Sólo – bilance v předvečer marceauovského výročí

Sólo Radima Vizváryho se stalo tichou legendou, která po letech hraní stále sklízí potlesky ve stoje. Aby také ne, když mu performer věnuje neustálou péči a jednotlivé výstupy kontinuálně upravuje. Inscenace Sólo v sobě nese průřez žánrem od dob „pierotovské“ romantické pantomimy Jeana Gasparda Deburaua, přes moderní mimické projevy Marcela Marceaua, klaunérii až po současné fyzické divadlo a konceptualitu v umění. Nyní je příhodná doba k malé bilanci této stálice, neboť letošní březen přinese jedno výročí pro pantomimu velmi významné – připomeneme si totiž 100 let od narození nejvýznamnějšího francouzského mima, Marcela Marceaua. Bez něj bychom tyto „kapitoly z dějin pantomimy“ na jevišti zřejmě těžko psali. A zatím se neobjevila žádná jiná inscenace, která by měla podobnou ambici, zpřístupnit pantomimu nenásilně divákům a ukázat její širokou paletu.

Bohatou škálu stylů a typů pantomimy ukazuje Radim Vizváry pomocí jednotlivých výstupů, které na sebe sice nenavazují, ale díky jasně stanovené dramaturgické lince, kterou představuje vývoj pantomimy, funguje inscenace jako celek. Zároveň má ale dostatek prostoru pro vývoj jednotlivých výstupů, které performer neustále inovuje, neboť se jedná o autorské divadlo. Následující odstavce si nekladou za cíl poskytnout vyčerpávající popis jednotlivých výstupů. Spíše mají sloužit k demonstraci rozsáhlé škály stylů, které je Vizváry schopen obsáhnout během jedné performance, která tak má umělecký i edukativní rozměr. Nedávno se vrátila na scénu Švandova divadla.

Jednotlivé výstupy inscenace jsou propojeny pomocí náhledu do „zákulisí“. V zadní části jeviště je vytvořena mimova šatna, kde je postavený stůl s připraveným pudrem, zrcadlem a dalšími pomůckami k líčení. Vedle stolu vpravo velký paraván, který má v inscenaci své důležité místo. Vlevo od stolu stojí štendr s několika kostýmy a páry obuvi. Již před začátkem, kdy diváci vstupují do hlediště, tlumeně hraje v sále píseň francouzské šansoniérky Edith Piaf. Princip otevřené šatny vyvolává dojem, že divák vidí něco, co by vidět neměl (převleky, líčení).

První tři výstupy jsou uváděny pomocí černé křídové tabule s titulem dané etudy, v Kabátu (v polovině inscenace) použije Vizváry dopisní papír, modernější a současnější výstupy již neuvádí nijak konkrétně. I tento princip uvádění jednotlivých etud v sobě odráží historický vývoj mimického umění. Přechod od narativního umění k umění konceptuálnímu, synkretickému, současnému.

V prvním výstupu s názvem Ukradené hodinky se mim se představí jako Pierot, jedna z hlavních a typických postav commedie dell’arte. Pierotem reprezentuje čistou podobu pantomimy, která formuje pozdější mimické nonverbální divadlo. Etuda je inspirovaná Barraultovým slavným výstupem z filmu Děti ráje a je stále aktualizována, Vizváry si pohrává s její délkou i dílčími detaly. Mezi prvními dvěma výstupy Sóla je vložena krátká pantomimická hra s paravánem, s jehož použitím mim vytváří iluzi schodů a výtahu. A zatímco provádí svou pantomimickou chůzi do/ze schodů, převléká se do dalšího kostýmu a volně přechází k následujícímu výstupu.

Etudu David a Goliáš v českém prostředí poprvé vytvořil Ladislav Fialka a zařadil ji do svých Etud v Divadle Na Zábradlí. Vizváry ji oživuje a dotváří. Davidovu citeru, která je zmíněna v původním příběhu, nahrazuje píšťalkou zastupující klíčový imaginární objekt. Velmi výrazným prvkem tohoto výstupu je práce s paravánem, který zde slouží jako střih mezi akcemi jednotlivých postav. Ty od sebe odděluje i zcela odlišné charakterové ztvárnění, rozdíl je nejen v mimice, ale také v postoji těla a v celé dynamice pohybu.

Výstup Toreador je čistou pantomimickou groteskou. Mim divákům nabídne pohled do toreadorova znuděného života, kdy většinu času čeká na příležitost předvést své umění. Čas si krátí popíjením alkoholu, balením marihuany a žvýkáním žvýkačky. Vizváry opět mimuje dvě role, tentokrát člověka a zvíře. V tomto výstupu stoupá počet provokativních gest a scén (zvednuté prostředníčky toreadora a nadržený býk). To vše ke grotesce patří, ale zároveň je to jakousi přípravou diváků na to, co všechno může obsáhnout pantomima a co v průběhu večera ještě přijde.

• 

• 

• 

Svižnou a ráznou grotesku vystřídá pantomimická báseň Pamtomissimo. Výstup lyrický svou atmosférou a inspirovaný známou etudou Marcela Marceaua Život. Radim Vizváry nabízí divákovi svou intepretaci, a to průlet životem v rolích otce a syna v širokém pohybovém spektru, které mimo jiné obsahuje poutavou nápodobu růstu rostlin, letu ptáků, zpodobení základních živlů, z nichž je stvořen svět, i pantomimickou chůzi.

Již zmíněný Kabát prezentuje modernější projevy mimického divadla a jejich prolínání. Díky visícímu kabátu, do něhož performer navlékne jednu ruku, se na scéně objeví druhá postava, se kterou následuje krátký komický výstup s přetahováním se o dopis. Ten skutečný fyzický kabát na věšáku patřil kdysi Borisi Hybnerovi, který tuto etudu předával všem svým žákům.

Ve výstupu Hérečka se Vizváry žánrově vrací zpět ke grotesce, ale modernější a odvážnější svou výpovědí. Mim se v černé paruce, růžových šatičkách, vysokých kozačkách a brýlích postupně přeměňuje ze stydlivé, neohrabané slečinky do showbyznysem pohlcené bytosti, která je schopna se pro úspěch rozdat a zapomenout na svou hrdost. Vizváry si rozfázovaně hraje s divákovou fantazií a svou postavu nutí nechat na jevišti oblečení, srdce, oči, vnitřnosti, až ji vysvleče z kůže.

Následující výstup – Pavouk – předkládá divákům čistou techniku mimu – mime corporel. Jde o fyzický projev, kdy v hlavním centru dění je pouze mimovo tělo, nehraje zde primární roli výraz (mim má přes obličej tělovou silonku), ani gestikulace. Své tělo performer zvýrazňuje světlem, které pomocí záblesků ukazuje ve dvou odlišných úhlech a vytváří iluzi rychlého pohybu.

• 

• 

• 

Radim Vizváry do svého Sóla také zakomponoval vzorky celků, které jsou buď schopny fungovat na jevišti jako samostatný útvar, anebo je s nimi osobně spjatý jinak. Jedná se o klauna TýýJóó a závěrečný Catwalk. Klaun TýýJóó dostal již větší prostor v Paláci Akropolis a Catwalk odkazuje ke queer show Prague is Burning, prezentované tamtéž pod hlavičkou Mime Prague.

TýýJóó je Vizváryho vlastní klaun, kterého stylizuje do malého stydlivého kluk,a skejťáka, který slaví narozeniny. Výstup klauna TýýJóó je pouhá ukázka toho, jak s klaunérií Vizváry pracuje. TýýJóó funguje jako samostatný celek již od konce roku 2015, proměňuje se vzhledově i obsahově. Gagů využívá více, ale vždy jsou to gagy velmi provokativní a mířící k aktuální problematice mládí a neznalosti, sexualitě, sebepoznávání. A především zachycuje střet dětské nevinnosti s dospělým, neboť jsme to my, kdo do nevinné situace vnáší nepatřičné myšlenky a tím jí provokativní rozměr podsouvá.

V předposledním výstupu Zrození křiku využívá Vizváry své znalosti japonského tance butó. Začátek vizuálně připomíná mrtvou nevěstu vycházející z hrobu. Představit si pod tímto výjevem může divák téměř cokoli, ale měl by jednoznačně zobrazovat téma zrození v jakékoli jeho formě. Performer za zvuků hororové hudby vystupuje z široké svatební suknice, umístěné v zadní části jeviště a skrze ni se přibližuje k divákům, ke kterým dochází s šíleným výrazem ve tváři a suknicí již nasazenou na bocích. Velkou roli zde také hraje světelný efekt evokující záři slunečních paprsků. Konkrétní nelibozvučnou hudbu postupně střídá hlasitý simulovaný křik, který celý výstup rázně ukončuje.

Poslední pasáž patří ironizované módní show inspirované catwalkem (chůze po přehlídkovém molu). Vizváry si vytvoří fiktivní přehlídkové molo a vrství na sebe části kostýmů z jednotlivých výstupů, přičemž s každým přibývajícím kouskem se po něm projde. Udržuje si neutrální, „technický“ výraz (alespoň dokud si nenasadí motorkářskou helmu), jeho teatrální chůzi však postupně doplňují škobrtnutí a pády až do úplného vyčerpání. Vygraduje inscenaci do absurdního finále, jehož závěr se ale vrací tam, kde začal, do civilního prostoru mimovy šatny.

• 

• 

• 

Sólo od své premiéry prošlo mnoha znatelnými úpravami, které celou performance posunuly k větší čitelnosti. Na samotné interpretaci je také možné pozorovat posun, každý rok činnosti se do těla performera propíše. Noví diváci v něm stále mohou nacházet cestu k umění pantomimy, přesvědčit se, o jak mnohotvárný žánr jde a kolik možností tvůrčích i interpretačních dnes nabízí. Radim Vizváry plánuje na podzim ostatně novou inscenaci, ve které se opět vrátí k této čisté formě pantomimy.

Sólo
Koncept, režie a hraje: Radim Vizváry
Výprava: Jozef Hugo Čačko
Light design: Karlos Šimek, Hugo Hejzlar