Rousseaovská utopie života pod hvězdami?
O čem je vlastně život? Svatba, dovolená na Jadranu, první dítě, auto, druhé dítě, místo zástupce ředitele, jak sní básníci bez iluzí? Métro, boulot, dodo, jak se říká ve Francii? Eat, work, sleep, repeat, podle švédských Neverstore? Postavit dům, zasadit strom, zosnovat syna? Anebo sex, drogy a rock’n’roll, jak naznačují tvůrci La Dolce Vita ve svých krátkých medailoncích v programu nové inscenace?
Nejnovější počin souboru DEKKADANCERS sahá inspirací do vod, za které by se nemusel stydět kdejaký soubor fyzického divadla. O bezdomovectví má většinová společnost představy především kvůli občasným ne zcela pachově neutrálním cestám hromadnou dopravou nebo průchodem pod mosty či „Sherwoodem“ u pražského Hlavního nádraží. Svět lidí bez domova je ve velkých městech všudypřítomný a snad právě proto se brzy stává vinou provozní slepoty něčím, čemu není věnována plná pozornost, či je zcela vědomě přehlížen. Není příjemný, narušuje, nese s sebou řadu problémů pro jeho interní aktéry i okolní externisty, případně společenský systém. Vyvolává mylný dojem duality my a oni, posílen falešnou představou, že mezi oněmi entitami stojí neproniknutelné Velké čínské zdi, což člověku na té „správné“ straně, co většinou čítá staromilské lpění na bydle se čtyřmi stěnami a střechou, může dávat pocit jakési morální nadřazenosti.
La Dolce Vita se začne před divákem otevírat už při příchodu do prostoru hlediště Jatek78. Na jedné straně scény se rozdává polévka, šestice budoucích interpretů se plouží po jevišti obalená v několika vrstvách různě nepadnoucího oblečení, napěchovaných igelitek a péřových bund. Vše působí velmi věrně, až naturalisticky, hranice mezi úpornou doslovností až karikaturou je povážlivě tenká, ale zde se nepřekračuje.
Postupně se v kaleidoskopu příběhů začínají vydělovat jednotlivé charaktery – věčně podnapilá dvojice mužů (a tím podnapilá myslím ztřískaná na hranici bezvědomí), vilná děva se silným makeupem (styl chodská truhla), jakýsi „starší“ skupiny, který jako by měl všechny trochu pod patronátem, nezávislá, bezskrupulózní, životem (a kdo ví, čím vším ještě) otřískaná mladá dívka a zcela očividně „nová krev“, nevinně působící děvče, jehož naivitu podporují velké, vyděšené oči i světlý kostým, který v úvodních scénách kontrastuje s jinak zastřeným, špinavým a upachtěně upatlaným prostředím scény s lampou veřejného osvětlení a prázdným kontejnerem.
Postupně se se všemi mimoděk seznamujeme, pozorujeme jejich typické projevy a vlastnosti, jejich slabosti a závislosti. Všudypřítomný alkohol i jiné tvrdé drogy, rozpad mezilidských vztahů, manipulaci a agresivní egoismus, touhu po blízkosti, která však rychle ustupuje touze naplnění vlastních fyziologických potřeb, povrchnost, smrt, přetvářku, strach…
Nonkonformnost tématu podtrhuje realistický vizuál Pavla Knolleho i hudební a zvuková kompozice Jana Šikla, který ve svém vyjádření sahá do prostoru konkrétní hudby a doplňuje jej na vybraných místech zvuky, skřeky, opileckým blábolením i záchvaty dávivého kašle. Právě tato paleta dodává dílu aspekty až fyzického divadla, které se z principu nebojí jít za hranu, šokovat, vyvolávat neředěný, čirý hnus (pasáže černého kašle mi připomněly dlouhou dobu pečlivě do podvědomí uklízenou choreografii The Art of Not Lookin Back Hofeshe Shechtera, kde se dobrá čtvrtina odehrávala za zvuků excesivního zvracení, za což vám tedy, milí DEKKADANCERS, ani trochu neděkuju, jakkoli vaší umělecké vizi mohu rozumět). Na šířeji stravitelnější spektrum dostává La Dolce Vita především ve srovnání s ostatními složkami relativně uhlazený pohybový slovník a celková choreografická kompozice, která pracuje s četnými unisony a kánony. Tanečnímu vyjádření nechybí dynamika, má potřebnou energii, je syrové a dostatečně nesmlouvavé, nešokuje však tolik jako zvuk či zobrazované téma. Já osobně to vítám, pokud by do mě veškeré jevištní složky bušily stejnou silou, má křehká duše formovaná romantismem 19. století by to nemusela přežít, na druhou stranu mě výsledek nutí k vnitřní polemice, zda by se alespoň v některých chvílích nedalo sáhnout k méně estetizovanému pohybu, k větší „ošklivosti“…
Poznávacím znamením DEKKADANCERS byl po dlouhé časy humor – bláznivý, absurdní, nespoutaný i černý. Nezříkají se ho zcela ani zde, z divácké odezvy nejsilněji rezonovaly výstupy oné již zmíněné komplet ožralé dvojice, jejíž žvatlání kdovíproč mnohým připadá zábavné. Když se však (jakkoli již ojedinělý) smích ozýval ve chvílích prvního kontaktu se smrtí (bez ohledu na to, že nakonec jen domnělou), bojovala jsem s potřebou se pochechtávajících otázat, zda jsou v pořádku… Nicméně humor je jako Sovětský svaz a kdo jsem já, abych mu dávala hranice.
Nejvýraznější dojem na mě bezpochyby udělaly výkony dvou nejmladších členek ansámblu. Natalie Metodijeva, která na sebe upozornila už během svého prvního vystoupení se souborem v loňském diptychu Double Shot (recenze zde), pokračuje ve vynikajícím způsobem našlápnuté kariéře, její tělo je nesmírně expresivní v každém svém pohybu, v roli neurvalé, obhroublé bezdomovkyně působí až děsivě autenticky a svou suverenitou ve vládnutí s plasticitou celého těla k sobě nutně poutá veškerou pozornost. Jejím výborným, zakřiknutým protipólem je pak Nela Štarková, mladinká tanečnice a teprve loňská absolventka soukromé Pražské taneční konzervatoře, která skvěle zhmotňuje vyděšení, bezbrannost a až dětskou důvěřivost v prostředí, které jednou rukou nabízí přijetí bez předsudků a druhou vzápětí nic neodpouští.
Zmínku si nicméně zaslouží i zbytek obsazení – Albert Kaše a Florian Garcia jako zbouraní narkomani, lascivní Adriana Štefaňáková i vpravdě asi nejrozporuplnější postava v podání Patrika Čermáka. Přes svou péči a až otcovské ochranitelství je to totiž on, kdo je hlavním katalyzátorem rozproudivší se surové bitky (a ony kontury rodičovské figury se rozplývají hned v další scéně hromadných orgií, kde si za svou vlastní naivitu chcete dát pár facek).
Mikropříběhy, v nichž si můžeme klást otázky, zda jsou ukázkou jistých archetypů nebo jen přehlídkou klišé (během představení se adoptuje a následně sežere i pes, kdyby vám němá tvář dotvářející kolorit bezdomoveckých skupin náhodou chtěla chybět), se uzavírají finální scénou, která po chaosu, rozprouděných pocitových výbuších, rozháranosti a jakési bezstarostnosti přináší novou emoci. Strach. Tíživý a bezvýchodný. Mnohem hmatatelnější připomenutí vlastní konečnosti než scéna, ve které to vypadá, že jeden z party doslova přestřelil. A je to právě závěr, ve kterém se aktéři svlékají do světlého spodního prádla a měkce tančí v padajících sněhových vločkách, kdy La Dolce Vita přece jen na chvíli škobrtla do trochu zbytečného klišé a emočně návodné popisnosti.
Patrně jsem ale ochotná to dílu a Štěpánu Pecharovi jako choreografovi a jednomu z režisérů odpustit, jelikož jestli se v něčem nutně neuchyloval ke klišé, byly to dva klíčové duety. V jednom byla Adriana Štefaňáková tou aktivní, silnou a mužským protějškem fyzicky manipulující (i zvedající) partnerkou, nikoli křehkým kvítkem, který přece z podstaty musí být v submisivní roli. V tom druhém pak šlo (vlastně také) explicitně o sex, nicméně s napětím nabitým na maximum, elektrizujícím, živočišným, vášnivým, nespoutaným, jen v úplném závanu předstíraně něžným a v závěru až zuřivě brutálním, především však ve fenomenálním podání Štarkové a Metodijevy. Ženských duetů je v tanečním světě povážlivě málo, pokud jsou, málo kdy mají za cíl vyvolat alespoň latentní představu romantického (nebo tedy nedejbože sexuálního) vztahu. Prý to nejde. Snad se to nesluší. Taneční svět stojí na heteronormativitě a genderových stereotypech. Pechar řekl prd a vořech, a za to mu budiž převeliký dík.
La Dolce Vita mě však přivedl ještě k jednomu zamyšlení. Název Sladký život lze vnímat jako bolestnou ironii, autoři každodennost lidí bez domova na scéně nijak neidealizují (ale nutně ani nedémonizují). Téma svobody a volnosti (a bratrství) skloňují vlastně nejexplicitněji Pechar s Benyovszkým toliko v krátkých programových prohlášeních, která, pakliže by byla myšlena vážně, vyvolávají ve výsledku pousmání nad jakousi naivitou rousseauovského ražení. Tedy představou vznešeného divocha (zde bezdomovce), který je díky oproštění od okovů společnosti nespoutaný a vyznávající jakousi nadřazenou verzi filosofie prezentismu, života tady a teď, bez hranic, konvencí a vnějších pravidel. A mně jen není jasné, nakolik je existence člověka platícího daně a zdravotní pojištění spoutanější než ta, která se scvrkne na naplňování základních tělesných potřeb, jež diktuje alkohol, drogy a libido. Ale co já vím, třeba vůbec nežiju…
La Dolce Vita
Námět, choreografie a režie: Štěpán Pechar
Dramaturgie a režie: Štěpán Benyovszký
Hudba: Jan Šikl
Výprava: Pavel Knolle
Světelný design: Lukáš Brinda
Tančí: Natalie Metodijeva, Adriana Štefaňáková, Nela Štarková, Florian Garcia, Albert Kaše, Patrik Čermák
Psáno z představení 12. dubna 2024, Jatka78.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
