Zemřel exilový skladatel Karel Janovický
Raná léta
Vlastním jménem Bohuš František Šimsa, uměleckým jménem Karel Janovický a skautskou přezdívkou Joviš se narodil do hudebního prostředí 18. února 1930 v Plzni. Jeho otcem byl Bohuslav Šimsa (18. ledna 1900–26. srpna 1974), krejčovský mistr a od roku 1935 sólista opery v Plzni. Janovického matka Marie (1. února 1907–16. září 1970), rodným jménem Dobrá, byla švadlena a společně s Bohuslavem vedli krejčovský salon.
Bylo mu asi pět let, když měl první hodiny klavíru a teorie u Josefa Haška, později měl hodiny u Oldřicha Filipovského a studoval také skladbu u Josefa Bartovského.
Ve čtyřicátých letech studoval na obecné škole plzeňského učitelského ústavu. Posléze měl nastoupit na reálné gymnázium, z něhož nakonec německá armáda udělala kasárna. Ve studiu tedy pokračoval na šestileté „reálce“ na Mikulášském předměstí na plzeňských Slovanech. Jednou z jeho prvních skladeb bylo Klavírní trio As pro klavír, housle a violu, které provedl na gymnáziu a v němž se jeho profesor ujal partu violy. V únoru 1949 úspěšně odmaturoval. Od mládí doprovázel svého otce při zpěvu písní a árií.
Ještě před maturitou byl v roce 1948 jeho otec Bohuslav Šimsa označen za „kulaka“ (soukromník, ideologický nepřítel kolektivizace) – následně byl z plzeňského divadla propuštěn a veškeré vybavení krejčovského salonu bylo manželům odebráno. V roce 1949 se Bohuš František Šimsa ucházel o studium dirigování na Hudební akademii múzických umění, zkoušku úspěšně složil, ale z politických důvodů a kvůli profesi svých rodičů nebyl přijat. Oficiálním důvodem pro nepřijetí byla naplněná kapacita. Byl tedy přeřazen na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kam nakonec nenastoupil.
Exil
Karel Maiwald, otec Bohušovy přítelkyně Sylvy, byl tehdejším sociálnědemokratickým poslancem a ekonomem, který byl v roce 1948 shledán nežádoucím. Maiwald se obával pronásledování komunistickým režimem, a tak požádal Bohušova otce, zda by jeho syn mohl odcestovat s jeho rodinou, poněvadž je bezhlavě zamilovaný do dcery Sylvy. Maiwald slíbil, že se o Bohuše v exilu postará jako o vlastního syna. V té době ovšem nikdo z nich netušil, že v zahraničí stráví více než rok, natož zbytek života.
V polovině října 1949, v návaznosti na probíhající komunistický převrat, Bohuš emigroval z Československé republiky společně se svou nastávající ženou Sylvou Maiwaldovou a její rodinou do uprchlických táborů. Rodina se nakonec kvůli potížím na hranicích musela rozdělit, Bohuš přešel hranice sám. Cestovali přes Šumavu do Německa, kde setrvali více než rok. Ačkoliv měla rodina namířeno do Velké Británie, dostat se z Německa byl problém, obzvláště, když neměli peníze. Z táborů byli lidé posíláni do různých zemí a Bohušovi hrozilo, že bude povolán do Austrálie, aby střílel králíky, kteří se tam přemnožili. 22. května 1950 se však v norimberském uprchlickém táboře se Sylvou oženil a tím spadal do škatulky „ženatí“. Z toho důvodu mohl zůstat se svou ženou a nehrozilo mu přeložení.
Studium v Anglii
Bohuš v táborech hojně komponoval a své skladby zaslal do Surrey College of Music v Ewell. Díky tamnímu pedagogovi Janu Boleslavu Šedivkovi získal tříleté stipendium, zaměřoval se na komorní hudbu. Jeho profesorem klavíru byl Percy Turnbull a u profesora Šedivky se věnoval komorní hře. Získal nejprve tituly RAM a RCM na Trinity College v Londýně a v roce 1956 titul M. Mus na Royal College of Music. Po ukončení studií pracoval deset let jako muzikant na volné noze.
Posléze působil v Society for the Promotion of New Music, tehdy začal používat umělecké jméno Karel Janovický (podle obce Janovice, kde proběhlo Šimsovo poslední setkání se skautskou organizací Kruh Pavla Křivského). Obával se totiž špionů, aby neuškodil svým rodičům, kteří zůstali v Plzni. S rodiči se znovu shledal zhruba po dvaceti letech, kdy jim již bylo umožněno vycestovat.
Kariéra
V roce 1962 nastoupil do rádia BBC jako produkční. Posléze tři roky působil v oblasti vážné hudby jako režisér a dramaturg. Nakonec se uvolnilo místo v československém oddělení BBC Service, které s radostí přijal. Musel umět všechno – pracoval zde mimo jiné jako reportér, publicista, překladatel a hlasatel.
Během pražského jara v roce 1968 byly redakce BBC a Janovického dům útočištěm pro Čechoslováky, kteří uvažovali nad návratem do rodné země. Mezi nimi se však objevili i špioni, kteří získávali podrobnější informace o BBC. Protože stanice BBC nevysílala propagandistické pořady a stála za ní britská vláda, nebyla omezována československým režimem tak jako Svobodná Evropa. Od poloviny osmdesátých let se napjatá situace rozvolňovala a lidé spolu mohli otevřeně komunikovat i přes záznamník.
Od roku 1980 řídil Janovický československé oddělení BBC Service, kde setrval až do roku 1990. Na rozhlasových vlnách vysílal pod pseudonymem Jack Allen pořad pro mladé a seznamoval je s jazzovými a rockovými novinkami.
Jeho skladatelská tvorba byla velmi rozmanitá, zkomponoval více než 200 skladeb, převážně komorních pro neobvyklou sestavu nástrojů, symfonií a sborových děl, mezi něž můžeme zařadit například Dech podzimu, Smyčcový kvartet, Passages of Flight, Duo pro housle a fagot a Kvartet pro flétnu, hoboj, kytaru a violoncello.
V Londýně byl popularizátorem české hudby – díky němu mohli diváci zhlédnout na tamějších scénách opery v češtině, například Prodanou nevěstu Bedřicha Smetany, Káťu Kabanovou a Její pastorkyni Leoše Janáčka atd. Jako kouč učil českému jazyku sólisty opery i sborové pěvce. Dbal na fonetiku, frázování a výraz.
Zajímavosti
Původně ho rodiče přihlásili do Sokola, ale po první zkušenosti, kdy mu byly odcizeny nové hodinky, tam chodit nechtěl. Ke skautskému oddílu Stopa se připojil krátce před obsazením protektorátu s přezdívkou Joviš, podle kozla Joviše z dětského komiksu. Vedoucí Šiva pro něj byl svým způsobem otcem. Během války skauting opustil, vrátil se k němu až po válce jako rádce. V té době se skautům naskýtaly nepředstavitelné možnosti. Mohli jezdit tam, kde to bylo jiným zakázáno a mohli provozovat hudbu, kterou pro skautské pochody sám zkomponoval. V roce 1946 absolvoval první skautský tábor na řece Střele a v letech 1947 a 1948 tábory poblíž Myslíva na Myslívském rybníku. Po roce 1948 byl skauting pozvolna zakazován. V té době byl však členem neformální, politicky nezaměřené skautské organizace Kruh Pavla Křivského, která byla tolerována. Zde se seznámil se svou nastávající ženou Sylvou Maiwaldovou, která měla přezdívku Švestka. Od roku 1991 byl instruktorem skautského lesního kurzu Fons.
V posledních letech se stal členem výboru Společnosti Antonína Dvořáka (The Dvořák Society for Czech and Slovak Music), Nadace Emy Destinnové a Soutěže mladých pěvců Emy Destinnové. Jako publicista překládal do angličtiny hudebně-teoretické a hudebně-historické knihy. Napsal řadu článků a redigoval a přeložil Janáčkův životopis od Jaroslava Vogela (Orbis Publishing, Londýn 1981).
Od ministra zahraničních věcí získal v roce 2011 ocenění Gratias Agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí.
Nekouřil, byl abstinent, s rodinou jezdíval na pěší túry a kempovat. Rád se věnoval zahradničení, měl rád zvířata, zejména tibetské teriéry.
Se Sylvou mají dvě děti, Cyrila (24. ledna 1960) a Deboru (19. ledna 1962).
Poslední léta
Do důchodu odešel v roce 1990, kdy se po čtyřiceti letech vrátil do své rodné země. Nadále však komponoval skladby, které jsme mohli slyšet u nás v České republice, mezi nejnovějšími například na festivalu Dny soudobé hudby či na pražské HAMU. Vydal nespočet nahrávek, jednou z posledních byla Harfová sonáta, kterou u společnosti Arco Diva natočila Kateřina Englichová.
Zemřel po krátké nemoci v odpoledních hodinách 9. ledna 2024 v Londýně.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
