Elionor Martínez Lara a Collegium Marianum: Vytříbená technika a jistá intonace

Na úvod zazněl G. P. Telemann a jeho Ouvertura Völker-Ouvertüre a my si všimli prvků, které provázely následně celý večer: poctivé reakce členů souboru na koncertní mistryni Lenku Torgersen a její hudební vedení – dynamická i rytmická souhra všech členů ansámblu, hra s neuvěřitelnou lehkostí navzdory obtížnosti a vysokým požadavkům autora. Úroveň byla hned zkraje velmi vysoká, i eventuální odpůrce hudby baroka snad musel uznat minimálně to, že tato hudba může být zábavná. Ta tempa a těch kontrastů! Zaregistrovali jsme i práci s agogikou a obdrželi důkaz, že baroko nemusí být jen motoricky pravidelné.

Na druhé číslo již nastoupila očekávaná sopranistka a hlavní lákadlo koncertu, Elionor Martínez Lara, k provedení kantáty Zerknirsche du mein blödes Herze opět z pera Telemannova. Chvíli trvalo, než jsme se probudili z úvodního omámení, které způsobil nikoli příval jižanské energie a temperamentu a hlas bourající strop (jak bychom možná stereotypně čekali od pěvců její národnosti), ale dokonale kultivovaný tón bez jediné vady. Rejstřík, který nazýváme hlavovým, má Elionor vyšlechtěný do posledního drobečku. Jak bývá zvykem u zpěváků věnujících se staré hudbě, tak i ona hlasový aparát používá opatrně, nikoli však bázlivě. Dechový proud vědomě koncentruje, nikoli však ohraničuje či svazuje. Intonace je jistá až absurdně – místy dokonce zpěv splýval s tónem traversa Jany Semerádové jak barevně, tak intonačně ve smyslu rovného tónu. V podání Elionor je skvěle patrný rozdíl mezi tónem rovným a záměrně vibrovaným (vědomá práce s dechem). Vydávaný zvuk celkově navozuje pocit dobrého zdraví hlasivek a jejich neopotřebovanosti (bylo by pochopitelně smutné mít spotřebované hlasivky již v 27 letech). Koncertu přihlížela sopranistka Hana Blažíková, což mi nutně vnuklo myšlenku o hlasové podobnosti těchto dvou pěvkyň.

Po Händelově Suitě B dur, zahrané opět s až překypující muzikalitou všech zúčastněných – včetně vší zdobnosti – se na pódium vrátila Elianor M. Lara a my jsme po prvotním okouzlení mohli začít trochu objektivněji uvažovat, jestli jejímu projevu přece jenom něco nechybí. Patrně nejsilnější výtkou, ale pořád směšně slabou, by bylo snad to, že její zvuk je přece jen dosti subtilní. Je to dáno do značné míry způsobem barokního zpěvu, ale ona převážná absence vibrata jednak ubírá několik procent potenciálně plnější barvy, zadruhé způsobuje volumen poměrně nízký. Známe naprosto jiná vystoupení, kde se sólista musí prosadit přes celý orchestr – naproti tomu Elianor nebyla výrazně nad hladinou výsledné hlasitosti šesti instrumentů. Zato však opět potvrdila jistotu intonace i v obtížných skocích do velkých výšin a též výrazovou propracovanost v árii Pure del cielo. Výraz pěkně vypointovala až do konce – napětí nepovolila, dokud nedozněl poslední tón i se svým tichem. Vystoupení působilo jako z nahrávky – natolik bezchybným se výkon ukázal být. Litoval jsem, že se vystoupení nenahrává. Brava!

Pěkný a nenápadný efekt k začátku druhé části večera mělo světlo. Během přestávky se definitivně setmělo a mám pocit, že i svícení uvnitř sálu reagovalo na novou skutečnost poněkud intimněji vytvořenou atmosférou. Předstoupila opět Elianor M. Lara a předvedla další Händelovu árii z oratoria Il Trionfo del Tempo e del Disinganno. Zde měla možnost ve vyšší míře předvést též běhavost a hybnost svého hlasu – to se jí povedlo s grácií, přičemž jsme zaslechli též pasáž s efektem ne nepodobným houslové technice ricochet – jakési sekvencované trioly v extrémním tempu.

A pak už přišla hlavní chvíle umělecké vedoucí, která se zaskvěla při Flétnovém koncertě D dur G. P. Telemanna. Je čirou radostí sledovat ji při výkonu – posluchač má intenzivní pocit, že „tady je doma“, že „zde je na správném místě“. Na flétnu de facto zpívá (možná i proto dříve zaregistrovaná a zmíněná zvuková podobnost mezi zpěvem a flétnou) a častou mimoděčnou (je opravdu mimoděčná?) mimikou a gestikou vlastně dotváří umělecký projev. Přináší obří dávku pozitivní energie a přijde mi, že snad musí strhnout každého v obecenstvu k tomu zapomenout na třeba i tíživé starosti všedního dne. Je to tak hravé, až je to roztomilé.

Poslední číslo programu (přičemž následně ještě došlo na přídavek) představilo všechny muzikanty zaráz a předvedli skladbu Christopha Graubnera – kantátu Muss ich denn noch ferner leiden. Jednalo se, z mého pohledu, o jednoznačně nejméně přesvědčivý kus večera – tak mi bylo líto, že tímto má končit. I Elionor M. Lara jako by malinko hledala předchozí jistotu. V závěrečném akordu se soubor dokonce neshodl, zda poslední notu odhodí, či měkce posadí (kteroužto chybu Jana Semerádová – opět – mimickogesticky ihned přiznala). Účin silné tečky by měly výrazněji jiné předvedené kusy. Opět ale, nechť si čtenář nemyslí, že by kvalita klesla výrazně. Pouze minimálně. Použiju zvláštní obrat, že se jednalo o nejméně dechberoucí číslo programu a vnitřní rozpor formulace je záměrný.

První z letošních Barokních podvečerů je za námi s velkých úspěchem (byť všeobecný potlesk ve stoje se nekonal – asi by neodpovídal důstojnosti dění). Laťka pro ty další je vskutku vysoko.

Amore Divino – Telemann a Evropa (cyklus Barokní podvečery)
20. dubna 2023, 19:00 hodin
Lobkowiczký palác na Pražském hradě, Císařský sál

Program:
G. P. Telemann: Ouvertura Völker-Ouvertüre, TWV 55:B5
G. P. Telemann: Kantáta Zerknirsche du mein blödes Herze, TWV 1:1727b
G. F. Händel: Suita B dur, HWV 354
G. F. Händel: Pure del cielo intelligenze eterne & Tu del ciel ministroeletto (z oratoria Il Trionfo del Tempo e del Disinganno, HWV 46a)

Přestávka

G. F. Händel: Un pensiero nemico (stejné oratorium)
G. P. Telemann: Flétnový koncert D dur, TWV 51:D2
Ch. Graubner: kantáta Muss ich denn noch ferner leiden, GWV 1145/16

Účinkující:
Elionor Martínez Lara – soprán
Magdalena Malá – barokní housle
Andreas Torgersen – barokní viola
Hana Fleková – barokní violoncello
Jan Krejča – teorba
Ján Prievozník – kontrabas
Sebastian Knebel – cembalo
Collegium Marianum
Jana Semerádová – umělecká vedoucí, flauto traverso
Lenka Torgersen – koncertní mistr