Festival Bazaar: Co znamená setrvat v pohybu?

Předej tu energii dál!
Divadlo Ponec jako na každém festivalu připomíná včelí úl plný zvědavých lidí zahalený v přátelské atmosféře. Tak jaké to bude dneska? Kdo ví. Jenom doufám, že to nebude interaktivní, ale nechci se v každém svém textu opakovat. Když vcházím do sálu, tři aktéři, Aleksandar Georgiev (SWE/MK/BG), Zhana Pencheva (BG) a Darío Barreto Damas (SWE/SP), stojí uprostřed stage s bílým baletizolem, která je po třech stranách orámovaná dvěma řadami židlí. „It is not interactive, you are welcome,“ říká mile s úsměvem jak z reklamy na pastu Aleksandar Georgiev. Stejně si ale do první řady nesednu, pro jistotu. Naštěstí ostatní diváci jsou mnohem odvážnější než já. Kromě milých gest ve tváři tanečníků mě také zaujmou jejich celotělové modro-bílé kostýmy s černou síťkou symetricky odkrývající jednotlivé části těla, zejména hýždě a břicho. Součástí kostýmu je i pruh fialových třásní evokující i vzhledem k názvu koňskou šíji nebo uniformu. Dokonce mají na modro nalakované nehty na všech končetinách, což působí esteticky přívětivě. Trojice mi připomíná Návštěvníky nebo extravagantní surfaře.

Na úvod se dozvídáme, že dragON aka PONY představuje první ze tří dílů trilogie dragON, který vznikl v rámci rezidence Bazaaru a byl tu již jednou prezentován jako work in progress, a představení začíná. Aktéři hýří hned od začátku energií stejně jako hudba za záznamu. „Inscenaci dragON aka PONY si představte třeba jako fantastické hřiště, ve kterém můžeme společně oslavovat svobodu těla a jeho vztah k choreografii a tanci. (…) Na své si přijdou obdivovatelé Isadory Duncan, lidového tance i fanoušci MTV. dragOn aka PONY se totiž s odvahou a vervou obrací k folkloru, mainstreamu a popu,“ píše se v anotaci. A skutečně, aktéři mi i vzhledem k třásním připomínají poslušně cválající koníky v ohradě, kteří předvádějí tytéž kreace a zachází stejně s rytmem daného tracku zejména ve stylu popu, ale také instrumentální hudby.

Záhy však „koníci“ zdivočí a každý z nich si začne dělat, co chce. Vzpoura autoritám! Výsměch konzervativnímu pohledu na tanec! Je to hlavně přece hra! (A instantní kompozice v rámci dané struktury.) V choreografii lze vysledovat víření lidového tance (editorce tohoto textu pár míst možná mylně evokovalo i lekci Merce Cunninghama), narážky na variace klasického tance, ale prováděné v paralelní pozici a jen jako markýrování. Dojde i na reference k burlesce a k tanečním videím ikon pop music, ale protože ne každý z diváků jim zřejmě holduje, můžeme si jejich akurátnost jen domýšlet. Pro tanečníky je však důležité především neztratit tempo a vzájemné propojení, být tu pro diváky, ale reagovat i na sebe, povzbudit se pohledem.

Trojice začne postupně porušovat i hranice osobní zóny diváků, a byť je nenutí k žádné akci, staví se k nim těly do těsné blízkosti a upřeně, až vyzývavě na ně hledí, což mnohé rozesmává. Jde o princip svádění, ale ne v sexuálním smyslu, ale jako vytváření vztahu s divákem, nabízení sebe sama, v očekávání reciprocity i odmítnutí, konstantní dialog beze slov. Někdo to však může považovat pouze za čistou provokaci. V sále panuje dobrá nálada, na kterou se jen já a pár dalších neumí naladit. Evidentně se však aktérům povedlo jejich chuť k tanci předat publiku. „Já bych si teď tak nejradši zatrsala,“ říká mi nadšeně kamarádka z alma mater po konci představení.

Nezastavuj se!
Na druhý den čili 25. března mířím do mně díky práci velmi známého místa, a to Divadla X10. V zákoutích divadla vyčkávají všichni účinkující včetně kurátorů Petra Dlouhého a Anny Chrtkové. Sál zatím zeje tmou, kterou doplňují tlumená zelená, růžová, modrá a červená světla, což působí magicky, postupně se však začne prostor rozsvěcet a oživovat skrze pohyb nejen performerů, ale i diváků.

U vstupu jsme dostali plánek obsahující mapu, ale také harmonogram celé akce. Sál se člení do několika stanovišť, čímž připomíná spíše muzeum než divadlo. Ovšem není svým způsobem divadlo také muzeem, muzeem dramat a lidských typů? Raději nechám filozofování. První představuje instalace Tanec na střeše Adiny Maliny sestávající ze tří vstupů na sluchátka a televize, kde běží video se samotnou aktérkou, která si během covidu dovolila tančit na střeše, proto na ni někdo zavolal policii. Projekce také zahrnuje pozitivní i nenávistné komentáře vůči její osobě, což odkrývá absurdnost masmédií a sociálních sítí. Žádná výchylka se netoleruje, pojďme raději okamžitě člověka označit za vyvrhele. Nicméně to, že právě v sále X10 Adina Malina tančí do rytmu hlasité a tvrdé hudby DJ Evila Medvěda, který jejím zvukem až fyzicky bortí tanečníka Eduarda Adama Orzsulika, nikomu nevadí, protože umění musí být zkrátka někde zavřené, ač je přirozenou součástí našich životů. Tím se dostávám oslím můstkem k druhému stanovišti s názvem Another EAO´s solo, na kterém se zhruba dvě hodiny tanečník snaží dostat z červených sítí, do kterých je na jevišti zapletený. DJ a i performer jsou téměř obnaženi, mají na sobě jen spodní prádlo a dámské boty na vysoké platformě, které záhy po zničení muž vymění za tenisky a narušuje hranice jeviště. Běhá mezi diváky a dotýká se jich. Tenze i uvolněnost se střídají v této divoké ravové džungli.

Mezitím naproti na druhém jevišti běží abstraktní videa Františka Feketeho, na dalším stanovišti visí instalace pojmenovaná Reminiscence Aliksandry Yakuboskaya ve tvaru kokonu a celý prostor lemují fosforeskující zelené a růžové plakáty s básněmi Eleny Pecenové zaměřující se trefně na intermedialitu. X10 představuje najednou mraveniště plné podnětů, ve kterém člověk neví, na co se má víc soustředit. Jakmile však udeří devátá hodina večer, víme to všichni. Na řadu přichází performance Fatigue Viktora Szeriho, za kterou získal v roce 2022 Cenu Rudolfa Labana.

Na jevišti s bílým horizontem a rovněž bílým baletizolem postává v popředí performer a pohybuje zejména horní části těla do rytmu příjemně znějící hudby. Prostor se uklidnil. Lidé v něm se také uklidnili. Szeri se soustředěně pohupuje ze strany na stranu, avšak neposune se ani o milimetr. Jako by to nešlo, jako by se zastavil v jednom bodě, a přesto nepřestává. Ano, pocit vyhoření v přímém přenosu, ve kterém autor výstižně pracuje s konceptem anti-tance a anti-pohybu. Tenhle výjev ani přesto nepůsobí mrtvě, ale naopak živě, a především autenticky. Jak málo stačí ve zkratce říct, aby člověk tolik a tak přesně vyjádřil, co stav vyhoření představuje? Atmosféra je dráždivá, ale i přes to esteticky působivá. Szeri nás všechny zpomalil společně se svým tělem. Všímám si, že i někteří diváci se hypnoticky v sále pohupují ze strany na stranu, zatímco performerovo tělo se ocitá v určité tenzi.

Postupně začne Szeri pracovat i s dolními končetinami, zatímco za ním se střídají působivé světelné projekce, jež pracující s ostrým stínem, ale také videa obsahující ukázky z exploze kráteru nebo dokumentární záběry z každodennosti každého z nás. Po prostoru, jehož hranicemi je konec baletizolu, se začne pomalu procházet. Fatigue graduje, i když se to na první pohled nezdá, jakmile se láva ve videu vylije z kráteru. Performance končí odchodem Szeriho z hracího prostoru, takže nakonec přece jen k vymanění ze stavu vyhoření dojde.

Poté následuje přednáška v Muzeu únavy pod vedením Vojtěcha Märca, ale přiznám se, že mě samotnou únava omráčila natolik, že se nedovedu na výklad soustředit. Nepomůže tomu ani fakt, že si můžeme v tomto muzeu nabídnout jeden z energy drinků, který stojí na podlaze. Můj energy drink je spánek, takže latentně poslouchám, ale připravuji se na odchod. Nakonec mě ještě zaujme performerka Becca McFadden ve sportovním úboru, která z X10 na závěr udělá běžecký stadion. Ano, nakonec jsme si ještě zaběhali a pak nastalo ticho, nad těly nás mnohých totiž zřejmě vyhrála únava.

DragON aka PONY
Choreografie, tanec, performance: Aleksandar Georgiev, Zhana Pencheva and Darío Barreto Damas aka STEAM ROOM.
Hudba: Tsvetan Momchilov.
Scéna a kostýmy: Ralitza Toneva.
Graficka: Gjorgji Despodov.
Koprodukce: Garage Collective, Brain Store Project a Nomad Dance Academy Slovinsko.

Y: Sweat & Fire
Kurátoři: Anna Chrtková, Petr Dlouhý
Umělkyně*umělci: adina malina ▪ Al Yakubouskaya ▪ Becka McFadden ▪ Eduard Adam Orzsulik & Evil Medvěd ▪ Elena Pecenová ▪ František Fekete ▪ Viktor Szeri [Budapešť] ▪ Vojtěch Märc
Grafika Y Events: Terezie Chlíbcová

Fatigue
Vytvořil a účinkuje: Viktor Szeri
Hudba: András Molnár
Kostýmy a scénografie: Csenge Vass
Video: Tamás Páll
Projekce: Ákos Tóth
Světla: Ferenc Payer

Festival Bazaar 2024: divadlo PONEC 24. 3. 2024, Divadlo X10 25. 3. 2024.