Poslední koncert sira Simona Rattla a Magdaleny Kožené

Na programu budou dvě skladby od Roberta Schumanna – předehra k opeře Jenovéfa a Druhá symfonie. Magdalena Kožená se zase představí ve dvou písňových cyklech Bohuslava Martinů, jež následně nahraje pro hudební vydavatelství Pentatone. Na připravovaném disku bude i výběr z písní Bély Bartóka, Maurice Ravela, Antonína Dvořáka, Hanse Krásy a Gideona Kleina, které zazněly na listopadových koncertech s prvním českým orchestrem.

„Písničky na jednu stránku pro mne před více než dvaceti lety instrumentoval na popud Jiřího Bělohlávka Jiří Teml,“ říká mezzosopranistka Magdalena Kožená. „Mám je nesmírně ráda, protože se autorovi instrumentace podařilo prostou klavírní sazbu citlivě převést do orchestrální podoby a barevně ji obohatit. Kontrastem k nim bude altový cyklus na japonské texty Nipponari, který je naopak velmi bohatě a hutně instrumentovaný. Myslím, že Martinů si stále ještě zaslouží větší mezinárodní propagaci, jak se ukázalo v posledních deseti letech v případě Julietty. Věřím, že když nahrajeme jeho písně, pomůže jim to k zasloužené oblibě po celém světě.“

Žánr písní doprovázených větším či menším počtem nástrojů si Bohuslav Martinů poprvé vyzkoušel v sedmidílném cyklu Nipponari, který napsal během léta a podzimu 1912 jako dvaadvacetiletý mladík. Inspiroval se starojaponskými básněmi a zároveň se nechal oslovit francouzským hudebním impresionismem, zejména Mořem Clauda Debussyho a jeho klavírní a písňovou tvorbou. Písničky na jednu stránku, cyklus sedmi písní pro zpěv a klavír na texty moravské lidové poezie, vznikl až během druhé světové války. Krátké básně s milostnou tematikou a téměř mystický Sen Panny Marie dodnes uchvacují svou prostotou, neotřelými obrazy a lapidárností. Zatímco cyklus Nipponari v podání České filharmonie za řízení Vladimíra Válka a s mezzosopranistkou Dagmar Peckovou zazněl ve Dvořákově síni Rudolfina v roce 1995, Písničky na jednu stránku provede orchestr poprvé.

„Schumann je pro mne dokonalou esencí všeho, co si představíte pod pojmem romantismus. Jeho hudba je hluboce vášnivá a sdělná, nikdy však sama sebe nelituje. Myslím, že neexistuje mnoho dojemnějších skladeb, než je adagio Schumannovy Druhé symfonie. Na rozdíl od Mahlera se nikdy nad sebou nedojímá, ale předkládá vám hudbu jako křišťálově čistý extrakt. Je to jedna z nejhezčích a interpretačně nejtěžších symfonií, co znám,“ vyznává se sir Simon Rattle, který se k prvnímu českému orchestru vrací v posledních letech poměrně často.