Cesta románu Quo vadis na operní a oratorní scénu

Román Quo vadis Henryka Sienkiewicze (1846–1916), vydaný poprvé knižně roku 1896, je stěžejním dílem tohoto prozaika. Jeho humanistický náboj, rychlý úspěch a následný celosvětový věhlas přispěly k završené nominace na Nobelovu cenu za literaturu, kterou Sienkiewicz získal v roce 1905.

Román vycházel nejprve na pokračování v časopise Gazeta Polska od března 1895 do ledna 1896 a takřka souběžně i v dalších dvou periodicích. Knižní vydání následovalo již roku 1896, do konce devatenáctého století byl román přeložen do všech světových jazyků a v současnosti je k dispozice ve více než padesáti překladech do dalších jazyků.

Henryk Sienkiewicz velmi pečlivě delší dobu studoval historické prameny i veškerou dostupnou historiografickou literaturu, spolupracoval s archeology i odborníky na dobovou etnografii a sociální život. V samotném příběhu dovedně kombinuje historické charaktery s fiktivními. Mezi skutečné osobnosti zachycené v románu patří císař Nero a jeho manželka Poppaea Sabina, Neronova milenka a bývalá otrokyně Acté, velitel pretoriánské gardy Tigellinus i další reálné osoby z Neronova dvora (Epaphroditus a další) a také nástupce na císařském trůně Galba, generál na odpočinku Aulus Plautius i jeho ctnostná manželka Pomponia, a samozřejmě apoštolové Petr a Pavel (Pavel z Tarsu). Reálným osobnostem bezesporu vévodí Gaius Petronius, bývalý guvernér Bythýnie a arbiter elegance na císařském dvoře, který je také hybatelem děje větší části románu. Podle novějších výzkumů se ale nejedná o autora románového fragmentu Satyricon, který mu byl dlouhá staletí připisován. Hlavními fiktivními postavami jsou milenecký pár Marcus Vicinius a Lygia (původním jménem Callina) držená v Římě jako rukojmí spojenectví s Lugijským (Lygijským) královstvím, její obrovitý osobní ochránce silák Ursus (Medvěd), krásná otrokyně v Petroniově domácnosti Eunice i šarlatánský vyšetřovatel a pseudofilozof Chilon.

Zápletka románu je dovedně spletena ze tří linií. První linii tvoří scény spojené s Neronovým dvorem – slavnosti a intriky císařského páru a jejich okolí i popis uměleckého diletantismu samotného římského císaře, který je snadno ovlivnitelný především Petroniem. Druhou linií je idealizovaný popis rozšiřování křesťanství v římské společnosti ve všech vrstvách obyvatelstva od nejchudších až k patricijským kruhům, krvavé potlačování křesťanské víry včetně trestů a krutá smrt mnoha křesťanů v aréně. Třetí linie románu, vcelku nejbanálnější, je tvořena peripetiemi a četnými překážkami milostného vztahu Marcuse a Lygie, které rozděluje nejen náboženství, ale také prvotní zájem Nerona o mladou ženu a Lygiino zapojení do tajného křesťanského hnutí v podzemí Říma. Tyto akční až dobrodružné pasáže jsou vlastně reliktem romantické literatury devatenáctého století. V souladu s výběrem postav zařadil romanopisec do děje některé skutečné události římských dějin (obvinění vznešené patricijky Pomponie z „nevhodné a podezřelé víry“, smrt Neronova dítěte, devastující požár Říma roku 64 i popis sebevraždy Petronia s využitím Tacitových letopisů).

Román záhy po uveřejnění vstoupil na jeviště. Velký úspěch měla dramatizace anglického dramatika a divadelního podnikatele Stanislause Stangeho v roce 1900. Již z roku 1901 pocházela první (dnes ztracená) filmová verze románu, v době němého filmu byl ještě zfilmován v letech 1913 a 1924. Především velkolepá výpravná verze italského režiséra Enrica Gauzzoniho z roku 1913 znamenala jeden z vrcholů evropské historizující kinematografie. Film byl obsazen předními hvězdami tehdejší italské kinematografie a pěti tisíci statisty. Strhující výpravu a kostýmy vytvořili nejlepší filmoví výtvarníci doby. Takřka dvouhodinový restaurovaný film je k dispozici ke shlédnutí na Youtube. Nejznámější filmovou verzí je pak americký film z roku 1951 s hvězdným obsazením Roberta Taylora, Deborah Kerr a Petra Ustinova. Pozoruhodný je i soundtrack Miklóse Rószy k tomuto snímku, později upravený do koncertní svity, dnes patřící do zlatého fondu světové filmové hudby.

Protože filmy nemohly plně sledovat rozsáhlé zápletky Sienkiewiczova románu, světoví tvůrci přistoupili k vytvoření dvou televizních seriálů. Šestihodinová verze v šesti epizodách italského režiséra Franca Rossiho z roku 1985 je nesena především charizmatickým výkonem německého herce Klause Maria Brandauera v roli císaře Nerona rychle propadajícího šílenství. V roce 2001 realizoval klasik polské kinematografie Jerzy Kawalerowicz svůj celoživotní sen: převést na plátno Sienkiewiczův román. Jeho Quo vadis na základě režisérova scénáře v ryze polském obsazení i s celopolským štábem se stalo nejdražším polským filmovým projektem všech dob. Filmová verze trvá sto šedesát minut a režisérská verze (uvedená na televizních obrazovkách) dokonce dvě stě sedmdesát minut. Doslovná a pietní verze se ale setkala se značně rozdílným přijetím odborných kruhů i veřejnosti.

Román také záhy vyvolal řadu výtvarných reflexí. Polský malíř historických námětů Jan Styka (1858–1925) vytvořil celou řadu kreseb a maleb inspirovaných situacemi ze Sienkiewiczova díla a mnoho Stykových děl bylo reprodukováno na dobových pohlednicích. Román byl vydán opakovaně také se Stykovými ilustracemi. Stejně tak zapůsobilo Sienkiewiczovo vypravěčské umění na jiného malíře monumentálních pseudohistorických maleb, na Lawrence Alma-Tademu (1836–1912).

Quo vadis jako opera

Antická mytologie i události z dějin řeckých i římských byly neúnavným rezervoárem pro náměty operní tvorby přelomu devatenáctého a dvacátého století. Klasické látky z mytologie, zpracované již antickými autory, využili například August Bungert v tetralogii Homerische Welt (1899–1903), Felix von Weingartner v operní trilogii Orestes (uvedené v roce 1902) a především Richard Strauss, jenž završil tento trend Elektrou (1909). Často se opakuje model fatální ženy v antickém prostředí, což naplnily opery Zenobia Louise Adolpha Coereneho, Salammbo Ernesta Reyera (1890), Messalina Isidora de Lara (1899) a další. Znovu a opakovaně vstupuje na operní scénu egyptská královna Kleopatra například v operách Wilhelma Freudenberga (1882), dánského skladatele Augusta Enny (1894) a také jako pozdní dílo francouzské opery lyrique Cleopatre Julese Masseneta. Ve výběru operních látek se objevuje i tendence konfrontace křesťanství a antického světa, především v dílech Artura Rubinsteina určených německým scénám (Die Makkabäer z roku 1875). Velmi populární se stala i postava císaře Nerona. V zapomnění sice upadla Rubinsteinova verze Nero z roku 1879, ale dobové oblibě se těšila na středoevropských jevištích čtyřaktová opera katalánského skladatele Joana Manéna Acté (1903, později přepracována pod názvem Nero i Acté), ve které vystupují Nero, Acté, Tigellinus, apoštol Marek a navíc i císařova matka Agrippina. Navíc v operním povědomí veřejnosti i odborníků bylo stále očekávání a zvědavost na průběžně ohlašovanou a opět rušenou premiéru opery Arriga Boita Nerone (která se posmrtně odehrála až šest let po smrti skladatele v roce 1924). Bezesporu i Sienkiewiczův román měl vliv na libretní zápletky Manénovy a Boitovy opery.

Prvým operním zhudebněním Sienkiewiczova románu byla rozsáhlá kompozice dnes již zapomenutého francouzského skladatele Jeana Nouguèse (1875–1932). Skladatel z Bordeaux pocházející z rodiny bohatého továrníka započal svá studia v rodném městě a pak pokračoval na pařížské konzervatoři. Záhy projevil zájem o operní kompozici, první operu složil již v šestnácti letech (Le Roi de Papagai) a jeho první operní práce byly provedeny právě v jeho rodišti (Thamyris, Yanha). Teprve úspěch jeho další opery Chiquito Le Joueur de Pelote (Chiquito, hráč peloty) v Opera comique v Paříži, jejíž libreto napsal známý literát Henri Cain (1857–1937), mu zajistila jistou pozornost i mimo rodný region. O generaci starší literát Cain již byl zavedený libretista předních francouzských skladatelů té doby. Vytvořil libreta pro Benjamina Goddarda, Camilla Erlangera, Henriho Feériera a především pro pozdní díla Julese Masseneta. Pro tohoto mistra žánru lyrique napsal například v devadesátých letech devatenáctého století texty k Navařance, Sapho, Popelce a v novém století k Chérubinovi, úspěšnou operní verzi Cervantesova příběhu Don Quichotte, i k opeře Roma z antického prostředí.

Zkušený dramatik Cain, který znal dobře potřeby publika fin de siècle, vytvořil pozoruhodné libreto se souhlasem Sienkiewicze, který již záhy po dokončení románu obdržel několik nabídek k postoupení látky pro operní zpracování. Cainovo libreto o pěti dějstvích (v sedmi obrazech) samozřejmě redukuje počet jednajících osob na 28 hlavních, středních, malých i epizodních postav, ale pro některé velkolepé scény vyžaduje obsáhlý sbor i účast statistů (mimického sboru) a baletu (se sólovými rolemi). Libretista našel vhodnou rovnováhu mezi intimními a masovými scénami. První dějství (Polibek Eunicin) je situováno do Petroniova domu. Druhé dějství (Na terase vrchu Palatinu) zachycuje Neronovu hostinu v císařském paláci a v dalším obraze zapálení metropole (Požár Říma), který nechal císař založit, aby získal inspiraci ke zpěvu. Třetí dějství (Quo vadis) obsahuje tajné shromáždění křesťanů i setkání Lygie s apoštolem Petrem. Spektakulární čtvrté dějství je rozděleno na dva obrazy ze sklepení Kolosea, kde jsou vězněni zajatí křesťané (Mučedníci), a výjevy z arény (Cirkus), ve které mají být křesťanští zajatci obětováni. Marcus Vinicius odvážně zachrání Lygii a Ursus přemůže buvola. Nero kvůli vzrůstající nelibosti lidu prchne. Poslední dějství (Petroniův skon) se pak vrací do Petroniova domu, kde Petronius naposledy přijímá zachráněný pár Lygii a Marcuse a rozhoduje se ukončit vlastní život, než zasáhne císařský rozkaz. K němu se z bezmezné lásky přidává jeho krásná otrokyně Eunice.

Dramaturgie libreta především vychází ze dvou ryze francouzských žánrů: z velkoleposti velké francouzské opery, zpravidla členěné právě do pěti aktů, a z francouzské opery lyrique Gounodovského a především Massenetovského typu. Koncepce celého zhruba tříhodinového díla využívá principu ohromujících výtvarných tableaux vivant (živých obrazů), které souvisely s dobových vkusem vysoce výpravných divadelních (často ovšem pseudohistorických) představení, jež primárně působily na divákovo oko. Po hudební stránce se podle dobových kritik právě nejvíce přiblížil ke svému vzoru Julesi Massenetovi. Partitura obsahuje několik pozoruhodných a jímavých árií, především pro part Petronia (napsaný pro lyrický baryton francouzského typu). Velmi působivá je árie milostného roztoužení, kterou zpívá Eunice o nepřítomném Petroniovi v prvém dějství, i part tenoristy (Marcus).

Světová premiéra opery se odehrála v Nizze v únoru 1909. Až nečekaný úspěch (i přes část negativních odborných kritik) přivedl ještě téhož roku v listopadu dílo na scénu pařížského Theatre de la Gaite-Lyrique. Tato pařížská inscenace pak odstartovala mezinárodní věhlas opery, která byla do počátku první světové války uvedena na mnoha evropských jevištích a inscenována ve Spojených státech. Vídeň byla okouzlena inscenací ve Volksoper roku 1910 (v německém překladu H. Liebstöckla), ve které zářila Maria Jeritza jako Lygie. Téhož roku byla opera uvedena (z části v překladech) například v Antverpách, Praze, Varšavě (polsky), Moskvě (rusky), Bruselu a Ženevě, následujícího roku pak ve Filadelfii a New Yorku, Miláně (italsky, nikoliv v Teatro alla Scala, ale v Teatro del Verme), v Budapešti (maďarsky), Rize (německy). Nouguèsova novinka Quo vadis? také zahájila provoz ambiciózní operní scény v Londýně, kterou pod názvem London Opera House na Kingsway nechal vystavět proslulý divadelní podnikatel Oscar Hammerstein. Právě touto operou byl zahájen provoz 13. listopadu 1911, ale již příštího roku zde operní soubor skončil v úpadku.

Horlivým propagátorem této opery byl italský zpěvák Mattia Battistini, považovaný ve své době za „krále barytonistů“. Ten také tři Petroniovy árie nahrál již roku 1912 (v italštině). Dochována je i árie Eunice v podání francouzské sopranistky Yvonne Gall. Pro Pathé nahrál roku 1924 dvě tenorové árie i slavný italský tenorista Aureliano Pertile, který ztvárnil Marka Vinicia v italské premiéře díla v květnu 1911. Většina těchto i několika dalších nahrávek je veřejně přístupná na Youtube a Pertileho snímky určitě stojí za poslech.

Velmi záhy (již rok po světové premiéře) následovala česká premiéra, které se ujalo ambiciózní vedení Městského divadla královských Vinohradů. Nově zřízený soubor zpěvohry si vybral tuto senzační novinku ve snaze konkurovat Národnímu divadlu. Dílo nastudoval první kapelník Bedřich Holeček a režie se ujal sám ředitel vinohradského divadla Karel Štech. Dílo bylo nastudováno v překladu spolehlivého a pohotového Václava Judy Novotného a libreto bylo vydáno nákladem divadla. Omračující „nádherné dekorace, jakýchž Praha dosud neviděla“ byly objednány od proslulé pařížské firmy Pacquereau (stejně tak kostýmy z pařížských dílen). Velkolepou výpravu doplnily dílny Městského divadla. Vzhledem k vydáním s uvedením díla je jasné, že vedení divadlo nešetřilo a tentokráte se snažilo diváky ohromit. V konečném výsledku ale inscenace přinesla finanční zklamání a většinou rozpačité až záporné kritiky. Na propagaci inscenace vydalo divadlo i speciální brožuru vybavenou fotografiemi scénografických náčrtů k jednotlivým obrazům i krátkými biografiemi tvůrců.

Po válce byla opera uvedena například v Barceloně roku 1920, ale uvádění se postupně omezovalo na francouzské scény. Nouguès se vedle kompoziční činnosti věnoval i produkci velkolepých představení jak v sálech, tak ve venkovních prostorách. Zdálo se, že putovní inscenace v zimě v letech 1929 až 1930 ve městech Toulose, Nimes, Montpellier, Toulon, Calais a Rennes dodá inscenační praxi novou dynamiku. Poslední významné inscenace ještě následovaly roku 1930 v Monte Carlu ve vynikajícím obsazení (mimo jiné s francouzskou divou Marisou Ferrer jako Lygií) a roku 1931 jako letní představení v Orange. Pak již dílo vymizelo i z domácího repertoáru.

Několikráte se o Sienkiewiczův román jako o námět libreta zajímal Giacomo Puccini, ale tento nápad, stejně jako jiná světová nebo jen dobově úspěšná literární díla, skončil v pouhém návrhu. Intenzivnější a dlouhodobější zájem o tuto látku projevoval jiný veristický skladatel: Pietro Mascagni, který velmi toužil napsat „římskou“ operu s antickým námětem. Francouzský hudební nakladatel a literát Paul de Choudens, se kterým spolupracoval na opeře Amica (Přítelkyně, 1905), mu nabídl kolem roku 1906 námět Sienkiewiczova románu již v hrubém libretním rozvrhu. Přes počáteční nadšení se ale Mascagni vrátil k mladistvému plánu „antické“ opery Vistilia (nikdy ale nedokončené a nepublikované) a celé jeho snažení o operu s postavou římského císaře bylo završeno teprve o tři dekády později jeho závěrečným operním opusem, tříaktovou operou Nerone (1935), jejímž základem je dobově úspěšná divadelní hra Pietra Cossy.

Odvážně se k románu vrátila na počátku devadesátých let dvacátého století polská skladatelka Bernadetta Matuszczak (1937–2021), v té době již autorka několika oper na náměty světových klasiků, aby na zakázku Varšavské komorní opery zkomponovala operu pro tuto scénu. Quo vadis na vlastní skladatelčin text se velmi úzce drží původního románu se samozřejmou redukcí postav (na devatenáct zpívajících charakterů) a vedlejších zápletek. Stěžejní postavou díla se ale stal apoštol Petr. Dílo se po listopadové premiéře roku 1996 ve Varšavě udrželo několik let v repertoáru, ale již zřejmě nebylo nastudováno dalšími scénami v Polsku ani v zahraničí.

Další zhudebnění románu jako oratoria

Takřka časově souběžně s Nouguèsovou operou vznikalo oratorium Quo vadis? polského skladatele Felixe Nowowiejského (1877–1946), autora několika oratorií a také dvou oper. Dílo bylo vytvořeno původně na německé libreto vestfálské básnířky a prozaičky převážně historických a náboženských textů Antonie Jüngst (1843–1918). Ve spolupráci se skladatelem se rozhodli pro originální postup a vybrali z původního Sienkiewiczova románu jen úseky a omezili počet zpívajících postav na pouhé tři: Apoštol Petr (baryton), křesťanka Lygie (soprán) a Náčelník pretoriánů (bas). Velký prostor dostaly sbory pohanů a křesťanů. Kompozice „dramatických scén pro sóla, sbor, orchestr a varhany“ o prováděcí délce necelých dvou hodin je rozdělena do čtyř velkých scén: Šestý den požáru Říma pozorovaný z fóra, Obvinění křesťanů ze zapálení Říma, Shromáždění a bohoslužba pronásledovaných křesťanů v římských katakombách a Noční scéna zjevení Krista na Via Appia, ve které se setkává apoštol Petr s Ježíšem Kristem a zaznívají proslulé repliky „Quo vadis, Domine? – Vado Romam, ut iterum crucifigar.“ („Kam jdeš, Pane? – Jdu do Říma, abych se dal znovu ukřižovat“). Závěrečný sbor obsahuje text o dalších osudech Petra (jeho umučení) a dává v závěrečné fuze naději na novou lepší budoucnost.

Amsterdamská premiéra díla, vzniklého pod zřejmým vlivem Maxe Brucha (který byl Nowowiejského pedagogem), v sále Concertgebouw roku 1909 byla velkolepým úspěchem. Do vypuknutí druhé světové války bylo oratorium provedeno více než dvěstěkrát na zhruba sto padesáti místech Evropy a Ameriky (také v Carnegie Hall v New Yorku se skladatelem za dirigentským pultem). Válka přerušila uváděcí praxi díla, až od padesátých let dvacátého století bylo dílo sporadicky uváděno jen v Polsku, například při příležitosti životních výročí skladatele nebo H. Sienkiewicze. Novému rozšíření díla výrazně napomohly tři nahrávky z roku 1966 (rozhlasový snímek v polštině), 2017 (záznam z koncertu v Poznani zaznamenaný na labelu CPO v polštině) a v témže roce také v původní německé jazykové verzi, kdy sopránový part zpívá světově uznávaná polská pěvkyně Aleksandra Kurzak. Dílo bylo také zřejmě již záhy po premiéře uvedeno v českém jazyce v Praze, jak dosvědčuje vydání libreta bez uvedení překladatele z roku 1910. V současnosti je oratorium zařazeno na podzimní program festivalu Janáčkovo Brno na termín 19. listopadu 2022 s dirigentem Johnem Fiorem.

Mezi operou a oratoriem stojí chrámová opera („church opera“) Quo Vadis Domine amerického skladatele Henryho Humphreys-Rauschera s premiérou St. Williams Church v Cincinnati listopadu roku 1984.

Pro úplnost dodejme, že jen zřídka posloužily jiné Sienkiewiczovy prózy jako libretní základ pro hudebně-dramatická díla. Ale čeští komponisté zřejmě v tomto směru slaví světové prvenství. Český skladatel, varhaník a ředitel kůru Karel Bautzký (1862–1919) v roce 1902 zkomponoval operu o pěti dějstvích Na zmar na základě stejnojmenné Sienkiewiczovy novely (česky poprvé 1888 s podtitulem Obraz ze života kijevských studentů). Tragická vztahová opera ze studentského a bohémského života nebyla ale nikdy provedena. Polský skladatel a dirigent Witold Rudzinski (1913–2004) využil v libretu opery Janko muzykant (1951) stejnojmennou Sienkiewiczovu povídku o síle hudby.

Poznámka autora: Rozsáhlou sborovou skladbu se sóly Quo Vadis (1936–1945) anglického skladatele George Dysona na texty anglických básní a Quo Vadis (2007), symfonickou kantátu pro tenor, sbor a velký orchestr švédského skladatele Anderse Eliassona, spojuje se Sienkiewiczovým románem pouze totožný název.