnělou a především oboustrannou, vyžaduje čas, a to nejen v tréninkových prostorách, ale zejména v přímém kontaktu s publikem. Z tohoto úhlu pohledu se všem účinkujícím dostávalo po celý večer velké podpory.

Malé pošetilosti choreografky Terezy Hlouškové vyzdvihla harmonická dvojice Tereza Logojdová a Albert Kaše. Skupinové variace s dílčími fázemi pro duet či sóla byly rozvíjeny na hudební úryvky z tvorby Claudia Monteverdiho, Philipa Glasse a Antonina Vivaldiho (v úpravě Armanda Amara). Práce se opírala o významotvorné prvky jako výrazné ruce, protažené linie či naopak kontrastní choulení, přelévala se závislost z jednoho na druhého a kolektivní sekvence násobily účinek sdělení. Pokud sborové partitury nezrazovala individuální selhání v technice, či kolektivní nepřesnost až míjení v tempu, pak právě cizelovanými prvky typu postoj v napětí, konkrétní pohled, vzájemný kontakt skrze vědomé rozestupy či napětí v prstech a dopnuté končetiny podtrhovaly celkové vyznění, jemuž pak vévodil silný emoční náboj.

Program se vyvíjel různorodě, zcela organicky se přecházela hranice mezi ilustrativním ztvárňováním a abstraktními fyzickými partiturami, nebo se dění odehrávalo na různých výškových úrovních, či se vyjevovala proměnlivost center pro vedení pohybu. Prezentace nastínila aktuální úvahy jak o tělesnosti mladých tanečníků, tak o jejich vztahu k interpretaci a potřebě osobnostního vkladu. Velký otazník se uhnízdil po sólovém výstupu Umírající labuti, ať už se tak stalo s ohledem na vztah k (nepřekonatelné) baletní tradici či hudební skladbě Saint-Saënse. Etuda, patrně tvůrci zamýšlena jako anti-interpretace či generační reakce na kultovní dílo, vyzněla jako parodie na pomezí baletního markýrování. Ačkoliv u části publika budila variace na klasiku úsměv a pochopení, u druhé se patrně dostavil pocit údivu nad viditelným rozporem disponibilního těla stvrzujícího potenciál mladé tanečnice a prapodivného přístupu, jenž vyzněl jako pohybově asymetrické – dramaturgicky vykloubené provedení.

Na verše Ivana Slavíka v přednesu Jaromíra Meduny rozvinula choreografii Vzpomínky Vlasta Schneiderová. Devizou i výzvou byly objekty (zejména židle) a vysoký počet tanečníků, na jejichž vzájemné shodě závisel přenos ústřední myšlenky tázající se po smyslu života, prověřující odvahu, odhodlání a sílu jít dál. Kmitavá energie generovala vycizelované struktury, ale i kinetický zmatek (metaforicky postupné doznívání prvků působilo jako ozvěna jich samých), sílu jednotného chóru podlamovaly i nejmenší pohnutky nad rámec choreografie. Mluvené slovo v primárně nonverbálním umění zásadně rozšiřuje paletu inscenačních komponentů a nezřídka může vzniknout nevyvážení mezi průrazným slovem, i když básnickým a nenárokově akcentovaným, a jeho translací do prostoru. Vznikající a mizející iluze a až záchvěvy jakési magie navodily dojem převalující se mlhy, z nichž na chvíli vystupovaly skvosty a jindy zatím architektonicky nejasné tvary. Obrazně, někdo dokáže jen krásně otevřít dlaň a jiný, třeba hned tanečník vedle, na ní umí autenticky umístit i vzkaz adresovaný do hlediště.

Druhá polovina večera patřila představení Elixír. Taneční detektivka rozvíjela mysteriózní příběh, a to prostředky doslovného tanečního divadla s prvky z komediálních žánrů. Děj se odehrával v kavárně či baru nevalné pověsti na francouzském venkově a ke srozumitelnosti přispíval nejen mistrovský hlas Jiřího Lábuse, ale také ilustrativní charakterotvorné pohybové variace, konkrétní kostýmní prvky a celková přímočarost. Zvolený způsob je samozřejmě otázkou záměru tvůrčího týmu a přijetí pak závisí na vkusu publika, i přesto jsem však cítila rezervy v manipulaci s objekty, v motivování reakcí jednotlivých postav a ve střídmosti scénických možností, jak více umocnit absurditu události.

Taneční večer nechal nahlédnout na interpretační dovednosti mladé generace, poukázal na široký záběr studentů a také na ambiciózní pedagogické a choreografické postupy jejich průvodců na cestě k profesionálnímu umění. Je zajímavé zastavit se a zamyslet nad výpovědní hodnotou viděného a shledat, že i navzdory dvouletému přerývanému období pandemie se jak účinkující, tak publikum navrací k tanečnímu divadlu a tanci obecně.

Painted Rainbow  /  Nabarvená duha
Choreografie: Attila Egerházi
Hudba: Jean Sibelius, Maurice Ravel
Asistent choreografie: Antonín Schneider
Tančí: Balet Junior Praha

Malé pošetilosti
Choreografie: Tereza Hloušková
Hudba: Claudio Monteverdi, Philip Glass, Antonio Vivaldi (úprava Armand Amar)
Asistent choreografie: Jan Schneider
Sólo: Tereza Logojdová, Albert Kaše
Tančí: Balet Praha Junior a členové Pražského komorního baletu

Umírající labuť
Choreografie: Anna Jirmanová
Hudba: Camille Saint-Saëns
Asistent choreografie: Antonín Schneider
Tančí: Lejla Muzajeva, členka Baletu Praha Junior

Vzpomínky
Choreografie: Vlasta Schneiderová
Hudba: Georg Friedrich Händel, budhistická mantra, Andrea Bocelli
Verše: Ivan Slavík, přednes: Jaromír Meduna
Autoři zvukové koláže: Ondřej Urban, Vladimír Sojka
Tančí: Balet Praha Junior
Sólo: Albert Kaše, absolvent TCP a člen PKB

Elixír
Choreografie: Viktor Konvalinka
Dramaturgie a libreto: Štěpán Benyovszký
Hudba: Solomon Burke, Karpatt, Manuel, Coralie Clément, Luis Mariano, Joe Tex, Petr Iljič Čajkovskij
Hudební koláž: Viktor Konvalinka, Štěpán Benyovszký
Mluvené slovo čte: Jiří Lábus
Tančí: členové souboru Balet Praha Junior, absolventi konzervatoře TCP a členové Pražského komorního baletu: Aleš Krátký a Dalibor Lekeš

Psáno z komponovaného večera dne 11. 4. 2022 v divadle Komedie.