Louskáček z vánoční cukrárny

Věkově smísené publikum postupně vstupovalo s hlavní hrdinkou příběhu Klárkou do pohádkového světa, ve kterém se člověku chce uvěřit, že ožívají hračky, jež mají lidské vlastnosti a dovednosti a kde se obecně mohou dít neuvěřitelné věci, nebo takové, které nás obvykle hned nenapadnou. Dějovými střihy, nepředvídatelnými nápady a estetikou jako ze Země načechraných cukrovinek dosáhli tvůrci toho, že se podařilo udržet a nepustit pozornost dnešních dětí. Představení se odvíjelo ve svižném tempu, dokonce mělo až rychlý spád. Intenzitu udržovala mile nevtíravým projevem jak herečka v hlavní roli (Barbora Bočková), tak hudebníci (Šimon Janák, Jan Keller, Veronika Linhartová a Matĕj Heinzl) a velmi disponovaní tanečníci (Natalia Metodijeva, Jindřich Panský, Paulína Šmatláková, Saša Veselý, Florian Garcia). Současně se jako funkční ukázalo rozvrstvení hry do mnoha směrů včetně umně zapracovaných interakcí s dětmi.

Prostor divadla čili konkrétní svět zahrnoval dvě divácké protilehlé tribuny, mezi nimiž byla hrací plocha vymezena tvarem elipsy ve světle-modrém odstínu se světelnou lemovkou. V jednom z jejích vrcholů byli umístěni hudebníci, kteří tímto byli nejen přímo u dění, ale zároveň jej významně ovlivňovali. Ve středu elipsy visela nad zemí instalace ze stolních lampiček, která mohla svým celkovým vzezřením připomínat tvar zvonu. Díky posuvu po vertikále pak v nižší poloze volně asociovala pokojíček či sevřený prostor a vysoko nad hlavami tanečníků třeba lustr slavnostního sálu. Součástí výpravy byl i závěsný systém v podobě kovového prstence pro vzdušnou akrobacii, kterou zastřešil akrobat Jindřich Panský v etudě evokující možná můru dorážející na světlo či zápas o život rozbité hračky…

Louskáček se již tak propsal do vánočních svátků mnoha kultur, že se stal až marketingovým tahem či programovým klišé – na druhou stranu je to jedna z upřímně oblíbených i líbivých tradic romantizující advent, jehož největším přínosem je seznamování dětí s klasickou hudbou a abstrakcí tanečního umění, nezřídka s ohromujícím výpravným baletem. Příběh se již v různých knižních vydáních mírně odlišuje, i když podstata bývá zachována – dívenka o Štědrém večeru dostane dřevěného louskáčka. Ten však nevhodným zacházením utrpí, Klárka ho proto ukládá do postýlky a díky kouzlům hračka posléze ožívá a i ona sama vstupuje do světa kouzel, kde čelí nástrahám a zdolává překážky. Setkává se například s Myším králem… V této inscenaci se holčička těšila na oslavu. K jejímu velkému zklamání ale nikdo nepřišel. Nic z toho, co si na začátku vysnila, se nevyplnilo. A jen náhodou objevila pohozený dárek, v němž byly ukryty činelky. Vánoce jsou však časem kouzel, a tak brzy zjistila, že hosty mohou být diváci a že by si mohla kohokoli přičarovat. Takto našla hudebníky, původně usazené na různých místech v hledišti. A po nich do děje vstoupili medvídci a panenka, dále roztodivné bytosti, a i tolik obávaná myší invaze. Ta byla například ztvárněna tanečníky s upevněnými gymnastickými míči na zádech, které do jejich pohybu sice vnášely omezení, ale dovolovaly jim měkká překulování se, anebo tím Klárce poskytly trampolínky. Myšky zde rozhodně nepůsobily hororově, ale navozovaly chvějivé napětí a vzbuzovaly i lítost, neboť jim „ofoukl čumák“ a měly rýmu. Zásadní novinkou renovované interpretace bylo setkání Klárky s vojáčkem Louskáčkem, odehrálo se až v samotném závěru představení.

Choreografka vsadila na výborné obsazení, a to jak v hudební, tak herecké a taneční rovině. Vedle několika výše vyjmenovaných narativních opěrných bodů se z nástrojového spektra například propsaly již zmiňované činelky. V původní skladbě mají nezastupitelný význam, i zde si udržely zřetelnou linii, bez níž by mnohé scény ztratily pilíř či dokonce kostru. Skladatel Jiří Konvalinka se o Čajkovského opřel, ale nalezl skrze něj osobitost i nové instrumentální rozložení (Šimon Janák – tuba, Jan Keller – violoncello, Veronika Linhartová – housle, zpěv a Matĕj Heinzl – klarinet). Zároveň hudba zde nebyla „jen“ doprovodem, ale především partnerem včetně nároků na hereckou spolu-hru.

Představitelka Klárky velmi zdařile komunikovala s cílovou skupinou, nebyla podbízivá, nepitvořila se, byla přirozeně příjemná a v roli natěšené i všemi pocity roztěkané dívky uvěřitelná. Postava holčičky se stala jádrem, k němuž se všichni vztahovali, ale neznamená to, že by si uzurpovala prostor, naopak se o něj vyváženě dělila s ostatními. Zatímco Barbora Bočková zaujala především slovem a svou přítomností, pětice výtečných tanečníků pak svým tělesným projevem. I navzdory často využívaným objemným hlavovým maskám medvídků nebo kostýmům z tužších materiálů byli obrazně splavní, pružní, siloví i pohotoví. Skupinové, párové i sólové kompozice těžily z prvků contemporary a street dance, ale smísením s kvalitami každého z nich a akrobacií i klasickým tancem vznikaly zajímavé sestavy využívající jak asynchronní model vzájemné komunikace, tak symetrii. V zásadě každý z performerů dostal prostor prokázat svůj potenciál, a to v dynamickém tempu choreografií. Ty vyžadovaly cit pro souhru a rytmus, jasnou artikulaci do detailu vyvedených pozic.

Louskáček je v provedení týmu Jany Burkiewiczové pohádkou především pro dětské oči a uši. Stále se totiž něco děje nebo zní. A i když děti (a možná i dospělí) některým motivům nerozumí, nenudí se, protože jakýkoli nápad se transformoval do hry, kterou zastřešil dialog hudby a pohybu. Tyto dvě inscenační složky byly nejsilnější stránkou celku. Vánocům věnovaný inscenační počin může na diváky dýchnout kouzelnou atmosférou, samozřejmě jako mnohá jiná představení tohoto typu zahrnující i padání sněhu či závěrečný obraz asociující andělské zvonění. Tento Louskáček zaujme scénickým designem, celkově zvolenou estetikou pastelových odstínů sladkostí a hraček, a zejména pak radostnou živostí a energií všech zúčastněných. Ale stalo by se tak pravděpodobně i tehdy, pokud by se inscenace nazývala jakkoli jinak než klasicky Louskáček, neboť i malý divák znalý klasiky se pak zbytečně dlouho oprošťoval od zdroje, než naskočil na odlišnou fantazijní vlnu této novinky.

Louskáček
Koncept, choreografie, režie: Jana Burkiewiczová
Scénografie, Kostýmy: Marek Cpin
Dramaturgie: Martina Kinská
Hudba: Petr Iljič Čajkovskij & Jiří Konvalinka
V titulní roli: Barbora Bočková
Performeři: Natalia Metodijeva, Jindřich Panský, Paulína Šmatláková, Saša Veselý, Florian Garcia
Živé hudební těleso: Šimon Janák (tuba), Jan Keller (violoncello), Veronika Linhartová (housle, zpěv) a Matĕj Heinzl (klarinet)
Premiéra: 28. 12. 2023, La Fabrika

Psáno z premiéry dne 28. 12. 2023 v divadle La Fabrika.