Operní panorama Heleny Havlíkové (431) – Oslava Harmonií planet ve Znojmě

V listopadu 1723 se Karel VI. (1685–1740), císař Svaté říše římské, krále českého, uherského, neapolského, sardinského a sicilského, markraběte moravského a arcivévody rakouského, do roku 1711 také císař španělský, a jeho manželka Alžběta Kristýna s dětmi (šestiletou Marií Terezií a pětiletou Marií Annou) při návratu z pražské korunovace českým králem do Vídně zastavil ve Znojmě. Karel VI. se rozhodl zde oslavit jmeniny své tehdy opět těhotné manželky s nadějí na mužského potomka gratulační hudební slavností. Úkolu se zhostili osvědčený císařský dvorní vicekapelník Antonio Caldara a dvorní císařský básník Pietro Pariati serenatou La concordia de’ pianeti / Harmonie planet.

Harmonie planet je typickou ukázkou specifického žánru holdovacích nebo gratulačních serenat, které si zadavatelé, nejčastěji panovníci, objednávali k nějaké významné události – korunovaci, svatbě, narozeninám, jmeninám. Jejich smyslem bylo oslavit konkrétní osobu nebo událost. Barokní gratulační serenaty jsou tak jakýmsi hudebním dárkem, „šperkem“, kdy jako drahé kameny náhrdelníku jsou „navěšeny“ brilantní da capo árie prováděné tehdy pěvci vycvičenými právě pro tento styl barokního virtuózního belcanta. Antonio Caldara na „náhrdelník“ Harmonie planet navlékl pro sedm sólistů po dvou virtuózních koloraturních áriích, Venuši dopřál tři. Propojil je stručnými recitativy. Při slavnosti ve Znojmě tehdy vystoupili pěvci císařského dvora – ve většině rolí kastráti, basista coby Saturn, tenorista v roli Merkura a altistka zpívala part Venuše.

Libreta takových serenat byla podřízena charakteru oslavované události. V případě Harmonie planet Caldara a libretista Pietro Pariati použili tehdy oblíbený topos harmonie sfér v kombinaci s mytologickým příběhem o krásné pozemšťance Psyché, na kterou žárlila Afrodita: Na jakémsi „summitu“ bohů Venuše, Diana, Apollon a Mars nejprve pochybují o tvrzení Merkura, Jupitera a Saturnu, že se nějaká pozemská smrtelnice může vyrovnat jim, bohům, než je jim odhalena identita oné ženy. Všichni pak uznají ctnosti „božské“ Elisy / Alžběty hodné nebeských poct a skládají hold oslavenkyni a jejímu mateřství. Množství pajánů, které Pietro Pariati snesl ku štěstí a velikosti Elisy nemá konce: chvály se dostává jejímu překrásnému nitru, statečnosti, moudrosti, skromnosti, bystrosti, kráse i životadárnému lůnu. Oslavenkyně září jako dokonalý drahokam, ojedinělý skvost, její krásné vlasy jiskří, z jejích rukou jdou činy jemné, z mírných paprsků očí poklidný pohled, z ušlechtilého srdce vznešené myšlenky. Nejjasnější hvězdy mají zdvojnásobit ve slavný den svit svých paprsků a až se zjeví dědic císaře, bude stejně jako Ona skvělý, spravedlivý, milostivý, odvážný a dobrotivý.

Velkolepá oslava se v onom roce 1723 konala na znojemském Horním náměstí a podle pramenů císařskou dvorní kapelu do počtu 144 doplnili hudebníci z okolních klášterů, produkci na vyzdobených triumfálních vozech za svitu pochodní nadšeně přihlíželo celé město a z kašny prý na útraty města proudilo víno.

Dodejme, že během listopadového pobytu ve Znojmě teprve očekávané dítě se narodilo v dubnu 1724 – a byla to opět dcera, Marie Amálie. Zemřela jako šestiletá. Dalšího potomka se císař už nedočkal a bez mužského dědice se po jeho smrti skrze Pragmatickou sankci v roce 1740 ujala vlády v dědičných habsburských zemích Karlova nejstarší dcera – Marie Terezie.

Císařovna Alžběta Kristýna (1691–1750), princezna z dynastie Welfů, se stala manželkou Karla VI. v roce 1708 s politickým cílem posílit protifrancouzskou koalici během válek o dědictví španělské v letech 1701–1714, největšího evropského mocenského konfliktu první poloviny 18. století po vymření španělské větve Habsburků. I když konverze z protestantské víry na katolickou pro Alžbětu Kristýnu nebyla snadná, z relativně šťastného manželství vzešly čtyři děti, dospělého věku se však dožily pouze Marie Terezie (1717–1780) a Marie Anna (1718–1744), která však zemřela při svém prvním porodu, tedy ještě za Alžbětina života. Alžběta svého manžela přežila o deset let, během nichž se o ni sice postarala dcera Marie Terezie, která pro ni nechala rozšířit zámek Hetzendorf v blízkosti císařského letního sídla Schönbrunn, ale stárnoucí Alžběta Kristýna se potýkala s depresemi kvůli osudům svých děti, aniž porodila mužského císařského potomka, s alkoholismem v důsledku rad, podle nichž mělo být červené víno „lékem“ na otěhotnění, i s revmatismem a pásovým oparem.

Tato historická fakta je dobré si připomenout, protože se stala východiskem režijní koncepce Tomáše Ondřeje Pilaře. Ve vizuálně velkolepé inscenaci zachoval oslavný charakter serenaty v nádherných barokizujících kostýmech Ivany Ševčík Mikloškové s efektním baletem v choreografii Martina Šintáka také inspirované barokním stylem. A Pilař znovu uplatnil pro něj typickou, už trochu stereotypně se opakující obřadnost přísně stylizovaných, do detailu secvičených pohybů.

Inscenace však nebyla pouze prvoplánovým holdem. Do Harmonie planet Pilař prolnul osud Alžběty Kristýny. Serenatu pojal jako retrospektivu umírající císařovny: vracejí se jí vzpomínky na onu znojemskou slávu s nadějí na mužského potomka, připomíná si peripetie svého manželství s okamžiky štěstí i Karlovým zklamáním, že dalším dítětem z tohoto těhotenství byla opět dcera, Marie Amálie, která zemřela jako šestiletá a jejíž obraz císařovna vidí ve svých představách.

Připomeňme, že podobný princip použil Pilař už pro scénické provedení Händelova Mesiáše na Otáčivém hledišti, v němž na kontemplativní oratorium narouboval historické osudy majitele českokrumlovského panství Josefa Adama ze Schwarzenberga z doby kompozice Mesiáše. Podle mého názoru násilně. Protože však Caldarova gratulační serenata takovou hloubkou biblického poselství jako Mesiáš zatížená není, přidání příběhu císařovny Alžběty Kristýny se hodilo a prvoplánový hold obohatila vrstva odvrácených součástí života – závisti, zklamání, opovržení, výsměchu, depresí, alkoholismu – a nakonec i smrtí. Tyto protiklady vystihoval i barevný kontrast bílých kostýmů tanečníků s černým oblečením sboru.

Do oslavné serenaty Pilař přidal postavu 59leté císařovny, plešaté stařeny v bílé noční košili, která v okázalé manželské posteli obklopena idylickými krajinomalbami prožívá, s lahví v ruce, poslední okamžiky svého života. Jistě i choreografické a režijní zkušenosti pomohly Ladislavě Košíkové obdařit tuto postavu při reakcích na situace hloubkou a variabilitou – aniž za celou dobu promluví.

Další doplněnou rolí je císařovna Alžběta Kristýna jako 32letá, tedy v době, kdy se konal znojemský hold oslavující její jmeniny i životadárné lůno. Ani Lydie Švojgerová během celé produkce neřekne ani slovo, své emoce ovšem mohla vyjadřovat prostřednictvím tance, jemuž dodala nejen své baletní umění, ale také sugestivnost při vyjádření pocitů radosti, štěstí, nejistoty, zklamání a smutku, které Alžběta zažívá.

A císařovninu dceru Marii Amálii zastupoval nejprve její obraz z roku 1727, jak ji, pětiletou, s košíkem květin zachytil na olejomalbě Andreas Moller. V závěru inscenace, zatímco sbor velkolepě vyzývá nejjasnější hvězdy jako klidné nebe sféry, aby žhnuly, dívenka, podobná té z obrazu položí košík k zemřelé císařovně.

Roli císaře Karla VI. Pilař příhodně svěřil sólistovi partu Marta. Franco Klisovic se tak zaskvěl nejen svým kontratenorem, s nímž až manýristicky dával na odiv držené výšky, ale i hereckým uměním. Vystihl císaře jako vznešeného panovníka, vojevůdce v bitvách, milujícího i záletného manžela a také jako muže, který neovládne své zklamání z narození dcery místo vytouženého syna a svůj vztek si vybije nejen na obrazu dcery Marie Amálie, ale dokonce s hrubým násilím i na Alžbětě.

Při scénickém provedení se ještě multiplikovaly vysoké kvality obsazení i tím, že díky koncepci s interakcemi vůči přidaným historickým postavám mohli sólisté coby představitelé bohů a planet umocnit své pěvecké výkony i herecky. Scénické provedení pomohlo kontratenoristovi Valerovi Sabadusovi, který se jako zářivý Apollon zaskvěl i brilantními kadencemi. Andreas Scholl v partu vznešeného vládce bohů Jupitera uplatnil kultivovaný altový kontratenor a velkou praxi s barokním repertoárem i zkušenost s Czech Ensemble Baroque. Režijní vedení také velmi obohatilo výkon sopranistky Hany Blažíkové, která svůj lyrický obor rozvinula v koloraturách da capo árií Diany do odhodlanosti této bohyně lovu. Technickou suverenitu osvědčila také mezzosopranistka Dagmar Šašková a využila výrazově zřetelně nejen hudební afekty nedůvěřivě žárlivé Venuše, která nejdéle odmítá přiznat Elise božské pocty, ale i její koketní smyslnost. Vysoké hlasy Caldarovy serenaty spolehlivě „uzemňoval“ basbarytonista Adam Plachetka jako Saturn. Tenorista Jaroslav Březina, jehož doménou je třeba Janáčkův Tichon, dokonce v inscenaci loňské Káti Kabanové na prestižním Salcburském festivalu, nebo Herodes ve Straussově Salome, dokáže uzpívat koloraturní part ve stylu pozdně benátské opery, jakkoli z jeho interpretace árií Merkura bylo zřejmé, že mezi specialisty na starou hudbu tak úplně nepatří.

Úloha sboru sice není v Harmonii planet významná svým rozsahem, ale tím, že serenatu otevírá a uzavírá, mohl se dvacetičlenný Czech Ensemble Baroque Choir prezentovat pod vedením Terezy Válkové jako sezpívané těleso s vyrovnanými hlasy a jasnými soprány pro patřičný lesk oslavných tirád.

Na novodobém provedení v rámci Hudebního festivalu Znojmo se sice nepodílelo oněch 144 účinkujících jako v roce 1723, nicméně bohatě stačilo komornější obsazení orchestru Czech Ensemble Baroque, aby se do Jízdárny Louckého kláštera, kde se představení konalo, vešli zájemci o tak mimořádnou produkci. Sešlo se jich přes šest stovek a ovace byly bouřlivé. Zaslouženě, protože i Czech Ensambe Baroque s posílenou žesťovou sekcí o čtyřech trubkách potvrdil svůj vysoký standard, jak ho při propojení historicky poučené interpretace s muzikantským temperamentem dirigenta Romana Válka známe z každoročních inscenací, které jsou už 19 let součástí znojemského festivalu. Válkovi se podařilo odstínit nuance výrazových afektů, třebaže kompozičně Caldarovu holdovací serenatu lze řadit spíše do kategorie brilantně zvládnutého řemesla.

Novodobé uvedení naplnilo cíl prezidenta festivalu Jiřího Ludvíka, který si před 19 lety, kdy znojemský festival „na „zelené louce“ z ničeho zakládal, ambiciózně vytkl: uvést ke 300. výročí Caldarovu „znojemskou“ serenatu. Harmonie planet se tak připojila k těm nejzajímavějším produkcím vedle kompletní verze Purcellovy semiopery Král Artuš, objevného Myslivečkova Montezumy, Haydnova Světa na měsíci za svitu hvězd pod noční oblohou, tehdy ještě na nádvoří znojemského minoritského kláštera, nebo Rameauovy Platée, při níž bohové vtipně sjížděli po skluzavce.

Víno z kašny sice při nynější produkci Harmonii planet neteklo, ale rozhodně nechybělo. Specifikem znojemského festivalu, hodným tohoto vinařsky proslulého regionu, je při každém koncertě nebo představení degustace pečlivě vybrané limitované edice festivalových vín. Celkově se tak novodobá premiéra Caldarovy Harmonie planet stala na Hudebním festivalu Znojmo událostí, která svým významem výrazně přesáhla nejen tento region, a obstála by i v mezinárodním kontextu.

Antonio Caldara: Harmonie planet (La concordia de‘ pianeti)

Dirigent Roman Válek, sbormistryně Tereza Válková, režie a scéna Tomáš Ondřej Pilař, kostýmy a výtvarná spolupráce Ivana Ševčík Miklošová, choreografie Martin Šinták.

Osoby a obsazení: Venuše (mezzosoprán) – Dagmar Šašková, Diana (soprán) – Hana Blažíková, Jupiter (kontratenor) – Andreas Scholl, Apollon (kontratenor) – Valer Sabadus, Mars (kontratenor) a císař Karel VI. – Franco Klisovic, Merkur (tenor) – Jaroslav Březina, Saturn (baryton) – Adam Plachetka, císařovna Alžběta 32letá (1723) – Lydie Švojgerová, císařovna Alžběta 59letá (1750) – Ladislava Košíková, Marie Amálie – Magdalena Nešporová.

Czech Ensemble Baroque Orchestra, koncertní mistr Josef Žák, Czech Ensemble Baroque Choir.

22. července 2023, 20:00 hodin, Jízdárna Louckého kláštera, Znojmo