SOČR v Rudolfinu: Objevná dramaturgie a vysoké interpretační nároky dirigenta

Balada Šumařovo dítě Leoše Janáčka vznikla v roce 1913, ale premiéru měla až v roce 1917. Je již prodchnuta autorovou originální hudební řečí charakterizovanou neurotizujícím napětím v průběhu skladeb, které vyvolávají především strmé kontrasty v jejich stavbě. Ty zasahují vztahy v rytmu mezi rovinou doprovodu a hlavních hlasů (Janáček mluvil o tak zvaných sčasovkách), ale i rovinu celku, kdy autor v duchu filmového střihu klade vedle sebe části, které nepojí, ale naopak přistavuje tak, aby se kontrasty mezi nimi zdály též jako účinné výrazové prostředky. Přidáme-li ještě aktualizovanou sféru starých modů, ve kterých Janáček komponoval, shromáždíme tímto argumenty, proč je Janáčkovo vrcholné dílo považováno za vizionářské, a připravuje tak nástup hudebního stylu postmoderny konce dvacátého století šokující právě spojením zdánlivě nespojitelného.

Všechny uvedené prostředky vložil Janáček do zhudebnění balady Šumařovo dítě od Svatopluka Čecha (1846–1908). Současně při tvorbě popisované skladby pracoval s jiným dílem tohoto autora, totiž s jeho satirickými texty o panu Broučkovi, které vtělil do opery Výlety páně Broučkovy (komponováno v letech 1908–1917). Zdá se tedy, že Čechův kritický postoj k české společnosti za Rakousko-Uherska s Janáčkem rezonoval.

V baladě Šumařovo dítě, psané strohými ostře řezanými čtyřveršími je obsažen silný sociální podtón: zemřelý chudý šumař (zde ve smyslu „potulný houslista“) si ze záhrobí přijde pro své děcko, aby je vzal s sebou a zachránil je tak od útrap bídy. Ani tento úmysl však nedošel cíle, slovy Svatopluka Čecha: „Políbil tu šumař v ústa spící děcko, náhle baba křížem zažehnala všecko.“ Janáčkovo pojetí je stejně nepoddajné a příkré jako literární předloha. Vystihuje však plnou měrou náladu nevlídného cynického prostředí.

Interpretačně je Janáčkova skladba také velmi obtížná, protože jednotlivé složky orchestru plní často v duchu zmíněných strmých kontrastů současně rozmanité obsahové role v příběhu. Dirigentu Marku Ivanovićovi se podařilo vdechnout skladbě janáčkovské vzrušení a spád. S uměleckým tělesem tak usnadnil publiku cestu k tomuto posluchačsky málo přístupnému dílu. Pro emancipaci díla Šumařovo dítě, která je zavede do skupiny známých Janáčkových skladeb (jako je například Taras Bulba nebo Sinfonietta), je třeba ještě několika dalších tak zdařilých provedení.

Ruský skladatel Anton Rubinstein (1829–1894), jehož Koncert pro klavír a orchestr č. 4 d moll na koncertě skvěle zahrál Martin Kasík, byl od Janáčka starší o více než jednu generaci. Životní data Antona, staršího ze dvou slavných bratrů Rubinsteinových, upomínají na Bedřicha Smetanu. Kompoziční jazyk Antona Rubinsteina tedy směřuje k vrcholnému, v mnoha ohledech brahmsovsky laděnému romantickému stylu, který pokradmu prorůstá též ruskými lidovými názvuky. V ruské romantice však je považován ještě za „západníka“, tedy autora bez nacionalistických ambicí. Byl to stav, který umělecky oslovil Petra Iljiče Čajkovského, a tak není divu, že provedený Rubinsteinův koncert z roku 1864 můžeme vnímat jako předzvěst slavného Čajkovského Klavírního koncertu b moll. Jsou zde dokonce velmi podobné detaily ve stylizaci sólového nástroje.

Poslední revize Rubinsteinova koncertu byla provedena jen tři roky před dokončením veleslavného Čajkovského díla – tedy v roce 1872. Tento klavírní koncert Antona Rubinsteina má však své jedinečné skladebné rysy například v harmonii hlavního tématu 1. věty, které jako by přineslo na jedno místo všechny nejvypjatější souzvuky ve své době. Nebo si lze všimnout neobvyklé koncentrované tematické práce s hlavním tématem věty závěrečné, které představuje neromanticky melodicky zakrslá myšlenka.

Rubinsteinův koncert našel v podání Martina Kasíka, Symfonického orchestru Českého rozhlasu a dirigenta Marka Ivanoviće ideální interprety. Vyzněl jako reprezentativní dílo svého autora a ukázal svoji trvalou životaschopnost. Martin Kasík patří již dlouhá léta k elitě české klavírní školy a své velké úspěchy sklízí též na mezinárodním poli. Každý tón v jeho podání plní svoji nezastupitelnou roli v nosné poetické koncepci, kterou obsahuje každá jeho fráze. S orchestrem úzce spolupracoval, nejen „sóloval“. Jeho samostatný umělecký naturel se pak zaskvěl v širší podobě v přídavku – Nocturnu Des dur, op. 27 Fryderyka Chopina.

Druhou polovinu večera vyplnila Symfonie č. 5 e moll Petra Iljiče Čajkovského. Ta měla premiéru v roce 1888, tedy 13 let po již zmíněném Koncertu pro klavír b moll. Dílo odráží vypjaté stavy duše svého tvůrce od těch nejpozitivnějších až k hranici úplného zoufalství. Při jeho poslechu se mi vždy vkrádá do myšlenek název oblíbené knihy ze života skladatele, která vyšla ve slovenštině pod názvem Chvíle šťastia, roky múk (Ivan Izakovič). Uvedený poměr nálad odráželo také provedení orchestru a dirigenta. Bylo extatické ve vykreslení chvil nezkaženého štěstí, divoké pro chvíle totálního zoufalství, na druhé straně meditující či nehybné. Tempová výstavba celku Marka Ivanoviće je navýsost bohatá. Rozumím jeho koncepci. Zcela oprávněně věří kompoziční stránce hudby, která udrží jeho velké tempové výkyvy. Pátou Čajkovského provedl jako napínavý film, kdy účelně, stejně jako filmový režisér, používá postupné procesy přerodu obrazů, aby je pak zaměnil za strmé skoky mezi náladami.

Z mého sedadla, které bylo v první řadě na balkóně, jsem vnímal silné preference žesťových nástrojů i jindy zaniklé protihlasy dřev. Jsem si však vědom okolnosti, že detailní vjem hudby se ve Dvořákově síni odlišuje podle místa. Diváci v přízemí to tedy mohli slyšet jinak. Všichni jsme však prožili temné valéry klarinetů na začátku skladby. Interpretační koncepce Marka Ivanoviće přinesla obrovské nároky na celý provozovací aparát. Orchestr musel k jeho realizaci podat vskutku virtuózní výkon, což se mu skutečně podařilo. Absolutorium a náš velký obdiv si zaslouží všichni jeho členové.

Koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu v Praze se velmi vydařil. Těšíme se na další v této sezóně.

Janáček – Rubinstein – Čajkovskij
7. listopadu 2022, 19:30 hodin
Rudolfinum, Praha

Program:
Leoš Janáček: Šumařovo dítě
Anton Rubinstein: Koncert pro klavír a orchestr č. 4 d moll, op. 70
Petr Iljič Čajkovskij: Symfonie č. 5 e moll, op. 64

Účinkující:
Martin Kasík – klavír
Marko Ivanović – dirigent
Symfonický orchestr Českého rozhlasu