Přímá linka Tramvaje do stanice Touha – bez výluk i větší imaginace

Arthur Pita vstoupil do širšího mezinárodního povědomí tanečního světa asi nejvíce před deseti lety díky svému mimořádnému zpracování Proměny Franze Kafky, kde suverénní inscenaci dominoval především fenomenální Edward Watson v roli Řehoře Samsy. Schopnost režijně uchopit literární předlohu a přetavit ji do tanečně divadelního světa byla u Pity již tehdy zřetelná, nadto vládl svébytným rukopisem a tvůrčí silou, která výslednému dílu dávala jasné kontury a řád, vnitřní logiku a budovala funkční, srozumitelný svět s jasnými pravidly i dostatečným prostorem pro surrealismus tanečního vyprávění (byť v Proměně silnou roli hraje i mluvené slovo a do značné míry stylizované činoherní herectví).

Očekávání od Tramvaje do stanice Touha tedy byla velká, možná dvakrát poté, co před ani ne rokem uvedl tentýž titul v inscenaci Johna Neumeiera Balet pražského Národního divadla. Pita své vyprávění koncentruje do slabé hodiny a půl bez přestávky, což se ukazuje jako jeden z plusů jeho koncepce, jelikož i přes hutnost a dramatičnost se choreografovi a režisérovi v jedné osobě daří umně balancovat na hraně a dávkovat emoce tak, aby neubily a nezačaly být nesnesitelné, ale současně s dostatečnou kadencí, která by nesnesla úplného přerušení přestávkou. Určitou maltou mezi jednotlivými scénami a výjevy je stylizovaný tanec shim-sham, praotec jazzu a swingu 20. a 30. let, jehož opakující se pohybový motiv nastoluje atmosféru, jednotlivé postavy si jej v průběhu díla předávají a svazují tak Tramvaj do komplexního celku.

Scéna Yanna Seabry je vystavena účelně a neomítnuté zdi Jatek78 jsou jí ideálním partnerem. Dominuje hrubý posuvný kvádr sloužící coby dělící zeď mezi pokoji bytu manželů Kowalských i stěna mezi světy, doplňuje ji pianino sloužící za hudební nástroj i stylizovaná tramvaj, vana a kovová postel. Hudebně i výtvarně je dílo pevně ukotveno ve 40. letech minulého století a odpovídá tedy době, kdy byla poprvé uvedena divadelní hra Tennesseeho Williamse. Ze zpětného pohledu se to možná zdá trochu jako škoda – chování postav a způsob, kterým řeší své krize a problémy, do jisté míry odpovídá době, společenskému postavení a tehdejšímu sociopolitickému kontextu, nicméně klíčové momenty dramatu jsou svou tragičností nadčasové, viděno prizmatem dnešního světa snad ještě bolestnější než v původní předloze. Zasadit je tedy do kontur současného světa, muset se vyrovnat s otázkami, které Williams před inscenátora, interpreta i diváka klade, neutíkat do bezpečí historie, by se mi nakonec zdálo mnohem větší a zajímavější tvůrčí výzvou.

Nicméně snaha odvyprávět dobový příběh v jeho časovém zakotvení je samozřejmě legitimní, možná bychom mohli argumentovat, že pro část publika i pochopitelnější. Stylizace, a nutno podotknout, že zejména co do audiovizuálu dokonalá, je posledním problémem Pitovy inscenace (o hudbu v jazzovém stylu se postaral choreografův dlouholetý spolupracovník Frank Moon). Tím kardinálním je vyprávění – a ne tolik jeho srozumitelnost, jako popisnost, až urputná doslovnost a skoro zoufalá potřeba pravověrně se držet dramatické předlohy téměř scénu po scéně včetně detailů určitých ne vždy tak podstatných rekvizit, což z Tramvaje chvílemi činí pantomimu na téma, či lépe zvládnuté šarády, a z myslícího diváka tak trochu nedůvtipného opossuma – např. ve chvíli, kdy Blanchin manžel Allan stojí na vrcholu pohyblivého kvádru, přiloží si pistoli zespodu k hlavě a zazní výstřel, asi bychom pochopili, že zemřel. Navíc ho vidíme padat na znak. Opravdu už není potřeba jej přinést na předscénu v milencově náručí bezvládného…

Děj Tramvaje do stanice Touha není v našich zeměpisných šířkách notoricky známý, z tohoto pohledu se tedy vlastně Pitovo zpracování zdá téměř ideálním, protože bude čitelný pro naprostou většinu publika. Blanche přijíždí z jihoamerického sídla Belle Reve za svou mladší sestrou Stellou do průmyslové čtvrti New Orleans. Zde se seznamuje se svým švagrem Stanleym a jeho přítelem Mitchem, který k ní zahoří nesmělou láskou. Než se však vztah Mitche a Blanche stačí úspěšně rozvinout, na povrch začnou (Stanleyho přičiněním) vylézat její kostlivci minulosti. Sebevražda manžela Allana, jenž byl gay, Blanchina následná promiskuita, finanční potíže, chatrné psychické zdraví. V nejvypjatější moment dochází ke konfrontaci mezi zvláštně povýšenou, od reality odtrženou Blanche, která svou prostou existencí narušuje zavedená paradigmata neworleanského světa, v němž se ocitla, a cholerickým, machistickým Stanleym, která vyústí ve znásilnění a Blanchin definitivní duševní rozklad. Pro narušenou starší sestru si přijíždí lékař z psychiatrické kliniky, mladší Stella s novorozencem v náručí stojí před rozhodnutím, zda odejít od násilnického manžela a hra končí Stanleyho vábivým a následně vzteklým křikem volajícím po jeho ženě. Williams v dramatu otevřeně nepřiznává, co se mezi manžely Kowalskými stane po padnutí opony. Slavné filmové zpracování (1951) i Arthur Pita dávají Stelle dostatek odhodlání i morální páteře k odchodu.

Emoce, s nimiž se na scéně hraje, jsou bez pochyb silné, ale nepřehrávané, mají tendenci drásat svou syrovostí, tlačit a nepřikrášlovat, nic nepředstírají, což násobí jejich účinek. Výkony interpretů jsou skvělé rolemi napříč – od výborné Kláry Jelínkové v titulní roli Blanche, která kombinuje onu sošnou eleganci dámy z vyšší společnosti s civilními gesty, naivitou, předstíranou bezstarostností i jakousi hrubostí, přičemž všechny tyto projevy jen zakrývají její niternou křehkost; přes Patrika Čermáka jako neurvalého, neandrtálského Stanleyho, který se se stejnou vervou vysmívá Blanche, buší do zdí, vášnivě vrhá po Stelle i s odpuštěním žere bábovku jako kůň; Ondřeje Vinkláta jako na první pohled naivního Mitche, u kterého nakonec vlastně nejvíc zamrazí jeho proměna do finální indiference (anebo jsme si do něj podobně jako Blanche projektovali něco, co v něm nikdy skutečně nebylo?) až po vynikající Natalii Metodijevu, která ztvárňuje přidanou postavu slepé dívky Celestine.

Právě Celestine představuje jeden z nejsilnějších názorů Pitovy Tramvaje. Je nenápadnou průvodkyní, černou kaňkou na straně scény, která tu a tam bezděčně, přesto nesmlouvavě vstupuje do cesty ústředním postavám. Je nejednoznačná, nic o ní nevíme, nic se o ní napřímo ani za celou dobu nedozvíme, a právě proto je svou ambivalencí tak skvělá. Je zhmotněním nového světa, do kterého Blanche přichází? Je jen doplňkem, ornamentem rámujícím kontury díla? Je Blanchiným odrazem?

Jsou to momenty, kdy Pita alespoň mírně odstupuje od předepsané předlohy, které v sobě nesou onen inspirativní potenciál. Postupné zjevování Allana, Blanchina manžela, jeho prostupování do jejího nového života i dlouho poté, co v něm není fyzicky, kapku po kapce se roztékající hranice Blanchina zdravého rozumu, utápění se v rozbolavělé duši i scénu brázdící vaně… Taková je především druhá polovina díla, kdy nahlížíme do minulosti hlavní hrdinky, atmosféra těžkne a houstne, a přitom Pita vypráví najednou s mnohem větší svobodou a lehkostí a zadané dílo poprvé doopravdy nějak interpretuje. Přesto se momentům doslovnosti (jako je např. ordinérnost zobrazení pohlavního styku) neumí zcela vystříhat ani zde – byť v jeho ultra realistickém uchopení skoro šokuje, že onen klíčový moment Tramvaje, násilný akt ze strany Stanleyho, zůstává naznačen se stejnou téměř cudností, jako je tomu ve známém filmu.

Pitova Tramvaj do stanice Touha je tak ve výsledku dílo poněkud ošemetné. Divácký úspěch patrně mít bude a jakkoli se poněkud vymyká jak očekávanému repertoáru souboru, tak Jatek78, s oběma si velmi dobře rozumí. Díky deklamačnímu, či chcete-li velmi tradičnímu (pokud nechci říct zastaralému) způsobu (pohybového) vyprávění, bude pochopitelná a jasná i těm, kdo nečetli či neviděli předlohu. Nebo těm, kdo viděli a četli, ale obávají se nepochopení díla ve světě beze slov. Mě osobně tak docela nepřesvědčila, byť problém jsem si očekáváním druhé Proměny zřejmě způsobila sama…

Psáno z představení 12. listopadu 2023, Jatka78

Tramvaj do stanice touha
Choreografie a režie: Arthur Pita
Hudba: Frank Moon
Scéna a kostýmy: Yann Seabra

Blanche DuBois: Klára Jelínková
Stanley Kowalski: Patrik Čermák
Stella Kowalski: Eliška Jirsová
Harold Mitch Mitchell: Ondřej Vinklát
Allan Grey: Albert Kaše
Celestine: Natalia Metodijeva
Steve Hubbel: Viktor Konvalinka
Eunice Hubbel: Tereza Kučerová