Cécile: Taneční kaskáda aneb Člověk člověku míčkem

Festival komorního cirkusu Cirkopolis letos do hlavního programu zařadil i inscenaci s významným podílem taneční složky. Mladý německo-vlámský kolektiv Sinking Sideways již od dob studií na Codarts Rotterdam propojuje tanec a akrobacii. Ve svých dosud dvou uvedených scénických dílech tvůrci podrobili výzkumu možnosti choreografie, aby nalezli princip repetitivní variability jednoho prvku nebo cirkusového triku. Debutovali inscenací René, v níž obráběli jednu frázi, v Cécile pak navázali kreativním uchopením žonglérské kaskády. Celovečerní představení působilo jako nekonečná smyčka, avšak s mnoha detailně vystavěnými variacemi jednoho a téhož vzorce.
Sinking Sideways – Cécile (foto David Konečný, festival Cirkopolis 2024)
Sinking Sideways – Cécile (foto David Konečný, festival Cirkopolis 2024)

Z naprosté tmy vystupovaly nejprve obrysy šesti vědomě našlapujících chodidel. Křížila trajektorii jedno druhému. Postupně se spolu se světlem odhalovaly postavy v plynulém toku pohybu. Krokovaly ve vzájemně těsné blízkosti v neměnném rytmu, jako by vycházely a znovu tonuly ve stínech těl svých druhů. Přesné, snad i vnitřně odpočítávané sestavy odvozené od nejprostšího žonglérského triku vykreslovaly do oranžové dřevěné podesty pomyslné obrazce z odchozených kruhů i čar a skvrn z doteků dlaní.

Taneční akrobaté (Xenia Bannuscher, Dries Vanwalle, Raff Pringuet) se stali lidskými míčky či kužely, kruhy, obecně objekty uvádějícími samy sebe do rytmicky daného vzorce. Bez ustání kmitali mezi sebou, opakovali kroky, přísuny, poskoky, posuny, nohu pokládali přes špičku, patu, zapojili stoj na rukách, zhoupnutí, překulení aj. Triptych účinkujících si pohrával s úhly pohledu, kvalitou nášlapu a kontaktu, s načasováním změn, které zásadně ovlivňovaly diváckou pozornost.

Sinking Sideways – Cécile (foto David Konečný, festival Cirkopolis 2024)
Sinking Sideways – Cécile (foto David Konečný, festival Cirkopolis 2024)

Při delších sekvencích uvadajících do monotónnosti prospělo dění jakkoli minimalistické zakolísání, nebo když se fluidní bytí přehouplo do perpetua mobile se staccato pohonem. Střídala se naléhavost s uvolněnou formou posunu, přepínal se důraz od nohou k rukám, měnila se perspektiva i body opory. V osobní rovině zásadně nový rozměr dostala situace se zjištěním, že se podium zvedá. Stoupalo tak pomalu, aby plošina plynulost pohybu narušovala nejprve sotva znatelně. A nakloněná rovina otevřela další, snad nejzajímavější kapitolu.

Sinking Sideways – Cécile (foto David Konečný, festival Cirkopolis 2024)
Sinking Sideways – Cécile (foto David Konečný, festival Cirkopolis 2024)

Nenarativní představení řetězilo sled tanečně-akrobatických sekvencí, jejichž způsob provedení a charakter včetně rozvíjejícího se vyčerpání postupně ovlivňovala vyklápějící se podlaha. Vyjevila se analogie s žonglérem, který běžně vyhazuje míčky do vzduchu. Performer však s využitím svých fyzických sil a tělesnou disponibilitou si s předmětem nezadal, nevzlétal vzhůru, nýbrž stále podléhal zákonu zemské přitažlivosti. Závěrečná část, kdy tělo intenzivně pracovalo s nevyvážeností a nacházelo pro ztvárnění kaskády i takové prvky, jako šoupání, skluz, šplh, sjezd a jiné typy přesunů vyžadující zcela přesný kontakt jak s prostorem, tak partnery, se stala nejdynamičtější a výrazově nejvíce plastickou. S vidinou cíle se prohlubovala obtížnost překážky a tím narůstalo napětí i nasazení, a to autentické a zcela jasně stvrzující pevnou zkušeností provázanost trojice. A najednou se zachytili vrcholu, přehoupli se přes hranu, zmizeli opět ve tmě a vše utichlo.

Představení Cécile mladých tvůrců připomínalo perfektně vystavěné choreografické cvičení s dodržováním přesně nastavených limitů. Naštěstí, díky námaze se přísně kontrolovaný výraz s potem roztékal a za hypnoticky precizním tvarem se zjevil pozornost poutající experiment na principu zacyklení. Uskupení Sinking Sideways představilo scénicky úspornou formu, avšak bohatě naditou tělesnou tvořivostí.


Cécile
Akrobaté: Xenia Bannuscher, Dries Vanwalle, Raff Pringuet
Supervize: Geert Belpaeme, Dagmar Dachauer
Scénografie: Arjan Kruidhof, Arjen Schoneveld
Hudba: Rahel Hutter
Mixing a mastering: Ariel Schlichter
Light design: David Carney
Kostýmy: Hanne Pierrot
Technické vedení: Jef Delva
Produkce: Leoni Grützmacher – ehrliche arbeit / freies kulturbüro
Mezinárodní booking: La Magnanerie / MAG.I.C.
Koprodukce: PERPLX, Latitude 50 – Pôle des arts du cirque et de la rue, Cirklabo, Festival Circolo, Circuswerkplaats Dommelhof
Partneři: TENT, De Warande, PERPLX, Werkplaats Diepenheim, Miramiro, Fonds Podium Kunsten, Schloss Bröllin, Fonds Darstellende Künste – Residenzförderung, The HUB, The city of Rotterdam, The Flemish Authorities
Speciální poděkování: C-roy Nimako, Leonard Ermel, William Blenkin

Psáno z představení dne 16. 2. 2024, festival Cirkopolis – Palác Akropolis.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 votes
Ohodnoťte článek
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments