Prague Offspring 2024: Klangforum Wien a česká premiéra děl Rebeccy Saunders
Na programu byly české premiéry tří skladeb Rebeccy Saunders: Furry II – koncert pro kontrabas a ansámbl, to an utterance – study pro klavír a Scar pro 15 sólistů a dirigenta. Program byl doplněn skladbou dirigenta ansámblu Enno Poppeho (1969) Speicher VI pro velký ansámbl.
Tak jako mne kdysi svým komplexním a minuciózním přístupem ke zvuku i schopností o své hudbě zajímavě mluvit oslnila finská skladatelka Kaija Saariaho, jejíž skladba Solar je na programu Prague Offspring 1. června, tak mne v současnosti fascinuje podobně ukotvený, až synestetický přístup skladatelky britského původu Rebeccy Saunders. Je mi velmi blízký její respekt ke zvukovému materiálu, zkoumavý přístup k potenciálu nástrojů, slyšení i prostoru, vnímání hudby jako energie, která rezonuje v prostoru i v našem těle. Není to případ, kdy skladatel a performeři jsou ze svého ega uneseni vlastní produkcí bez ohledu na dopad na posluchače. Jak sama říká v rozhovoru s Jamesem Saundersem „Píšu, co chci slyšet“.
I když zvuk jejích skladeb jde občas do extrémů, netrpíme tím. Cítíme záměr vyjádřený mj. názvem a slovním komentářem a zároveň logiku jejího „hudebního jazyka“, který jako by tvůrčím způsobem ztělesňoval fyzikální kvality zvukových objektů/událostí – jejich váhu, hustotu, strukturu a umístění v prostoru bazálního ticha. Zdá se, že vnímá zvuk až hapticky. I když je tu záměr a racionální rozvažování provázené řemeslnou pokorou, nakonec si i „nalezené“ zvuky prosazují svůj přirozený charakter. Tak vzniká poezie. Dílo je vnímáno v „časoprostoru“, který se každým dalším zvukovým momentem a gestem přehodnocuje. Z tohoto hlediska se nabízí i ostřejší zpětná perspektiva na hudební tradici, ve které je skladba vázána především na jazykové promluvy a symbolické sociální interakce ztělesněné prací s tématy. Zde, i když jsou použity např. spíše určité kontrapunktické vztahy ve vazbě na prostor, zůstávají skryté za fyzičností zvuku.
První skladba programu Fury II / Vztek II pro kontrabas a instrumentální soubor je z r. 2009. Soubor je složen z basklarinetu, perkusí, akordeonu, klavíru a violoncella. Dílo vzniklo na objednávku Staatskapelle Dresden a Casa da Musica, Ensemble Remix. Světovou premiéru mělo 23. června 2010 kontrabasistou Andreasem Wylezolem, dirigoval Ekkerhard Klemm. Sólová verze napsaná pro Antonia Aguiara z Remix Ensemble vznikla v r. 2005. Jak autorka komentuje, ansámbl barevně potencuje sólový nástroj.
Ticho je jakýmsi apriorním „napjatým plátnem“, do kterého jsou některé pádné momenty po stoupajícím napětí pregnantně vyseknuty, jindy se „plátno ticha“ postupně trhá, občas po něm něco sklouzne, chvíli se pohupuje… To vše vyžaduje od dirigenta přesná srozumitelná tvarující gesta. Autorka v komentářích uvažuje i různé konotace „vzteku“, jehož tlumočníkem je kontrabas v širokém potenciálu svých možností. Stává se i bicím nástrojem. Kontrabasista Evan Hulbert používá všechny možné artikulace zvuku, na struny udeří i předloktím. Od extrémně nízkých tajemných poloh, pulzace, zpěvných tónů v podpoře violoncellem přechází part kontrabasisty glissandy až do vysokých a křehkých poloh. V úderných fázích je nástroj souzněn s klavírem, bicími, basklarinetem. V těch zpěvnějších a stínových s violoncellem. Akordeon dodává především chvění a vibrace. Kontrabasista se vrací do nízkých poloh a skladba ustává. V porovnání s dostupnými nahrávkami se mi výkon sólisty i ansámblu jevil velmi zdařilý v přesné artikulaci, souhře i zvukové kvalitě, které prostor DOXu velmi svědčil. Zvlášť pozoruhodná byla souhra kontrabasisty s violoncellistou.
Následující skladba německého autora a dirigenta Enno Poppeho Speicher VI / Sýpka VI je poslední z volného cyklu skladeb pro velký ansámbl z let 2008–13. Speicher I byl proveden na Pražském jaru v r. 2018 rovněž souborem Klangforum Wien.
Úvodní motivy ve dřevech jsou syrové, drsné, heterofonní. Působí archaicky, připomínají perspektivu Stravinského Svěcení jara. V další fázi jsou podbarveny hlubokými dlouhými tahy smyčců, nástup žesťů přináší magické pozadí heterofonní hudební scény, která se rozplyne. Po pauze nastupuje docela nový obraz houpavých a vlnivých zvuků smyčců, působící lehkou nevolnost jak přeléváním zvuků, tak harmonickým terénem. Glissanda v kombinaci s dechy a harfou a alikvotními bicími vytvářejí zvláštní surreálný vjem deformované reality. Vrací se pištivé dechy ve vysoké poloze, smyčce opět klouzavě naříkají, zvuk sahá od spodních poloh basklarinetu do nejvyšších poloh dřev a smyčců. Další obraz – jednotlivé údery paličkami bicích, tichost a zvukové segmenty v prostoru. Zpěvné jemné tahy houslí ve vysoké poloze. Jako by se houslový subjekt snažil vzchopit v nejasném a těžko definovaném zvukovém prostředí, které působí hrozivě nepravidelnou metrikou, přičemž se postupně dlouhými tahy dere do popředí. Opět se vrací archetypální drsné zvuky dechů podpořené bicími, stoupá napětí. Najednou se vše ztiší a ozve se takřka neslyšně zvuk houslí. Orchestrem prostupují citlivá glissanda, čas se velmi zpomaluje a prodlužuje. Způsob, jakým jemně „kňourají“ žestě, je až humorný. Slyšíme kontrast rovných tónů dechů a jemného chvění a vlnění ve smyčcích, které jako by napodobovalo zvuky hmyzu. Houpavý zvuk v tichosti ustane.
Proč ten fenomenologický popis? Protože formální by asi netlumočil zvukovou představivost a nepředvídatelnost, s jakou Poppe pracuje, i když je v pozadí záměru určité konstrukční schéma. Na rozdíl od Sandersové se jeho skladba jeví jako kombinace interpersonálních modelů a ikoničnosti přírodních dějů. Přitažlivý je určitý archaický výraz, vyplývající ze způsobu, jakým převážně ve skladbě využívá nástroje, zejména dechy a bicí. Zdá se mi, že při tomto typu kompozice je zásadní udržet celkový tah, aby neklesla pozornost posluchače. Skladba je v repertoáru Klangforum Wien od doby jejího vzniku, takže je osvojená, navíc řízená samotným autorem. Posluchači se zdáli právem okouzleni, protože způsob, jakým byla skladba provedena byl ve všech parametrech obdivuhodný.
Následná krátká kompozice pro sólo klavír to an utterance – study /mluvení – studie vznikla v r. 2020, premiéru měla 4. září 2020 na MusikFest Berlin Joonasem Ahonenem. Tento všestranně vybavený finský klavírista ji uvedl i na tomto letošním koncertu. Slyšeli jsme ho ale už i vloni právě na OffSpring v Ligetiho Klavírním koncertu. Skladba existuje i ve verzi s orchestrem. Autorka komentuje: „Utterance“ je něco vysloveného, mluvené slovo, zamumlané, prozrazené, vydechnuté, výrok, nebo hlasový zvuk, ale také akt mluvení, způsob a síla mluvení, logika, filosofie, prvek linguistiky mluvené řeči… Sólový klavír se snaží vyprávět svůj vlastní příběh v nekonečných variacích. Kolísavý, téměř bolestivý a nevyhnutelně neudržitelný v nejistém hledání. Hledá své konečné ticho prostřednictvím své vlastní přemíry mluvení: nepřetržitého nutkavého monologu.“ Téma neurotického „mluvení“ je určitě jedno z aktuálních psychosociálních témat. Do hudby jej skladatelka přetvořila do různých hybností a nepravidelností. Joonas Ahnonen je suverénní interpret a máme-li před sebou partituru, vidíme, jak mimořádně obtížný je to kus vzhledem k volné chromatice, metrorytmice a dynamickým změnám, protože vše je přesně vypsáno, a přitom se jeví konkrétní „promluvou“, za kterou není žádný podpůrný systém, o který by se mohl interpret opřít.
Následující skladba Scar / Jizva pro 15 sólistů a dirigenta z r. 2018–19 vznikla na objednávku festivalu Acht Brucken. Autorka, podle vlastního vyjádření, zkoumá konotace názvu ve zranění fyzickém i psychickém, po nichž zůstávají stopy. A opět je zde „Ticho (jako) plátno, na kterém váha zvuku zanechává stopy. Zvuky otevírají povrch ticha, nebo odlupují kůži, přibližují se a padají do podsvětí hledajíc to temné, co leží uvnitř“. To si přečteme přímo v partituře. Hráči souboru jsou v souvislosti se záměrem smysluplně rozestavěni. Klavíry na pravé a levé straně pódia, stejně jako dvě sady bicích, které si hned od začátku kánonicky odpovídají. Klavír je zde bicím a rezonančním nástrojem, hraje se i uvnitř korpusu. Akordeon a elektrická kytara vytvářejí chvějivý zvuk roztřepených okrajů „rány“. Elektrická kytara, kontrabas a trombon tvoří jakýsi k tradici odkazující základ zvukové konstrukce. Zvuk se otevírá, kombinuje synchronně jemnost s tvrdostí. Velký význam má reflexe kvalit zvuku, jejich pohyb a rezonance v prostoru. Využití tradičních strukturních momentů je skryto za zvukově haptickou fenomenologií kompozice.
Shrnuji. Koncert byl dramaturgicky i výkonem excelentní. Proběhl za přítomnosti autorů a byl aplaudován publikem, které bylo z velké části tvořeno profesionály. Koncertu se (opět jako v loňském roce) účastnil i ministr kultury Martin Baxa. To je v historii našich ministrů kultury opravdu výjimečné. Předcházející diskuse proběhla v uvolněné atmosféře.
Pod čarou – jestliže muzikolog Mirko Očadlík ve své studii Žena v české hudbě (1940) vznáší obecnou pochybnost o kvalitě žen skladatelek v porovnání s muži, tak v posledních desetiletích by, předpokládám, svůj názor musel radikálně změnit. A titul „OffSpring“ vytváří sice výrazný programový rámec, ale přivítala bych, kdyby se takové koncerty staly více „OnSpring,“ i když je třeba ozřejmovat publiku způsoby, jakým o hudbě současní skladatelé přemýšlejí a vybírat ty opravdu zajímavé. A hudba obou uvedených skladatelů baví i interprety, jak se o tom ostatně vyjadřují i na sociálních sítích.
Prague Offspring: Klangforum Wien I.
31. května 2024, 20:00 hodin
DOX+, Praha
Rebecca Saunders in Conversation
Kavárna DOX, 18:30 hodin
Program:
Rebecca SAUNDERS: Furry II, koncert pro kontrabas a ansámbl
Enno POPPE: Speicher VI pro velký ansambl
Rebecca SAUNDERS: to and utterance – study pro klavír
Rebecca SAUNDERS: Scar pro 15 sólistů a dirigent
Účinkující:
Joonas Ahonen – klavír
Evan Hulbert – kontrabas
Klangforum Wien – rezidenční soubor
Enno Poppe – dirigent
Rebecca Saunders – rezidenční skladatelka
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]