Choreograf Maciej Kuźmiński: Připomínáme lidem, že válka je zlo a stále probíhá

Začněme samotnou inscenací Every Minute Motherland: Kdo inicioval její vznik a jak jste pro ni vytvořil taneční soubor ze svých a ukrajinských tanečníků a tanečnic?
Je to trochu delší příběh. Dostal jsem nabídku z Klubu Żak v Gdaňsku, abych pro ně udělal novou inscenaci. Mělo to být úplně jiné dílo, už jsme měli připravené plány a datum premiéry. Začátek války však byla pro nás všechny zdrcující událost. Život, který jsme znali, skončil. Jediné, na co jsem myslel, byla ta nová realita a jediné, co jsem chtěl, bylo ji nějak reflektovat. Požádal jsem proto vedení Klubu Żak, jestli bych mohl změnit téma, a oni souhlasili a dovolili mi vybrat nové obsazení.

Dříve jsem neznal žádné ukrajinské tanečníky, neměl jsem k Ukrajině moc vztah. Dostal jsem se ale do kontaktu s Polinou (Polina Bulat, taneční producentka, promotérka a manažerka, pozn. red.), která dobrovolně pomáhala ukrajinským tanečníkům, kteří utekli ze země a potřebovali nějakou podporu v taneční oblasti. Nejprve jsme uspořádali charitativní workshop a později jsme na něj navázali konkurzem na Every Minute Motherland. Přišly na něj pouze tanečnice, protože všichni mladí muži buď zůstali na Ukrajině, nebo se na Ukrajinu z Polska vrátili… Takže jsme obsadili čtyři ukrajinské tanečnice a soubor doplnili o mé polské, se kterými jsem chtěl pracovat. Tak to začalo.

Jaká byla vaše tvůrčí metoda v tomto případě? Jedná se o dokumentární taneční dílo?
Svým způsobem. Zobrazuje naše tehdejší pocity a také odráží příběhy tanečnic, jak se dostaly přes hranice a jak se cítily těsně po začátku války. Více o tom vypovídá film o vzniku Every Minute Motherland. S Polinou se nám totiž podařilo zařídit malou podporu pro mladou ukrajinskou filmařku Annu Semenovou, která nás doprovázela při tvůrčím procesu a vytvořila svůj debutový dokumentární film. Zachycuje příběhy a pocity, se kterými jsme pracovali. V představení však najdete spíše metaforický přístup. Chtěli jsme vytvořit trochu otevřenější a abstraktnější dílo, které vás nezasáhne tak napřímo jako všechny ty fotografie a filmy z první linie. Tato válka je v médiích hodně zdokumentovaná, ale my jsme chtěli mluvit o něčem, co nelze popsat slovy.

Přestože jsou tyto zážitky založeny na individuálních příbězích a pocitech, převedli jsme je do metaforičtější podoby, čímž se toto dílo liší od Resistance Movement, sóla Darii Koval, které uvidíte v úterý. Když jsme premiérovali Every Minute Motherland, měl jsem radost, že se nám podařilo dosáhnout této otevřenější a symboličtější podoby. Naopak Resistance Movement je přímočařejší a velmi osobní výpověď. V Dariině sóle můžete slyšet její příběh vyprávěný jejím hlasem a tělem, je to dokumentace její vlastní cesty.

Ve choreografii Every Minute Motherland se nepoužívají slova ani projekce, je to „čistý tanec“, že?
Ano, ano, je. A byla vytvořena pohybovou a kompoziční metodou Dynamic Phrasing, kterou rozvíjím už 15 let. Dynamic Phrasing je, stručně řečeno, platforma pro setkávání. Dává tanečníkům nástroje k pohybu, komponování a vyjadřování na základě jejich vlastního ztělesněného pohybového jazyka, ale také prostřednictvím pohybového jazyka, který navrhuji já. Po prvních dvou představeních jsem musel zaskočit za jednoho z tanečníků (původně jsem neměl v plánu vystupovat). A když jsem se musel choreografii naučit v pozici tanečníka, zjistil jsem, kolik materiálu pochází od nich. Vždycky s tanečníky kreativně spolupracuji, snažím se zachovat rovnováhu mezi naším vkladem, ale v tomto konkrétním díle je poměr spíše na straně pohybu vytvořeného právě tanečníky.

Je v něm přítomná jakási abeceda dynamiky a času. Čím více o tom přemýšlím, tím více vidím, že toto dílo zobrazuje prožívání času. Čas se smršťuje, čas expanduje. Uzavřená gesta přicházející jedno za druhým, téměř jako slova. A je v tom takový vnitřní boj, snaha sdělit pohybem, co lze jen těžko vyjádřit slovy. To je klíč, pokud bychom chtěli nějaký najít.

Jaký je to pocit, když tančíte v této choreografii?
Tančit v ní není žádné potěšení. Před časem jsem se tanečníků zeptal, jestli ji chceme ještě vůbec hrát. A zatím ji stále hrajeme. Ale není to radostný zážitek, protože nám, našim tělům, připomíná situaci po začátku války, evokuje tytéž pocity. Hned zkraje jsem si položil otázku: „Kdo jsem já, abych o té válce mluvil? Vždyť můj domov není bombardován. Nemusel jsem utíkat, tak proč bych se měl stavět po bok ukrajinských tanečnic?“ To byla obrovská otázka a moje tělo z toho bylo zmatené. Když pracujete na takovém tématu, tělo se velmi rychle v tomto stavu ocitne. Nemáte odstup, ale musíte ho mít, protože jinak upadnete do klišé. Chcete o tomto velmi hlubokém zážitku mluvit srozumitelně, univerzálně, nechcete spadnout do pasti a zploštit ho. Je to osobní, tak jak to říct univerzálním jazykem, aniž by to bylo matoucí? Jak mluvit o tak složité zkušenosti? Proto jsem usiloval o co největší abstrakci. Jako nástroj jsem použil právě Dynamic Phrasing.

Můžete nám o metodě Dynamic Phrasing říct něco víc?
Především je to poměrně široká paleta nástrojů. V Dynamic Phrasing je 5 pilířů, každý z nich představuje jinou oblast a všechny se vzájemně doplňují. Jsou zde dvě pohybové techniky, jednou je práce na zemi, druhou v prostoru. Je tam re-kompozice, metoda založená na analýze pohybu, ale je tam také pilíř, kde pracujete s představivostí, zkoumáte pohyby, hledáte způsoby, jak tvořit a improvizovat a dělat věci okamžitě. Specifickým aspektem je rovněž práce s energií. Využíváte gravitační sílu a usměrňujete ji, abyste vytvořili energii a pohyb v těle. Ale je tu také energie, se kterou rezonujete, kterou ztělesňujete a přinášíte na jeviště. Něco ze svého nitra převádíte do pohybu, svým tělem a prostorem vytváříte architekturu díla. Tento druh energie se týká uvědomění, kvality pohybu a řekněme „barvy“ pohybu.

První hodinu jsem vyučoval roce 2009. Tehdy ještě metoda neměla název. Postupně se však vyvíjela a já jsem hodně učil, abych lidem přiblížil svůj pohled na kompozici a pohyb. Díky výuce jsem si mnohem více uvědomil, jakou má formu a jak ji lidem představit. Velkým a důležitým momentem bylo, když se vše zastavilo v době COVIDu. Přestal jsem učit a měl jsem čas přemýšlet o tom, co jsme dělali předtím a jak to všechno skloubit dohromady. Loni v lednu jsem představil dva lektory Dynamic Phrasing, takže moje metoda se rozšiřuje a rozvíjí. Je také obohacena o jejich zkušenosti a odborné znalosti.

Funguje všude, kde tvoříte?
Funguje, protože je skutečně prostorem setkávání. Výsledek se liší podle toho, s kým se setkáte. Někdy mají taneční umělci, s nimiž pracujete, větší zkušenosti s baletem, jindy s fyzickým divadlem, někteří jsou akrobaté. Je to opravdu různé. Metoda Dynamic Phrasing však rovněž umožňuje dívat se na věci z širší perspektivy. Je to společný základ pro analýzu, jak můžeme pohyby přetvořit nebo podnítit tak, aby do sebe zapadaly. A to se stále vyvíjí po celou dobu tvorby. Samozřejmě mě ovlivňují lidé, se kterými se setkávám. Pozoruji, jak se seznamují s Dynamic Phrasing, a metodu dále obohacuji právě o zkušenosti lidí, kteří ji využívají.

Jak vás válka ovlivnila jako tvůrce? Změnila také způsob vaší tvorby z hlediska výzkumu pohybu a hloubky, nebo spíš jen z pohledu témat, která si nyní vybíráte?
Zapůsobila na mě v obou směrech, ale především ve výběru témat. Udělal jsem pět různých prací, které nějakým způsobem odkazují na válku na Ukrajině a její dopady na lidi. Je to ve mně a mám potřebu o tom mluvit, ale zároveň si kladu otázku, jak mohu pomoci, jak usnadnit práci ukrajinským tanečníkům. Jak mohu přiblížit povědomí o válce lidem na Západě, kteří ji nevnímají tak silně jako my v Polsku. To byly hlavní důvody, které mě vedly k vytvoření těch posledních pěti děl. Nicméně i mé další práce, například nedávno v Linci (inscenace Memoryhouse pro taneční soubor Landestheater Linz), se dotýkají této katastrofy, kterou si způsobujeme sami a která se děje právě teď. Stále opakuji, že vypuknutí války, která stále trvá, byla jedna z přelomových událostí mého života.

Co se týče práce tvůrce a pohybového jazyka, musel jsem se vyrovnat s velmi závažným tématem, které se mě osobně dotýká a zároveň je tématem, které již bylo různými způsoby zpracováno řadou umělců. Hledání způsobu, jak toto téma pojmout a vyrovnat se s ním, je pro umělce skutečnou výzvou. Určitě se tím změnil i můj pohled na tanec.

Slouží vám jako materiál pro tuto konkrétní choreografii Every Minute Motherland těla tanečníků jako fyzický, tělesný archiv?

Ano, ale využívám rovněž metodu a nástroje, které jim nabízím.

Je pro ně těžké se otevřít nebo fyzicky vyjádřit?
Ano, rozhodně… Ze začátku to bylo téměř nemožné. Jednou z věcí, na kterou jsem musel přijít, bylo, jak k tomuto konkrétnímu tématu přistupovat nepřímo. Protože kdybych na začátku tanečnice jen poprosil, aby zkusily přibližně tancem vyjádřit okamžik, kdy překročily hranice, rozplakaly by se. Ve zkušebně bylo tolik pláče, že v určitém okamžiku nebylo téměř možné s tímto tématem vůbec pracovat. Museli jsme tedy najít jiný způsob, protože toto téma zůstávalo středobodem veškeré tvorby, nicméně museli jsme jít oklikou. Vy jste to nazvala archivem, já tomu říkám ztělesněné (v angličtině jsme používali slovo embodied, pozn. red.) vědění. Hledal jsem co nejopravdovější způsob, jak se dostat k jejich tělesné zkušenosti prostřednictvím jejich ztělesněného vědění. Navrhoval jsem nástroje podle své metody, které umožňují rozvíjet pohyb, rekomponovat jej nebo jednoduše najít způsoby pohybu, který jim umožní promlouvat beze slov.

Co bychom si měli vzít z představení Every Minute Motherland? Je záměrem přiblížit nám dění na Ukrajině? Přimět nás k nějaké akci?
Mou prvotní motivací bylo přivést na jeviště lidi přímo dotčených válkou, kteří budou vyprávět o svých zkušenostech, aby diváci přestali mít pocit, že se válka odehrává někde ve virtuálním světě, na obrazovce, někde daleko. Přenést na divadlo skutečné zážitky skutečných lidí a živě je sdílet s diváky. Doufám, že se mi podaří předat divákům něco hlubokého a niterného. K čemu bude tento pocit publikum motivovat, je věc jiná. Není to v mé moci, nicméně když jsem viděl dosavadní reakce diváků (toto dílo jsme hráli již dvaadvacetkrát), myslím, že jsou hluboce lidsky dojatí. To je velmi důležité, protože válka je vlastně aktem, kdy v druhých přestanete vidět člověka, protože jinak byste je nemohli zabíjet.

Proto je podle mého důležité vidět lidi, kteří jsou válkou zasaženi, a nahlédnout pravdu zakotvenou v jejich zkušenostech, v jejich svědectví. Tohle je pravda – ne to, co vidíte na obrazovce. To, co vidíme v médiích, nás otupuje. Města na Ukrajině jsou bombardována a lidé umírají, to vidíme ve zprávách prakticky každý den a po nějakém čase vůči tomu otupíme. Je však velmi důležité vidět tento konflikt optikou osobní zkušenosti, kterou jako divák, jako člověk, můžete pocítit na vlastní kůži. Připomínáme lidem, že válka je zlo a že ničí všechny, nejen lidi v první linii.

Myslím, že otupění je někdy spíše ochrana před stresem. Bát se dva tři roky v kuse, to také ničemu nepomáhá…
Samozřejmě, nemůžete být neustále ve stresu. Proto také uvažujeme o vytvoření nového díla, které by vypovídalo o našich současných pocitech, které jsou jiné než tehdy. Samozřejmě je nutné se chránit. Jako uprchlík si musíte najít nové prostředí, novou rodinu, nový cíl, znovu si definovat smysl života. Potřebujete najít radost ze života i po takové zkušenosti. To je normální a pochopitelné. Nesmíme však zapomínat, že válka stále trvá, ještě neskončila. Pro nás, kdo nejsme Ukrajinci a nežijeme tam, je snazší jít dál a zapomenout. V některých ohledech je to pochopitelné. Na druhou stranu ale nesmíme zapomenout, že válka pokračuje, a nesmíme přestat Ukrajinu podporovat.

Tématem této inscenace není jen bolest. Je jím i hněv. Takový, jaký jste předtím nezažili, jako byste chtěli někoho opravdu zabít. Vypráví o odolnosti, odhodlání, touze, aby váš hlas byl slyšet. Je o tom, že využijete svobody, abyste se ozvali, protože to je to, co jako umělci dokážeme. Můžeme pomoci tím, že budeme tvořit. Pro mě je to také prostředníček ukázaný ruskému režimu, vzkaz, že nás nemůže všechny zabít. My prostě vyrazíme na turné a svými těly budeme lidem vyprávět, co jste nám provedli.“ Toto je pravda. To můžeme dělat, a budeme dělat i nadále. Mým cílem je umožnit, aby polská a ukrajinská kultura pokračovala a nezanikla, protože ruský režim chce ukrajinskou kulturu a identitu zničit.

Myslíte si, že umělci mají povinnost reflektovat všechny takové konflikty, společenské události, politiku? Je to jejich úkol?
To je velmi složitá otázka. Myslím, že umělci jsou privilegovaní, velmi privilegovaní lidé, protože mají hlas, který je v dnešní době stále vzácnější. Kolik lidí může říct, že dokázali dostat na jedno místo sto, sto padesát nebo tisíc cizích lidí a přimět je, aby hodinu poslouchali, co mají na srdci. To se dnes děje jen v kostelech, nebo když nějaký vysoce postavený politik udělá prohlášení k národu, ale jinak je to velmi vzácné. Tuto výsadu je tudíž potřeba využívat zodpovědně. Nicméně každý umělec má právo dělat, co cítí, protože i on je v pravém slova smyslu svobodný. Jsem dalek toho, abych kritizoval lidi, kteří se v posledních letech rozhodli ve svém umění o válce nemluvit. Já osobně jsem však cítil, že je to moje zodpovědnost a povinnost a že je potřeba o ní mluvit.

Mimochodem, jak se daří současnému tanci v Polsku? Existují nějaká místa, kde se hraje pravidelně, taneční domy, networky?
Tanec v Polsku se stále rozvíjí, nicméně na to, jak je to velká země, bych řekl, že dost pomalu. Jsou zde však lidé, kteří neustále bojují za zlepšení situace, na druhou stranu existují objektivní okolnosti, které tento rozvoj brzdí.

Jako peníze nebo politika?
Zmínila jste dva nejdůležitější důvody, roli ale hraje také lidský faktor. Mnoho talentovaných lidí, kteří k tomu mají příležitost, odchází do zahraničí. Ti, kteří zůstanou, musí pracovat ve více oblastech, aby se uživili. Velmi často spolupracují s činoherními divadly, na čemž samozřejmě není nic špatného. Jen říkám, že je těžké udržet se jen v oblasti současného tance. Můj soubor je ze stejného důvodu založen na projektech, nezkoušíme pravidelně. Když jedeme na festival, zkoušíme jeden den, protože jedině tak můžeme fungovat. Nová díla vznikají každý rok a půl nebo dva roky.

Existují samozřejmě produkční domy a scény, existuje také Polská taneční síť / Polish Dance network, kterou jsem vlastně založil před pěti lety já. Přesto tyto instituce a scény zažívají střídavě problematická období a období rozkvětu… je to trnitá cesta.

Doporučil byste nám nějaké zajímavé festivaly (současného) tance?
Právě se konala jedna z nejzajímavějších akcí, Polská taneční platforma. Ta byla obnovena po pěti letech a je v plánu pořádat ji každé dva roky, takže další Platformu můžete očekávat v roce 2026. Další festival se například koná v Lublinu (International Dance Theatre Festival), kde můžete vidět větší i menší inscenace, v Gdaňsku se koná Solo Dance Contest a v instituci, která byla naším hlavním producentem, Klubu Żak, probíhá Gdansk Dance Festival. V Lodži je velký festival věnovaný baletu (Łódź Ballet Festival), kam každoročně zvou významné soubory. A v srpnu se koná Krakow Dance Festival (ale termín si raději ověřte). Jsou tedy místa, kde můžete sledovat současný tanec.

Je něco, co byste chtěl čtenářům vzkázat a já se na to nezeptala?
Možná bych měl říct, že zejména v případě projektu Every Minute Motherland byl jeho vznik umožněn díky zapojení a podpoře mnoha lidí. Nejen účinkujících, ale také Poliny, kterou jsem již jmenoval výše, a měl bych zmínit i Paula Bargetta, který je dramaturgem a spolupracuje s námi. Pomohly nám také instituce, které nám zachovaly svou podporu. Diváci by také měli vědět, že festivaly jako Divadelní Flora podporují umění a přinášejí specifická témata, jako je svoboda, a hrají tak velmi významnou roli. Lidé v zákulisí odvádějí obrovskou práci a také přispívají k výsledku, takže bych rád poděkoval všem, kteří nás podpořili a podporují nás i nadále a umožňují nám tvořit.

Maciej Kuźmiński je choreograf, pedagog a producent. Zakladatel a ředitel (2018–2022) první polské taneční sítě Polish Dance Network. Jeho autorská díla tvoří repertoár Maciej Kuźmiński Company. Je prvním absolventem polského původu na londýnské konzervatoři Trinity Laban, kde absolvoval bakalářské studium tanečního divadla a magisterské studium choreografie, obojí s vyznamenáním. Přečtěte si více zde…