Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK: Zahajovací koncert ve znamení evropských ideálů

Jan Ryant Dřízal (*1986) patří k osobitým a úspěšným mladým českým autorům s širším mezinárodním školením. Tituly svých skladeb odkazuje k různým mimohudebním zdrojům a kontextům. To, mimo jiné, vypovídá o jeho potřebě širokého a hlubšího humanitního vzdělání. To může být u autorů přínosem, pokud se jim poznání podaří přetavit do organického uměleckého tvaru, nebo komplikujícím faktorem, který vyústí v intelektuální konceptualismus.

U Otomara Kvěcha na konzervatoři a Hanuše Bartoně na HAMU získal Jan Dřízal (jméno Ryant převzal z příjmení své matky) beze sporu solidní základ skladatelského řemesla, které rozvíjí osobitým způsobem i v závislosti na daném tématu. Zásadně upoutal pozornost vítěznou skladbou prvního ročníku skladatelské soutěže České filharmonie Kuře melancholik s premiérou v roce 2015 pod vedením Jiřího Bělohlávka. Skladba odkazuje k známé (i zfilmované) povídce naturalisty Karla Josefa Šlejhara pod stejným názvem. U skladby komise ocenila „tektonickou a formální soudržnost se skrytými překvapeními, barevnou představivost vyjádřenou suverénní, náročnou a krajní instrumentací, širokodechou harmonii, dramatické napětí, sdělnost, jednoznačnost a přímočarost výpovědi, podanou soudobým hudebním jazykem“. Samotný skladatel nechce omezovat a priori své výrazové prostředky. Jeho záměrem je, podle vlastních slov, vytvářet hudbu „organickou“. Z tohoto důvodu je také úspěšným autorem filmové hudby a hudby k činohře.

Zkomponovat skladbu, která by vyjádřila vrstevnatost pražské kultury, její paměti, je ambiciózním úkolem. Je obtížné se k ní vyjadřovat po jednom poslechu. Skladatel se rozhodl, podobně jako Umberto Eco v literatuře, pracovat se symboly a citacemi děl jednotlivých kultur a období spjatých významně v tomto případě s Prahou. Stejně jako u Eca (nebo v inspiraci následně i Pierra Bouleze) si pak v důsledku tvůrčí strategie mohou svoji vrstvu významů najít jak lidé v kultuře speciálně vzdělaní, tak neobeznámení, kteří dílo přijmou bezprostředně smyslově a intuitivně. I pro ně musí být (a v případě Dřízala je) z tohoto hlediska něčím přitažlivé. Je to ovšem velmi náročný úkol, má-li být kompozice skutečně „organická“ v hudebním smyslu slova tak, aby z ní mimohudební koncept místy netrčel.

Symbolika skladby pracuje nejen s hudebním materiálem dobových písní, ale i textů, přičemž tyto segmenty se vynořují z vlastního zpracování do doslovnosti a naopak. K jednotlivým částem autor přiřadil podtituly. Praga mystica/Mystická Praha má podtitul Caelestis Jerusalem/Nebeský Jerusalem, který odkazuje k záměru Karla IV. pojmout Prahu dispozičně založením klíčových církevních staveb do kříže jako „nebeský Jeruzalem.“ Dřízal v této části využil odkaz ke křesťanské středověké vánoční písni In natali Domino z Franusova kancionálu (1505) s incipitem textu „Z narození Páně se radují všichni andělé“ a (podle skladatele) šeptanou formuli alchymistů Visita Inferiora Terrae Rectificando Invenies Occultum Lapidem/V.I.T.R.I.O.L., v překladu Navštiv nitro země, očištěním najdeš skrytý kámen (míněno Kámen mudrců) – což nebylo slyšet. Podle slov autora v programu byla Praha schopna unést soužití křesťanství a hermetismu.

Skladba navazuje částí Praga Astrologica/Astrologická Praha s podtitulem Musica mundana/Hudba sfér. „Hudba sfér“ byla součástí středověké ontologie, kterou ukotvil ve svém díle na dlouhou dobu Boëthius (5.–6. století). Slyšitelná hudba (Musica humana) byla vnímána jako žádoucí smyslový projev tehdy, pokud byla v souladu s matematicky vyjádřitelnými harmonickými poměry, které se předpokládaly i pro „hudbu sfér“. Z této analogie čerpala i „musica humana“ svůj patos a postavení v rámci quadrivia vyšším matematických věd.

Skladatel orchestrálně zpracoval krásné pětihlasé moteto s odvážnými harmoniemi Jacoba Handla Galla z roku 1590 Mirabile Mysterium/Nádherné-zázračné mysterium. Instrumentace zdůrazňuje zvláštní harmonie v podivném znění, moteto lze obtížně identifikovat. Vzhledem k tématu autor připomíná odkaz Johannese Keplera, který v Praze formuloval dva ze tří tak zvaných Keplerových zákonů, a astronoma Rudolfa II Tycho de Brahe.

Praga alchymica/Alchymistická Praha s podtitulem Panta Rhei/Vše plyne (v programu zapsáno nepřesně Pantha Rei), je údajným výrokem Herakleita (6.–5. století před naším letopočtem), jehož myšlenku Dřízal vtěluje do plynoucí fugy a odkazuje k dílu alchymistů Edwarda Kellyho a Johna Dee, kteří se snažili ovládnout transmutaci hmoty i duše. Tato část si přes svou složitou barevnou impresivnost a myšlení v pásmech zachovává organičnost a vyznívá harmonicky.

Praga masonica/Praha zednářská s podtitulem Gnóthi seauton / Poznej sám sebe (řecký nápis v Delfách) začíná tajemně v nízké poloze a rezonanci, z níž se vynořuje sólo melodie trubky znázorňující (dle slov autora) vnitřní hlas hledající „Světlo Rozumu“ (odkaz na zednářskou píseň Finden Sie das Licht/Najdi Světlo). Trubka ústí do klasicizující tradiční melodie – snad z důvodu vyjádření zmíněného „Rozumu”. Ale nemá to být tak jednoduché. Sebepoznání se odehrává, stejně jako hudba, ve vlnách a cyklech. Autor v programu připomíná odkaz Ignáce Antonína Borna (1742–1791), který jako vědec a svobodný zednář působil v Čechách a přispěl k první „akademii věd“ u nás v letech 1773–1774.

Praga judaica/ Praha židovská působí oproti předchozí větě opět více mysticky, a to i díky využívání dřevěných řehtaček, které pro autora „symbolizují vítězství nad zlem“ (s odkazem na jejich používání při svátku Purim – svátku připomínajícího vysvobození perských židů). Využití synagogální melodie nad drženým zvukem orchestru a šepot zní přitažlivě. Ve středu skladby se ozve orchestrální komplexní fortissimo, ztělesňující Zlo (hebrejsky Šoa), poté se vše odvíjí „pozpátku“. Tato část skladby bude zřejmě prováděna pro svoji působivost, exotismus i symboliku jako samostatný segment nejčastěji.

Závěrečná Praga Aurea/Zlatá Praha je segmentem invokace, která se obloukem vrací k úvodní fanfáře citující chorál Svatý Václave.

Tato věta je skutečně postmoderním remixem a kvízem hudebních citací od populární hudby, například Karla Kryla, chorálu Ktož jsú Boží bojovníci, Smetanovy Vltavy až po odvážně zpracovanou hymnu. Věta vzbuzuje u publika rozpaky svou heterogenitou, která nedorůstá organičnosti. Snad schválně. „Zlato“ se zdá být symbolem stálosti při vší myšlenkové zmatenosti, symbolem schopnosti ustát stadium, kdy je „organičnost“ za horizontem.

Autor uzavírá své slovo v programu citací textu Ronda Guillauma de Machaut, který působil v Praze: „Ma fin est mon commencement/Můj konec je můj začátek“. Machautův text odkazuje k motivu zrcadlení a v nejobecnější rovině k biblickému „Já jsem Alfa i Omega, první i poslední, počátek i konec“. Poslední věta je tedy možná právě oním ztělesněním obav ze současného stavu a zároveň naděje, že ustojíme další podivné období, i myšlenky, že se vše nějakým způsobem vrací. A jako by toto vyústění včetně využití pozměněných motivů hymny podtrhla i výzdoba sálu, kdy odkaz na domácí tradici a začlenění do Evropské unie nedotváří vystavení národní vlajky a vlajky Evropské unie. Sálu dominuje v centru pouze ukrajinská vlajka.

Následující 9. symfonii Ludwiga van Beethovena z let 1822–1824 publikum v době premiér vnímalo také jako náročnou komplexní a poměrně heterogenní skladbu. Symfonie vznikala v blízkosti skladatelovy Missy solemnis (1823), v níž si autor ověřil emoční působivost sboru pro závažná témata.

Schillerova báseň Die Freude vznikla v roce 1785 a byla publikována v časopise Thalia v následujícím roce. Druhá verze textu z roku 1808 se stala základem pro Beethovenovo zhudebnění. Text je spojován s ideály zednářství, které překročily meze lóží a v dané době zpopulárněly. Samotný Schiller ale sdělil později svému příteli Christianu Gottfriedovi Körnerovi, že text je poněkud „odtržený od reality“. Nicméně myšlenka, že „radost“ je „nádhernou jiskrou Boží“ a na prožití radosti z díla Božího se může lidstvo sjednotit, pokud se povznese nad rozdíly, zůstává otevřenou inspirativní výzvou.

Co se týče hudebního provedení 9. symfonie, jedná se dodnes o velmi náročnou skladbu, u níž je obtížné udržet tah a tím pozornost publika, byť je vyústění strhující. Smetanova síň, ač výtvarně nádherná, má své akustické problémy a z místa, kde jsem seděla, byly pohlcovány zejména alikvoty středu vyššího pásma. Smyčce byly poněkud otupeny, soprán zněl místy až nepříjemně. Spodní rejstřík byl plný, v pořádku. Tyto akustické nedostatky nejdou zřejmě na vrub interpretům, ale deformují celkový zvukový dojem.

Co se týče sboru, zněl velmi dobře. To je onen argument, který vždy podporuje advokacii sborového zpěvu, který je svojí podstatou základem zvukové plnosti a pozitivního působení na publikum takřka v jakýchkoli podmínkách.

Akustické parametry možná zdůraznily i některé prudké zvukové kontrasty u skladby Dřízala, kdy občas dechová sóla zněla až moc odtrženě od zvuku orchestru a zbytečně třeba zdůraznily motivickou jednoduchost sól v kontrastu k složitosti faktury orchestru.

Koncert měl ovšem u publika velký úspěch. Posluchači pochopili záměr a nasazení autora nové skladby i interpretů.

Óda na radost – Zahajovací koncert sezóny
21. září 2022, 19:30 hodin
Smetanova síň, Obecní dům, Praha

Program:
Jan Ryant Dřízal: Praga Arcana (světová premiéra)
Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 9 d moll op. 125 s „Ódou na radost“

Účinkující:
Sophia Brommer – soprán
Václava Krejčí Housková – alt
Tomáš Juhás – tenor
Łukasz Konieczny – bas
Český filharmonický sbor
Petr Fiala – sbormistr
Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK
Tomáš Brauner – dirigent