S Marií Kinsky o KoresponDance 2023 a setkávání baroka se současností

Hlavní část festivalu KoresponDance vypukne ve Žďáru nad Sázavou už za několik málo dní. Jeho ředitelka Marie Kinsky nám přiblížila jeho letošní dramaturgii i její kořeny a dlouhodobé směřování. A protože do Česka v rámci festivalu po nějaké době znovu zavítá významná choreografka Beatrice Massin, dotkly jsme se i spojení současného a barokního tance a jeho potenciálu.

Hlavní část festivalu ve Žďáru se ponese ve znamení odkazu architekta Santiniho. U nás je (doufám) všeobecně známý jako velký a významný architekt. Jak je to v zahraničí? Setkala jste s jeho jménem předtím, než jste se seznámila s manželem a stala součástí příběhu žďárského zámku?
Ano, Santini je samozřejmě velmi známý tady na Vysočině, protože patří k umělcům, kteří v regionu zanechali zásadní stopu – jeho poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře byl ostatně zapsán na seznam světového dědictví UNESCO. Jako plodný umělec vytvořil stavby po celé České republice a mezi znalci má mnoho příznivců. Mimo Českou republiku je Santini dobře znám milovníkům barokní architektury. Nicméně já jsem o něm, když jsem ve Francii studovala historii baroka, neslyšela… Musím tedy říci, že pro mě bylo objevení Santiniho takovým dárkem při příjezdu do Žďáru.

V čem pro vás spočívá nadčasovost odkazu tohoto architekta? Je schopný ocenit jeho dílo i člověk, který vůbec nedisponuje znalostmi o tom, na jakých principech tvořil?
Jako barokní člověk je Santini architektem, který si umí hrát se symboly a překládat je tím, že je vtělí do svých alegorií: těch lidských reprezentací, které nesou význam… Zkuste se podívat na pohyb postav v barokním sochařství a na obrazech a poznáte, co mohou říkat i dnes. I Santiniho dílo je citlivým ztělesněním myšlenky, kterou s ním sdílíme. Umí si hrát s abstraktními myšlenkami, takže ví, jak předat svou citlivost a abstrakcí probudit tu naši.

Ve fyzikálních principech jeho doby si hrajeme s vertikálou, spirálou, objemem a harmonií protikladů, z nichž každý vyjadřuje pocit a interpretaci světa. Co pro nás znamená propojit nebe a zemi, být v dynamickém, vitálním pohybu spirály? Co o naší době prozrazuje konfrontace s myšlenkou, že protiklady mohou přinášet harmonii? Může být filozofické uvažování o iluzi, hledání pravdy mimo to, co je viditelné, ozvěnou našich současných otázek o virtualitě a realitě? Santini tyto otázky evokuje třeba stavbou rybníku, kde se nebe odráží v zemi a země v nebi. Velmi krásné, a nejen to…

Nemusíte vědět, jak to dekódovat, je to tam, je to v nás. A Santini využívá univerzální, nebo spíš sdílené vědění v každém detailu svého projektu. Poznání a pochopení zpřesňuje význam a otevírá další dveře k zamyšlení, to je vše. Všechny tyto a další prvky nás ohromují nejen kvůli zručnosti architekta, ale kvůli jejich intimnímu významu. Jeho dílo si ale citlivý člověk vychutná i bez vědomé znalosti hlubokých souvislostí.

KoresponDance nabízí už jedenáct let spojení současného tance i nového cirkusu. Vy jste původně tanečnice – jak a kdy vás vlastně poprvé napadlo pozvat umělce novocirkusových směrů? Bylo to nějaké vystoupení, soubor, který ve vás vyvolal zájem?
Nedá se říct, že by to bylo jedno jediné představení nebo soubor. Nový cirkus je umělecká forma, kterou jsem viděla vznikat po mnoho let ve Francii a pak v České republice a která mě fascinuje. Je to dnes stále bohatší a citlivější forma umění. Po tom, co se umělci začali zabývat cestami, jak původně tradiční cirkusový program proměnit v kontinuální představení buď s příběhem, nebo s abstraktní dramaturgií, jako je tomu v tanci, si nový cirkus nyní klade spoustu otázek o decentraci skrze objekt nebo riziko. Měli jsme velké potěšení představit práci Benjamina Richtera a Andrey Salustriho, v níž se objekt stává aktérem poetiky. Letos převezmou štafetu soubory Cie Monad s představením Yin Zéro a Tall Tales Company nebo také česká akrobatka Eliška Brtnická. Pro mě je často obtížné najít jasnou dělící čáru mezi současným tancem a některými formami nového cirkusu. A právě proto se tyto dvě umělecké formy představují na festivalu KoresponDance. Ale jedno konkrétní představení rozhodlo o osudu KoresponDance ve Žďáru nad Sázavou už v roce 2013, a to Transports Exceptionnels, u nás pod názvem Něžný bagr, choreografa Dominiqua Boivina, které jsme uvedli i na pražském Quadriennale… Je to romantický duet mezi bagrem a tanečníkem, nečekané a emotivní spojení velké síly a křehkosti. Několik let byl název tohoto díla pro diváky z regionu synonymem festivalu. Jako nádherná brána k citlivosti tance.

Oslovujete vždy umělce vy, nebo se sami hlásí a nabízejí projekty do programu festivalu?
Co se týče programace festivalu, měla jsem to potěšení spolupracovat s řadou dramaturgů. Nejprve s Kamilou Murlovou, pak s Lenkou Flory a nyní s Casperem de Vriesem. Snažíme se publiku nabízet představení, která jsme buď viděli, nebo sami produkovali. Vystoupení jsou vybírána tematicky, což ponechává jen málo prostoru pro spontánní přihlášky. Ale setkáváním s umělci během rezidencí ve Žďáru nad Sázavou, s našimi spolupracovníky, výjezdy a partnery ve více než 20 zemích otevíráme umělcům dveře dokořán!

Ještě by mě zajímalo, jak se vlastně vytváří v dramaturgii „dialog“ mezi architekturou a pohybem. Hledali jste nyní inscenace, jejichž forma nějak zapadá, nebo je v kontrastu s místem, kde se má potom hrát? Vybíráte podle pohybových principů?
Architektura a tanec, v nejširším slova smyslu, jsou umělecké formy, které jsou si velmi podobné, pokud jde o to, co vyjadřují. Pro obě je stěžejní fyzika. Například gravitace a způsob, jakým od ní abstrahujeme, a představivost, která je s ní spojena, ale také vliv kontextu na tanečníka, tančící objekt nebo budovu. Letos jsme chtěli konfrontovat dva architekty, Karla Pragera a Santiniho, a zjistit, kteří taneční umělci a umělci nového cirkusu se zabývají stejnými tématy. A měli jsme z čeho vybírat! Na toto téma bychom mohli bez problémů uspořádat další festivaly!

Největší hvězdou festivalu zřejmě bude Beatrice Massin a její soubor Fêtes galantes. V minulosti spolupracovala s českými tanečníky – byla jste to vy, kdo ji přivedl do Česka poprvé?
Měla jsem to potěšení pracovat s Beatrice Massin ve Francii… ach … před více než pětatřiceti lety… Její výzkum vztahů mezi barokem a současností byl naprosto jedinečný a inspirativní. Její způsob práce s dnešní tvorbou založený na hluboké znalosti baroka umožnil mnoha českým umělcům i mně posunout se různými směry. A ano, měla jsem to potěšení být mostem mezi ní a českými umělci a diváky. Na letošním festivalu představí 14. července své Requiem ou la mort joyeuse, reflexi života a smrti, mezi Evropou a Mexikem, všechny dynamické křivky, radostné a meditativní. Poprvé ve Žďáru uvedeme performanci v prostoru Dolního hřbitova. Jemný překlad Santiniho umění pro publikum 21. století. S orchestrem Collegium 1704 vzniká inscenace Rezonance pro poutní kostel na Zelené hoře, kde zvuk a pohyb dávají smysl světlu a struktuře stavby. Toto nové dílo bude možné vidět 15. a 16. července.

A nechystáte se Beatrici zase pozvat, aby se s jejím přístupem seznámila nová generace tanečníků? Jako se třeba vrací Jean-Christophe Paré…
Beatrice je jako Jean-Christophe, vždy zkoumá a analyzuje, co objeví. A rozhodně ještě neskončila s nabízením klíčů k rozvoji kreativity českých umělců, od kterých vždy ráda čerpá inspiraci. Je to skvělá spolupráce a Beatrice se určitě vrátí!

Myslím, že jste se seznámily dřív, než založila svůj soubor. Možná můžeme tu dobu připomenout? Čím to, že ačkoli jste působily v žánru současného tance, fascinovalo vás baroko?
Beatrici jsem poznala za svých studií na Sorbonně. Bylo to v době, kdy jsem přecházela od baletu k současnému tanci a objevovala historické tance, folklór a tak dále. Bohaté období! A ano, bylo to ještě předtím, než založila svůj soubor a byla taneční badatelkou u Francine Lancelot. Citlivost a smyslnost jejího přístupu k baroknímu tanci mě okamžitě oslovila a rozpustila všechny staromódní předsudky, které jsem o tomto tanci měla.

Dá se nějakým způsobem definovat, jaké principy barokního tance nebo choreografické postupy může využívat tanec současný, nebo snad jsou dodnes přítomné, akorát my si to neuvědomujeme?
Pro současného autora je na baroku inspirativní jeho komplexní smysl pro kompozici, která je velmi hudební a pohybuje se v prostoru. Jsou to velmi přesné a exaktní formy, ale s krásnou vnitřní svobodou. Pro choreografy je to možný způsob uvažování o tanci, protože je vede k práci s detaily a přesnou kompozicí, baroko nabízí jasné principy a zároveň i notačně zapsané příklady, které otevírají inspirativní možnosti. Také vztah mezi tělem a gravitací, objemem a vztahem k druhému, který je rovněž kodifikovaný, je zajímavým nástrojem k zamyšlení, jakousi pevnou zdí, od které mohou umělci pomyslně odrážet své „tenisové míčky“.

Barokní tanec také velmi jasně klade otázku ohledně místa umění ve společenském životě, kterou můžeme vztáhnout k postmoderně nebo k dnešku: stejná otázka, jiná odpověď. Ráda jsem například uspořádala free style dance battle v barokním sále. Ano, byl pro to jako dělaný!

Počítá se na festivalu opět se zapojením veřejnosti do umělecké spolutvorby? Dá se říci, že to už je tradice. Jak se posunulo vnímání veřejnosti a ochota participovat na těchto projektech za léta jeho existence?
To, jak se festivalu ujali lidé ze Žďáru a okolí, můžeme považovat za zázrak. Bez nich si festival už nelze představit. Letos celá padesátka účastníků z nejrůznějších skupin – senioři, děti, amatéři, Romové ad. – přetaví své chápání Santiniho do hudby a tance a vrátí se k významům prvků jeho architektury. Projekt vzniká pod hlavičkou skupiny Ferst Dadler.

Minulý rok byl festival v továrnách (Prakab a Tokoz) pro dělníky tak silným zážitkem, že nás přišli požádat, abychom ho zopakovali. Je zřejmé, že jde o zcela nové publikum, které se nyní se zajímá o tanec a je připraveno zapojit kolegy z okolních podniků. Ano, má to smysl a koncepce KoresponDance 2024 se již připravuje s ohledem na ně. Na kvalitu nabízených představení to nebude mít žádný vliv, ale vdechne to nový život způsobu, jakým program vzniká.

Minulý rok se nás všech velmi pozitivně dotkl projekt s choreografkou Galit Liss se skupinou seniorek z Vysočiny. Má nějaké pokračování?
Naše dámy z Vysočiny byly nyní v červnu jednou z hvězd Pražského Quadriennale a představení I’m Here vytvořené ve Žďáru nad Sázavou pro KoresponDance předvedly hned dvakrát ve Veletržním paláci. A vypadá to, že projektu ještě není konec, protože mezi profesionály v publiku byli i zájemci o reprízy.

Jakým způsobem se snažíte balancovat na KoresponDance náročné umělecké kusy a zábavu?
To je důležitá otázka, zvláště když chce festival prolomit bariéru mezi širokou veřejností a současným tancem, a to v regionálním kontextu. Rozhodli jsme se nabídnout různé úrovně přístupu diváků na představení. Je to taková stupnice: 1. vystoupení pro veřejný prostor, přístupné a poutavé, 2. představení přístupná rodinám, 3. představení pro zkušenější publikum. Snažíme se, aby program každý den zahrnul všechny typy událostí. Druhá škála je mezi pozvanými profesionály a představeními, která připravujeme s dětmi a komunitami. Program je nabízí na odlišných místech a v jiných kontextech, aby neutrpěly žádný přehmat. Představení, která sklízejí ovace vestoje a o kterých se po festivalu nejvíc mluví, nemusí být nutně profesionální představení. Na druhou stranu vidíme více dětí, které se na zámeckých trávnících pak snaží reprodukovat to, co viděly na představeních pro poučené diváky. Reakce publika mohou být pro nás někdy překvapením.

Jak se daří prolamovat tu pověstnou bariéru? Setkáváte se stále s předsudky vůči současnému tanci (umění)?
Jak už jsem se zmínila v příkladech s Tokozem a Prakabem, právě propojováním festivalu a míst, kde se nikdy dřív netančilo ani nehrálo divadlo, pomáhá. Předsudky byly vždycky, ale každý nový divák je pak bourá ve svém vlastním okolí. Nesmíme se bát divákům ukazovat věci, které neznají a nemusí jim hned rozumět. A osvědčuje se nám to, návštěvnost festivalu stoupá, lidé se vracejí. Současné umění se stejně opírá i o zkušenosti minulosti, má své kořeny. A kreativní práce, která se opírá o minulost, zajímá i současné publikum, které stejné věci řeší třeba ve svém vlastním životě. Věřím, že kreativita je otázkou inspirace a porušování pravidel. Jsme formováni vědomou či nevědomou znalostí toho, co bylo před námi, což tvoří onen slavný rámec, který musíme přizpůsobit dnešním potřebám, a proto tvoříme mimo tento rámec. Abychom se však dostali tam, kam chceme, potřebujeme tyto opěrné body.

Na druhou stranu je určitě dobré zařazovat i snadno uchopitelná díla, publiku vstřícná. Existuje nějaká hranice zábavy nebo řekněme podbízivosti, za kterou už byste programově nechtěla jít? Je to otázka citu nebo instinktu, který vám řekne, že tohle už ne, to je komerce?
Programace festivalu je otázkou úvahy, ale samozřejmě i osobního vkusu. Nedokážu si představit, že bych publiku představila něco, co se mi nelíbí. Abych překročila svou komfortní zónu, vytvářím dramaturgii ve spolupráci s ostatními. Současný tanec ale hluboce miluji a nelze z něj vybrat jen tak kdeco, festival si musí zachovat jednotu, určitou příchuť… Pak už nejde o to, jestli je určitý kus komerční, nebo ne. Jde o to, zda dokážeme přivést publikum do uceleného vesmíru, aniž bychom zapomněli na různorodost těch, které oslovujeme. A tak bych se ohledně pojmu komerční přiklonila spíš směrem k tomu, že je dobré, aby se neinformované publikum snadno dostalo k představení, tedy aby bylo přístupné. To nemá žádný vliv na jeho kvalitu. Líbí se mi slova Jeana Vilarse o divadle, který řekl, že jen velké texty promlouvají ke všem.

Má popkultura, kulturní a zábavní průmysl místo ve vašem životě? (Já třeba vždycky „žrala“ Dallas a Star Trek a nepřipadá mi, že by mi kvůli tomu ubylo mozkových buněk)
Mám také chvíle, kdy potřebuji vidět všechno a nic, a chvíle netrpělivosti s komerčními věcmi. K naplnění života potřebujete všechno! A vaše mozkové buňky mám moc ráda!

Až vznikne plánované Kreativní centrum Vysočina, které bude pokračováním rekonstrukce zámeckého areálu, rozšíří se pro diváky nabídka představení a vystoupení hostujících umělců?
Kreativní centrum, které bude zámek Žďár nad Sázavou hostit, nabídne Vysočině mnoho příležitostí k podpoře nezávislých umělců, ať už jde o rezidenční pobyty, produkci nebo výzkum, mezioborová setkání či setkání s obyvateli regionu.

Bude také místem pro prezentaci představení s hledištěm pro 450 diváků (žádné obdobné teď v regionu nemáme) a dalším sálem pro 180 osob. V současné době nemáme žádné prostory pro prezentaci představení mimo specifické podmínky in situ anebo site specific, takže tento nový nástroj bude užitečný. Velkou otázkou je spolufinancování ze strany veřejných orgánů, které budou rozhodovat o rozsahu programu.

---

Marie Kinsky je tanečnice, choreografka, pedagožka, producentka, popularizátorka současného tance, zakladatelka a ředitelka neziskové organizace Centrum choreografického rozvoje SE. S. TA a ředitelka mezinárodního festivalu KoresponDance. Více o respondentce ZDE.