Liberecké divadlo F. X. Šaldy uvede Dialogy karmelitek

„Poulencova hudba je velmi srozumitelná, plná barev a delikátní instrumentace. V opeře Dialogy karmelitek stojí hudba plně v rovnováze se zpívaným slovem,“ říká zkušený a vyhledávaný dirigent Ondrej Olos, který je podepsán pod hudebním nastudováním. „Čistý duchovní život řádových sester je mnohokrát vyjádřený klidnou hudbou, které kontrastuje drsný až barbarský zvuk instrumentace, která jako by komentovala a vyobrazovala sekulární svět a jeho vrcholné politické představitele, kteří v tomto příběhu vystaví životy řeholnic existenčnímu zániku,“ dodává.

„Lidé v liberecké opeře jsou ryzí a plně oddaní svému povolání. Mají vášeň a chuť pracovat a zároveň si umí vychutnat momenty, pro jejichž dosažení musí umělci obětovat mnoho času, příprav a soustředěnosti. Velmi se těším na premiéru, protože při málokterém operním díle člověk tolik přemýšlí nad holou podstatou a smyslem života, jako při tomto,“ říká Ondrej Olos.

Režisérka Linda Hejlová Keprtová využívá širokého spektra výrazových prostředků, aby celkové vyznění bylo divákovi přístupné a srozumitelné. Chce upozornit na fakt, že společnost se z historie neponaučila a lidstvo se dopouští v podstatě stále stejných chyb. „Je skvělé, že se Dialogy karmelitek objeví na repertoáru liberecké opery, protože se jedná o zcela mimořádné umělecké dílo, sugestivně propojující skutečný příběh s překrásnou hudbou. Příběh o nezdolné odvaze a vnitřní svobodě rezonuje v každé době, protože v každé době se s těmito fenomény potkáváme,“ říká režisérka.

Scéna výtvarníka Michala Syrového je velmi skromná. Zbytečně na sebe nestrhává pozornost, a tím dává divákovi prostor, aby se plně soustředil na děj, což je v tomto díle více než žádoucí. Zajímavým prvkem jsou moderní pohyblivé panely a tabule, na které se během představení píše. V kontrastu ke scéně pak stojí kostýmy výtvarníka Tomáše Kypty, které naopak zapadají do období Velké francouzské revoluce, ve které se děj opery odehrává.

V liberecké inscenaci opery Dialogy karmelitek se na scéně objeví také postavy, které si režisérka Linda Hejlová Keprtová do příběhu vymyslela a zakomponovala. Kromě postav sluhů jsou to tzv. panenky, které ztvárňují členky dětského pěveckého sboru Severáček pod vedením Silvie Langrové. V příběhu hrají významnou a nezastupitelnou roli, ale detaily a režisérský záměr nechceme divákovi předem prozrazovat.

I přesto, že byl Francis Poulenc, autor opery, vychován v silně katolické rodině, v průběhu dospívání se od víry odklonil a žil bohémským životem. Není tajemstvím, že byl homosexuální orientace a jeho soukromý život byl poměrně pestrý. Komponoval hudbu veselou, ironickou až neuctivou a hlásal novou éru vtipu a spontánnosti. Stal se jedním z hlavních představitelů francouzské hudby 20. století, především jako člen Pařížské šestky. Během jeho vrcholného období ale došlo ke změně. Dekadentní témata byla vystřídána vážnější, duchovní tematikou. V roce 1936 při automobilové nehodě tragicky zemřel jeho blízký přítel a Poulenc byl zdrcen představou pomíjivého života a zranitelnosti lidského těla. V roce 1949 ho smrt dalšího přítele znovu donutila k přemýšlení o smyslu života a smrti. V tomto rozpoložení pak v letech 1953 až 1956 zkomponoval Dialogy karmelitek a několikrát prožil nervové zhroucení, údajně proto, že se tak hluboce vcítil do strádání jeptišek.

Opera je založena na skutečném příběhu mučednic z Compiègne, komunity šestnácti karmelitánských jeptišek, které byly během vlády teroru Francouzské revoluce sťaty gilotinou. Titul je považován za jedno z nejvýraznějších operních děl 20. století nejen díky mistrovskému hudebnímu pojetí, ale především pro svůj hluboký duchovní rozměr. Nadčasový příběh řádových sester, jejich strach, ale i odhodlání a síla bojovat, odmítnutí vzdát se své víry, postavení se společnosti – to vše je i dnes stále aktuální. Dílo nabízí vhled do lidské duše, ale také do společnosti, která se i po tolika letech ukazuje téměř neměnná. Děj přináší mnoho silných obrazů, ale závěrečná scéna, kdy sestry kráčejí vstříc gilotině, zatímco zpívají Salve Regina, a postupně jsou jim sťaty hlavy, je jednou z nejsilnějších scén v dějinách opery a vede k velmi dojemnému, katarznímu divadelnímu prožitku.