Scholl a Karamazov přichystali pro pražské publikum intimní večer s anglickými písněmi

Andreas Scholl je umělcem mimořádné reputace s více než třicetiletou mezinárodní kariérou, během níž spolupracoval s nejvýznamnějšími dirigenty a soubory na poli staré hudby. Poměrně často se v posledních letech objevuje i na koncertních pódiích v České republice. V roce 2016 se představil na Pražském jaru s Collegiem 1704 v programu z děl Henryho Purcella. Intenzivní spolupráce jej již několik let pojí se souborem Czech Ensemble Baroque, s nímž se mj. s velkým ohlasem představil v roce 2019 v koncertním i scénickém provedení Händelova oratoria Saul nebo loni v Caldarově oslavné serenatě Harmonie planet. S tímto souborem vystoupil též jako dirigent v bachovském repertoáru a koncertem se skladbami Františka Ignáce Tůmy se loni vrátil na Pražské jaro. Opakovaně se svou manželkou cembalistkou Tamar Halperin rovněž vyučoval jako lektor na Letní škole barokní hudby v Holešově. Partnerem Andrease Scholla na pražském koncertě byl renomovaný hudebník bosenského původu Edin Karamazov, který své umělecké aktivity dělí mezi loutnu, klasickou kytaru (vystupuje mj. v duu s českým kytaristou Pavlem Steidlem) a další drnkací nástroje. Širšímu publiku může být znám spoluprací s hvězdným poprockovým zpěvákem Stingem.

Pro společné vystoupení si oba umělci vybrali program sestávající převážně z anglických loutnových písní, které spojovalo téma lásky. Esteticky i stylově je spojení altového kontratenoru a loutny v dílech Johna Dowlanda, Thomase Campiona či Roberta Johnsona velmi příhodné, navíc pokud jde o tak přemýšlivého a věci oddaného interpreta, jakým Andreas Scholl bezesporu je (za zmínku stojí, že téměř všechny skladby zpíval zpaměti). Komorní, neokázalý charakter večera dotvářela i pódiová prezentace umělců. Některé skladby odzpíval Scholl usazen na vysoké „barové“ stoličce, které zřejmě standardně slouží kontrabasistům, Karamazov zase trochu působil (i svým neformálním oděním), jako by ani nešlo o koncert, ale spíš o zkoušku.

Síla (a interpretační náročnost) písní Dowlanda a jeho význačných současníků tkví v těsném spojení hudby a textu, kde obě složky jsou v rovnováze. Přestože Scholl imponujícím způsobem dokázal pointovat jednotlivé zpěvní (a větné) fráze i písně jako celek, určitým problémem byla zřetelnost zpívaného slova. Anglickému textu, navíc zpívanému s moderní výslovností, by měl posluchač s dobrou znalostí jazyka v zásadě rozumět, avšak to bylo často dost obtížné (tištěný program v neobvykle zšeřelém sále příliš nepomohl). To lze jistě přičíst velikosti prostoru a menší nosnosti kontratenorového hlasu, ale částečně též až příliš uniformně tvořeným vokálům a málo průrazným konsonantám. Schollův projev v první půli poněkud svazovala indispozice (častokrát si v pauzách během skladeb musel odkašlat). I takto však zvládl dobře odzpívat celý ohlášený program. Sugestivní sílu Schollova pěveckého přednesu (ovšem prostého povrchních efektů) bylo každopádně možno obdivovat například v Dowlandově slavné písní In darkness let me dwell.

Zvláštním, trochu cizorodě působícím prvkem byly až jazzově rozvolněné loutnové improvizace, z nichž jedna byla vřazena mezi Dowlandovy písně Come again a I saw my lady weep a druhá před dvě lidové písně, které uzavíraly program před přestávkou. Zde došlo také k neobvyklému momentu, kdy loutnista překvapil svého kolegu vybočením z plánovaného programu. Písně If I give my love an apple a Wayfaring stranger však nakonec zazněly tak, jak měly.

Po přestávce působili oba umělci jistěji a uvolněněji. Pověsti vynikajícího händelovského interpreta dostál Scholl v kantátě Nel dolce tempo ze skladatelova italského období. Následující Suita pro violoncello č. 1 G dur BWV 1007 v charakteristicky expresivním podání figuruje (ovšem ve verzi pro kytaru, nikoli pro loutnu) i na nedávném společném crossoverovém CD nazvaném Canciones. Kromě skladeb Dowlanda a jedné ukázky z díla jeho mladšího současníka Roberta Johnsona, zazněly v druhé půli večera opět dvě lidové písně, a to irská Down by the Salley Gardens a The water is wide, jejíž nápěv pochází ze Skotska a lze jej datovat přibližně k roku 1600. Mohutně aplaudující publikum pak umělci ještě potěšili přídavkem, jímž bylo Bachovo Jesus bleibet meine Freude (z kantáty Herz und Mund und Tat und Leben, BWV 147).

Poslouchat Andrease Scholla je vždy zážitkem, přesto v něčem zůstal večer trochu za očekáváním. Nejde ani tak o pěvcovu indispozici, jako spíše o to, že v první půli mohl posluchač nabýt dojmu, že s Edinem Karamazovem, o jehož kvalitách jako sólového hráče není třeba pochybovat, jako by nebyli tak docela na jedné vlně. Přinejmenším se zdálo, že Scholl, potýkající se s určitými problémy, by místy potřeboval od svého kolegy o něco pozornější, citlivější doprovod. V tom je zřejmě nedostižná jeho manželka Tamar Halperin, se kterou v komorních projektech též často vystupuje. Poněkud ukázněnější a zdrženlivější mohlo tentokrát být publikum. Bylo dost ruchu a až příliš často se tleskalo, a to i v nevhodných okamžicích.

Koncertní řada staré hudby má v této sezóně na pořadu ještě tři koncerty. V úterý 20. února vystoupí Cappella Mariana a Goeyvaerts String Trio s programem kladoucím vedle sebe vícehlasou hudbu středověku a renesance a díla Arvo Pärta a Martina Smolky. Východní tradici zpřítomní v pašijovém týdnu gruzínský mužský soubor Shvidkatsa. Na posledním koncertě sezóny pak vystoupí nizozemský flétnista Erik Bosgraaf a italský cembalista Francesco Corti s díly Händela, Leclaira a van Wassenaera.

Hodnocení autora recenze: 70%

Andreas Scholl
16. ledna 2024, 19:30 hodin
Praha, Kostel sv. Šimona a Judy

Program:
John Dowland: Behold a wonder here
Thomas Campion: My sweetest Lesbia
John Dowland: Come again
Loutnová improvizace
John Dowland: I saw my lady weep
John Dowland: In darkness let me dwell
John Dowland: Time stands still
Loutnová improvizace
I will give my Love an apple (lidová)
Wayfaring stranger (lidová)
Georg Friedrich Händel: Nel dolce tempo, kantáta, HWV 135b
Johann Sebastian Bach: Suita pro violoncello č. 1 G dur, BWV 1007 (loutna sólo, Prelude – Allemande – Courante – Sarabade – Menuet I, II – Gigue)
Down by the Salley Gardens (lidová)
The water is wide (lidová)
Robert Johnson: Have you seen bright lily grow
John Dowland: Can she excuse my wrongs
John Dowland: Say, Love if ever thou didst find

Účinkující:
Andreas Scholl – kontratenor
Edin Karamazov – loutna