Adam a Eva ze současnosti – Liberecké divadlo příjemně překvapilo

Přenos oratorních děl na operní jeviště je proces problematický a trvale úspěšných pokusů je jen velmi málo. Výjimku snad představují oratoria G. F. Händela, které v některých případech, a především v pozdní tvorbě, jsou jakýmsi hybridním tvarem mezi oratoriem a operou. Někdy byla oratoria pro jevištní potřeby upravena vlastními tvůrci (například Bendlova úprava dramatické kantáty Švanda dudák pro scénické provedení roku 1891 nebo Dvořákova úprava Svaté Ludmily pro inscenaci v Národním divadle roku 1901, a také Ferenc Liszt připravoval vlastní scénickou verzi Svaté Alžběty). Nejúspěšnějším pokusem v dějinách hudby se zdá Berliozovo světské oratorium Faustovo prokletí, které upravil poprvé pro první úspěšné uvedení v Monte Carlu skladatel a operní ředitel Raoul Gunsbourg. A tento velkolepý Berliozův opus je součástí jak koncertního, tak širšího operního repertoáru. Ale právě toto Berliozovo dílo, stejně jako pozdější díla Antona Rubinsteina na starozákonní i novozákonní látky, stálo nakročeno dramaturgicky mezi třemi žánry: dramatickou kantátou, oratoriem a operou. Oratorium a opera sice mají společné kořeny, ale způsob provedení a s tím související dramaturgie, i historický vývoj daný praktickým prováděním záhy oba žánry oddělil. Samozřejmě v dějinách hudby docházelo a dochází k četným situacím, kdy se tyto žánry navzájem inspirují, přebírají vlastní výrazové a stylové prostředky a vznikají hybridní žánrové útvary.

Provádění barokních oratorií ovšem často neslo určité scénické prvky scénografické nebo kostýmní, pohybu protagonistů apod. Přesto transfer barokního oratoria na současné operní jeviště vyžaduje odvahu (v některých případech spíše troufalost) a zajištění kvalitního hudebního nastudování, a především nosný nápad, jak celou inscenaci uchopit. Pro pravověrné milovníky titulů staré hudby i standardního operního repertoáru zpráva, že oratorium pozdně barokního až klasicistního skladatele Josefa Myslivečka bude dějově přeneseno do současnosti, může vyvolat spíše neklid. Liberecký operní soubor na úvod sezóny nazvané Zrození si velmi nebojácně zvolil oratorium Adam a Eva (Adamo ed Eva, 1771), dílo komponované na text jezuitského autora Giovanniho Granelliho a uvedené poprvé ve Florencii. Text poněkud překvapivě nevychází z příběhu Stvoření, jako častěji zhudebňované oratorní látky (například v Haydnově Stvoření / Die Schöpfung z poslední dekády 18. století), ale ze situací mezi Adamem a Evou po prvotním hříchu. Giovanni Granelli (1703–1770) byl plodným autorem nejen řady tragédií na biblická témata, která byla prováděna v jezuitských kolejích, ale především populárního převyprávění příběhů Starého zákona v sérii Storia santa. Jeho dramatická tvorba, především hry Sedecia, Seila figlia di Jefte, Manasse re di Giuda, Dione Siracusano a další byly vydávány jak jednotlivě, tak opakovaně v kompletech jeho tragédií. Granelliho dílo bylo populární ještě v prvé polovině 19. století, ještě v letech 1828–1831 vyšlo Granelliho sebrané dílo ve 24 svazcích. Přesto Granelli nepatřil k progresivnějším autorům jezuitských dramat své doby jako byli Simon Maria Poggi, Agostino Palazzi, Anton Maria Ambrogi ad., kteří ve svých dramatech již reagovali na francouzské podněty, tedy na Voltairova, Corneillova a Racinova dramata. Granelliho Adam a Eva nesou ještě zřetelnou osnovu staršího typu scénické disputace a argumentace mezi dvěma protagonisty, a to v tomto libretu hned dvakrát: mezi Adamem a Evou a mezi oběma anděly. Libreto k Myslivečkovu oratoriu bylo také vydáno, například v Modeně roku 1781 Adamo componimento Sacro a quattro voci, zřejmě při příležitosti místního provedení. Myslivečkovo zhudebnění ale nebylo zdaleka první, stejný text zkomponoval také již slavný benátský skladatel především komických oper Baldassare Galuppi (1706–1785). Jeho oratorium, poprvé uvedené roku 1747, na totožný text pod názvem La caduta di Adamo (Adamův pád) je dodnes prováděno, v Itálii oblíbeno a je také dostupné ve vynikající nahrávce (I Solisti Veneti, dirigent Claudio Scimone, label Erato). I Myslivečkovo oratorium, v Čechách dosud zcela neznámé, je dostupné v nahrávce z roku 2019 na labelu Passacaille (dirigent Peter van Heyghen).

Granelli si v libretu vystačil s pouhými čtyřmi postavami – Adamem, Evou, Andělem spravedlnosti a Andělem Milosrdenství. A právě pouze tyto postavy stačily režisérce Lindě Hejlové Keprtové, aby rozehrála příběh současného Adama s Evou, v současném světě a se současnými problémy. Velkou oporou inscenace je choreografie Mariky Mikanové, která v sourodé směsi baletních prostředků, výrazového tance a pantomimické akce velmi zdařile dokresluje konflikty postav. Efektní jsou nejen konfigurace čtyř tanečních párů, ale i postupy choreografovaného reliéfu po délce scény. Ostatně pohybové a mimické akci je věnována mimořádná pozornost a stojí za to připomenout angažované zapojení pěveckých sólistů do choreografických akcí. Ač se nápad přenést část příběhu prvních lidí do dnešních dnů může zdát absurdní a možná až devalvující, vkusná inscenace se od počátku setkala s živými a souhlasnými reakcemi premiérového publika. Peripetie páru mladých lidí po spáchání prvního hříchu (aniž bych se dopouštěl spoilerování) jsou zábavné a v druhé půlce večera i dojemné. Obě postavy andělů se svými argumentacemi pak představují jakousi trvalou disputaci rozumu a citu. Režijní výklad je velmi osobní, je na něm silně znát osobní zkušenost režisérky, a sdělený prožitek se podle mého názoru zúročuje do jednoho z nejkvalitnějších a nejinvenčnějších režijních počinů Lindy Hejlové Keprtové.

Součástí inscenace je určité přikyvování i rozpor životního mainstreamu a životních preferencí, což potvrzuje scénografie (Michal Syrový) obsahující plastové krabice z Bauhausu a bytové zařízení „mladé garsoniéry“ IKEA, vše použité vtipně a se vkusem. Scénograf ale umí vytvořit i jednoduché a působivé průhledy na zadní část jeviště s aranžovanou lidskou stafáží. Stejně tak zcela civilní kostýmy (Tomáš Kypta) vycházejí z koncepce naší každodennosti. Kostýmování andělů v bílém a s objemnými křídly připomene Wendersův film Nebe nad Berlínem.

Inscenace má další velkou přednost v kvalitním hudebním nastudování. Dirigent premiéry Paolo Gatto našel působivý kompromis (v dobrém slova smyslu) mezi současnými zásadami interpretace staré hudby a limity provozu a zkušeností orchestru krajského operního souboru, navyklého především na provozování titulů 19. století. Partitura zní více než spolehlivě, je velice pečlivě nazkoušena (včetně sólových úseků), zvuk je vyvážený jak do dynamiky, tak ve zvolené orchestraci. Dirigent pak kladl velký důraz na melodiku Myslivečkovy hudby (včetně zřejmě několika využití českých lidových nápěvů zpracovaných v italském operním hávu) a vzornou spolupráci s pěvci v respektu k jejich hlasovým možnostem.

Ze čtyř pěveckých sólistů bych negalantně započal s interpretem Adama, ukrajinským tenoristou Maksymem Kutsenkem, který zvládá velmi různorodý repertoár, spíše však jako lyrický tenor s příležitostnými koloraturními aspiracemi. Jeho projev zněl zpočátku trochu mdle, a je znát, že koloraturní projev není jeho základní obor, přesto roli zvládnul velmi profesionálně. Rychle se rozezpíval a výkon získával s postupujícím večerem na výrazu.

Jeho Evou se stala laureátka několika mezinárodních pěveckých soutěží, mezzosopranistka Jolana Slavíková, mladá ale již hotová jevištní umělkyně, působící a známá více v zahraničí než na našich pódiích. Do role psané pro vyšší mezzosoprán (dovolil bych si oproti programové brožuře jen uvést, že sice hlubší ženské hlasové obory byly sice přidělovány často temným charakterům, ale většinou nejdůležitější roli hrálo dostupné hlasové obsazení, případně vytvoření hlasových kontrastů s dalšími postavami) vnesla ukázněný a zároveň individuální přínos, pěvecký a zejména herecký temperament. Pěvkyně se dobře vypořádala se všemi nástrahami koloraturního zpěvu. Zahraniční školení pěvců často překonává domácí letité bariéry o hereckém provedení operního partu, a citlivý a zároveň velmi živý výkon J. Slavíkové je toho důkazem.

V nejvypjatěji napsaném partu Anděla spravedlnosti mohla prokázat své schopnosti Veronika Kaiserová, ostřeji témbrovaný soprán se výborně hodil pro karatelský charakter role a její pěvecký výkon obsahující vysoce náročné běhy, ozdoby i trylkování je ozdobou hudebního nastudování. Stejně jako představitelka Anděla milosrdenství si hereckou akci vyloženě užívala v těsné interakci dvou božských bytostí, představující dva principy.

Soprán Věry Poláchové (Anděl milosrdenství) disponuje sladším témbrem, ale ne takovými koloraturními schopnostmi jako V. Kaiserová, přesto podala stejně jako její kolegyně vysoce působivý výkon.

Ocenit je také třeba hereckou a pěveckou souhru ansámblu a již zmiňované zapojení do pohybové složky inscenace. Sbor Divadla F. X. Šaldy se pak bezproblémově objevil až v závěrečném čísle partitury.

Inscenace Myslivečkova oratoria Adam a Eva jistě překvapí a je jen na divákovi, zda režijní výklad inscenace přijme. Na inscenaci budou zřejmě lépe reagovat divačky, protože z inscenace je znát ženský citlivější přístup a vidění. Jedná se o ambiciózní, a z mého pohledu úspěšný pokus převést dílo z roku 1771 na dnešní jeviště. Zároveň by bylo škoda si nechat inscenaci ujít, plánováno je jen několik repríz a podobná příležitost (připomeňme také, že se jedná o premiérové uvedení oratoria v České republice) se nebude asi brzy opakovat.

Josef Mysliveček: Adam a Eva
22. září 2023 (I. premiéra), 19:00 hodin
Divadlo F. X. Šaldy Liberec

Inscenační tým
Hudební nastudování, dirigent: Paolo Gatto
Režie: Linda Hejlová Keprtová
Scénografie: Michal Syrový
Kostýmy: Tomáš Kypta
Sbormistr: Tadeáš Tulach
Dramaturgie: Lenka Dandová
Choreografie: Marika Mikanová
Hudební příprava, korepetice: Maxim Biriucov, Karol Kevický

Obsazení
Adam: Maksym Kutsenko
Eva: Jolana Slavíková
Anděl spravedlnosti: Veronika Kaiserová
Anděl milosrdenství: Věra Poláchová
Příbuzní: Johana Březinová, Anya Beth Clark, Jana Černá, Jaroslav Kolář, Michal Kováč, Lucy Grace Macphail, Kristýna Petrášková, Richard Svoboda, František Šourek, Alexey Yurakov

Orchestr a sbor DFXŠ