S Markem Kozákem o recitálu v Rudolfinu, zapomenutých koncertech a Smetanově klavíru

O svém nabitém programu, přípravě na něj a o dalších svých aktivitách Marek Kozák hovoří s klidem. Jeho vnitřní klid a zdánlivá pohoda v sobě má ovšem čitelné podtóny – nové plány, vize, přísliby, rodící se nápady. Asi jako když jdete krajinou, vnímáte její přítomnou krásu, ale zároveň v napjatém očekávání vyhlížíte vzdálenější vrcholky hor. Uvědomujete si, že klid Marka Kozáka je klid pulsující, tvůrčí a velmi napínavý. Vnímáte nejen jeho sepětí s hudbou, ale i celkovou otevřenost a schopnost sebereflexe. A právě tyto aspekty jsou krom zodpovědnosti a píle výraznými předpoklady úspěchů mladého umělce, vítěze a laureáta významných mezinárodních soutěží. Přitom se mohl docela dobře stát výlučně varhaníkem nebo jsme jeho jméno mohli čítat na plakátech především jako tvůrce nových hudebních děl. Marek Kozák sice na varhany stále hraje, ale dal před nimi a studiem skladby přednost klavíru.

Váš vstup do nového roku byl dost náročný.
Nový rok začal v mém případě opravdu rychle – vůbec nechápu, že už je únor. Mám pocit, že včera bylo teprve 1. ledna. Událo se toho strašně moc! Hrál jsem hned 6. ledna v Bad Kissingen Čajkovského Klavírní koncert č. 1 b moll, pár dní na to v Olomouci Kovařovicův Koncert f moll pro klavír a orchestr a hned nato dva klavírní recitály, jeden s programem do Rudolfina, druhý byl výběr z Bachova Dobře temperovaného klavíru, jehož kompletní první díl budu hrát v červnu na festivalu Smetanova Litomyšl.

A doslova za pár dní už tu bude Rudolfinum – váš první recitál na tomto pódiu. Jak jste se na něj připravoval a jak jste chystal jeho dramaturgii?
Umíte si to představit – první recitál v Rudolfinu. Všechno, co je poprvé, je v něčem výjimečné. Když jsme s dramaturgem Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK Martinem Rudovským přemýšleli, co by mělo na mém prvním recitálu v Rudolfinu zaznít, vycházeli jsme z mých dosavadních uměleckých cest. Vzhledem k mé varhanické minulosti není překvapivé, že koncert zahájí dílo Johanna Sebastiana Bacha, a sice jeho Francouzská suita č. 5 G dur. Také bylo jasné, že vzhledem k počtu Chopinovských soutěží, kterých jsem se zúčastnil, nemůže chybět geniální básník klavíru. Chtěl bych posluchačům představit Chopina ve třech různých podobách. Nejprve zazní Chopin mladistvý – reprezentuje jej Rondo alla Mazurka F dur op. 5. Je to méně hraná skladba, kterou Chopin napsal v šestnácti letech, ale já ji mám opravdu rád. Ukazuje, že Chopin byl od dětství naprosto geniální. Pak zazní Barkarola Fis dur, zralé dílo, jedno z jeho posledních. Trojici završí Scherzo cis moll op. 39, skladba plná energie, která mě provází všemi soutěžemi i koncerty. Poprvé jsem ho hrál na Smetanovskésoutěži v Plzni, pak na Chopinovské soutěži ve Varšavě, také na soutěži Pražského Jara. Zahajoval jsem s ním mimo jiné Chopinův festival v Kartuziánském klášteře ve Valdemosse, kde ho Chopin zkomponoval.

Ve druhé části recitálu jsem původně plánoval hrát dílo Sergeje Rachmaninova, jehož výročí si v letošním roce připomínáme. Ale nakonec jsme Rachmaninova nezařadili, protože jeho dílu bude věnován příští klavírní recitál. Ve druhé polovině koncertu proto zazní Šest klavírních skladeb op. 19 Petra Iljiče Čajkovského, které se takto v celku příliš nehrají, a závěrem Prokofjevova Sonáta č. 2 d moll op. 14, která patří k mým nejoblíbenějším. Je pro mě zosobněním ideálu dvacátého století. Moc se na ni a celý koncert těším.

Čím si vás Rachmaninov získal?
Ani nevím, kdy to bylo. Mám k němu blízko dlouho. Dokonce se jeho transkripcemi zabývám v rámci doktorského studia na HAMU. Je mi blízký i svojí osobností. Přihodila se mi úsměvná příhoda. Nedávno jsem se na sebe při natáčení naštval, což se mi občas stává. Nechápal jsem, proč jsem v situaci, kdy mám více pokusů, mnohem nervóznější než na koncertě. Tam je potřeba, aby se interpretace povedla napoprvé. Když jsem přišel domů, otevřel jsem si vzpomínky o Rachmaninovi na náhodné stránce, kde popisoval své pocity z nahrávací frekvence. Měl to úplně stejně. Stěžoval si, jak má před mikrofonem ztuhlé ruce, zrovna jako já. Lépe se mi potom usínalo – s vědomím, že v tom nejsem sám. Rachmaninov je mi sympatický také tím, že se nenechal ovlivnit ve své tvorbě vnějšími tlaky, že zůstal věrný sám sobě. Nešel „podle větru“, a to je cenná vlastnost.

Hovořil jste o soutěžní minulosti – jak hodně vás ovlivnila a jak výrazně se zapíše soutěžní repertoár do vašeho celkového repertoáru? Jste také vítězem Smetanovské klavírní soutěže.
Myslím, že interpreta ovlivní hlavně monotematické soutěže zaměřené na jednoho skladatele. V mém případě jde o Chopinovskou a Smetanovskou soutěž. Tito autoři tvoří velkou část mého repertoáru, mám velmi rád oba – Bedřicha Smetanu i Fryderyka Chopina. Co se týká jiných autorů – někdy to jsou skladby, které se člověk naučí pro jednu příležitost a pak se k nim už nemá možnost vrátit. Často je to škoda.

S dílem Bedřicha Smetany vystoupíte při zahájení Plzeňských sympozií v rámci festivalu Smetanovské dny v Plzni.
Zvolil jsem skladby tak, aby souzněly s tématem sympozií „Léta putování. Lidé na cestě v dlouhém 19. století´ a zároveň jimi připomenu přátelství mezi Bedřichem Smetanou a Ferencem Lisztem. Vybral jsem Lisztovu skladu U jezera Wallenstadt z jeho cyklu Léta putování (první díl Švýcarsko) a na něj navážu asi nejslavnější skladbou Bedřicha Smetany – koncertní etudou Na břehu mořském. Jedná se o dvě skladby spojené s cestováním a zároveň jsou obě inspirovány vodním živlem. A je tu ještě jedno zajímavé propojení – Liszt napsal svou skladbu v As dur, Smetana svoji v gis moll, začínají tedy od stejného tónu, ale každá je úplně jiná.

Jaký je váš vztah ke Smetanovu dílu?
Bedřich Smetana stojí nezaslouženě v určitém stínu. Jeho klavírní dílo se nehraje tak často jako Lisztovo či Chopinovo a rozhodně si zaslouží pořádnou propagaci. Osobně se ho snažím hrát i v zahraničí. Těším se na příští rok. Plánuji v souvislosti se Smetanovým výročím nastudování dalších skladeb. Vzpomínám na Jabkenice, kde jsem si zkusil původní Smetanův klavír. Měřím 190 centimetrů, před 200 lety byli lidé mnohem menší. Také Smetanův klavír je velmi nízký – o deset, patnáct centimetrů nižší, než jsou dnešní moderní nástroje. Sotva jsem se k němu nasoukal! Hrát na jeho nástroji v Jabkenicích byl ovšem velký zážitek. O to, aby mezi mladými pianisty získal Bedřich Smetana výraznější pozici, se snažím i ve své roli pedagoga na Gymnáziu a Hudební škole hlavního města Prahy. Své žáky chci letos poslat na Smetanovskou klavírní soutěž a jsem rád, že Smetanovy skladby hrají. Hodně se na nich totiž naučí.

Přibližte to. Čím je Smetana z tohoto hlediska výjimečný?
Ve srovnání s Chopinem má Smetana vždycky nějakou „zlomyslnost“, která donutí člověka déle cvičit. A to si myslím, že je (nejen pro žáky) dobře.

Jak vás ovlivňují při interpretaci místa přímo spjatá s autory? Smetana a Jabkenice, Chopin a Valldemossa…
To jsem už zmínil. Návštěva míst, která jsou spojena s autory, je velmi inspirativní. Jabkenická myslivna je krásné místo, panuje tam zvláštní klid. Hrál jsem tam vícekrát a vždycky po koncertě jsem se šel do tamějších lesů projít. Moc rád vzpomínám také na Chopinův festival ve Valdemosse, který se však koná vždy v létě. Zažil jsem tedy úplně jinou atmosféru místa než Chopin, který tam pobýval v zimě. Jel se zotavit na Mallorcu, ale zima na tomto ostrově mu naopak přitížila.

Zmínil jste Bachův Dobře temperovaný klavír, který provedete na Smetanově Litomyšli. Co vás čeká do konce sezóny?
Provedení první knihy Dobře temperovaného klavíru je pro mě velká výzva, je to takový Starý zákon pro klavíristy a vnímám jeho provedení trošku jako určitý mezník na mé dosavadní cestě. V červnu totiž oslavím své třicáté narozeniny. Ale do té doby toho ještě bude hodně. Pět dní po rudolfinském recitálu mě čeká ve Zlíně Burleska d moll Richarda Strausse. Není často uváděná, ale patří k mým oblíbeným, a proto jsem vůbec neváhal a nabídku ze Zlína přijal. Krom toho si zahraji v Tonhalle v Zürichu Schumannův Koncert a moll pro klavír a orchestr a Beethovenův Klavírní koncert č. 3 c moll, následovat bude recitál ve Španělsku. V červenci budu vyučovat na kurzech v Českém Krumlově, další kurzy mám v létě ve Švýcarsku, mimo to budeme mít ještě koncerty se sopranistkou Simonou Šaturovou a s violoncellistou Václavem Petrem. Těším se, že by měla vyjít nahrávka tří klavírních koncertů, kterou jsme už natočili se Symfonickým orchestrem českého rozhlasu s dirigentem Robertem Jindrou. Jsou na ní klavírní koncerty Pavla Bořkovce, Vítězslavy Kaprálové a Karla Kovařovice.

To bude pro mnoho posluchačů jistě překvapení! Jak začalo objevování těchto zapomenutých děl?
Vše začalo pozváním festivalu Pražské Jaro, které mne před lety oslovilo s nastudováním druhého klavírního koncertu Pavla Bořkovce. V první chvíli jsem si říkal, proč mám hrát právě tohle? Byl jsem nedůvěřivý. Zpětně se za to tak trochu stydím. Ale jakmile jsem si koncert poslechl, úplně jsem se pro Bořkovcovu hudbu nadchl! Na to navázalo provedení Klavírního koncertu d moll Vítězslavy Kaprálové se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu – složila ho ve svých osmnácti letech a ještě ho sama oddirigovala na svém absolventském koncertě, to je přece úžasné! Také se na něj bohužel trochu zapomíná. A jako poslední přibyl koncert Karla Kovařovice. Jsou to nádherná díla a zaslouží si připomenutí. Měla by být zcela přirozenou součástí repertoáru a moc bych si přál, aby je naše nahrávka dostala do většího povědomí klavíristů i dramaturgů.

Čím je pro vás nastudování a uvádění těchto zapomenutých děl?
Je to pro mě odpočinek od běžného repertoáru. Uvědomil jsem si to právě v prvních dvou lednových týdnech, kdy jsem si s chutí zahrál Čajkovského Klavírní koncert b moll, ale zároveň jsem se moc těšil, že si zahraji Kovařovice, který je pro posluchače raritou. Rád hraji věci, které publikum zná, zároveň jsem rád, když mohu uvést dílo, na které se neprávem zapomíná, a přispět tak k jeho popularizaci. Baví mě pestrost klavírního repertoáru.

Právě dílo Karla Kovařovice je dnes bohužel velmi opomíjené a na jeho význam se zapomnělo. Třeba vaše nahrávka prolomí ledy.
Karel Kovařovic byl vynikající klavírista, premiéroval například Dvořákův Klavírní kvintet A dur, při jehož premiéře Čajkovskij seděl v publiku. Všichni tito skladatelé se vzájemně znali, inspirovali se a já v Kovařovicově koncertu Čajkovského styl slyším. Kovařovic byl velká osobnost, ale klavírní koncert napsal jen jeden. Hodně se věnoval práci v divadle. Znovuuvedení jeho klavírního koncertu byla trochu loterie. Nikdy v těchto chvílích nevíte, jak to dopadne. S nastudováním zapomenutých děl je vždy spoustu práce a malá jistota, že se nebude jednat zase o jedno provedení na dlouhou dobu. Já jsem byl ale o jeho díle přesvědčený a jsem rád, že z něj byli všude nadšeni – posluchači i muzikanti, ať už v Olomouci nebo v Národním divadle! Jediné, co nám přináší jisté obtíže je, že ho hrajeme z rukopisu, z psaných not! Jsou už staré, mají patinu, a když je hodně obracíte, máte od nich zažloutlé prsty… Takže krom toho, že si dílo zaslouží nahrávku a zaslouží si, aby se hrálo, zasloužilo by si také vydání tiskem. A to je další věc, ke které bych rád přispěl – aby byl Kovařovicův klavírní koncert vydán. Ale nejen Kovařovice, i Kaprálovou a Bořkovce jsem se učil z partitur. Ani od jednoho neexistuje klavírní výtah.

Jak se vám učil klavírní koncert z partitury?
Byl to trochu oříšek a pro mě zcela nová zkušenost. U repertoárových koncertů jsou k dispozici vydání na dva klavíry. Ale při studiu těchto opomenutých děl jsem najednou musel vyřešit, že si nemůžu svůj part s druhým klavírem zahrát. A v tommi moc pomohl pan docent Stanislav Bogunia, odborník na hru partitur. Sedl si se mnou ke dvěma klavírům, vzal partituru a začal hrát. I tu Kovařovicovu, ve které vůbec není snadné se vyznat. Hrál tak nádherně, že jsem se zaposlouchal a málem jsem zapomněl nastoupit! Všechno se mnou prošel a nesmírně mi pomohl. Neznám mnoho lidí, kteří by měli tuto schopnost.

Co byste si vy sám přál v dohledné době nastudovat?
Toho je! To bychom tu byli do půlnoci, spíš do soudného dne! Ale ono se to všechno nějak uspořádává samo, navíc mám zatím štěstí, že hraji opravdu to, co chci a s kým chci. Kombinace známých a neznámých skladeb mě hrozně baví. Mám rád i další výzvy – jako třeba Dobře temperovaný klavír.

Kterou hudbu máte vy sám nejraději?
Může to znít jako klišé, ale opravdu to tak mám – vždy tu, kterou právě hraji. Ale jsou samozřejmě věci, ke kterým mám blíže. Ovšem přístup se může měnit, sám na sobě jsem si to ověřil u Bořkovcova koncertu. Míval jsem k hudbě kolem poloviny dvacátého století předsudky, a nakonec jsem to byl já, kdo prosazoval jeho nahrávku.

Už jste zmínil svoji pedagogickou činnost na Hudebním gymnáziu v Praze. Když někdy poslouchám přehlídkové žákovské koncerty, překvapuje mě, jak často se v nich objevují různé úpravy filmových melodií na úkor klasiky. A dosti často i převažují. Máte také takovou zkušenost, nebo je to jen můj zkreslený dojem?
Bohužel to vidím také. Je to velmi smutné. Podle mého názoru by se tyto věci neměly vůbec odehrávat pod záštitou hudební školy. V krajním případě snad jen jako doplněk klasického repertoáru. Ale v žádném případě jako hlavní náplň. Naštěstí to ještě k „nám“ do školy nepřišlo a doufám, že ani nepřijde.

Už jste hovořil o tom, že cíleně zadáváte svých žákům dílo Bedřicha Smetany. Jaké další skladby je necháváte hrát?
Snažím se u každého žáka najít repertoár, který zároveň rozvíjí jeho tvůrčí osobnost, ale také pianistické schopnosti. Zastávám názor, že do určitého věku musí člověk hrát všechno.

Umíte vůbec odpočívat?
Odpočívat moc nemám čas. Můj rozvrh v Praze je náročný, tři dny v týdnu dopoledne učím, odpoledne cvičím. Když koncertuji mimo Prahu, vymaním se ze zdejšího koloběhu. I to už je samo o sobě příjemná změna. Na plánovaný oddych se sice vždy velmi těším, ale zároveň mě to po pár dnech začne znervózňovat. Jako bych nebyl úplný… Hudba je opravdu mojí součástí. A tak se snažím hledat během roku zdravou rovnováhu. Třeba pět dnů cvičím, pak na den až dva úplně vypnu a jdu ven. Rád chodím po lese, po horách. A jak jste se ptala na mé plány, jeden z nich je takový – až budu mít volno, chci projít postupně celou Šumavu.

Děkuji za rozhovor.