Operní panorama Heleny Havlíkové (469) – S rybařící Destinnovou utopili v Olomouci Prodanou nevěstu v šedi truchlohry

Když od sezony 2022/23 ředitel Moravského divadla David Gerneš povolal do čela operního souboru Veroniku Kos Loulovou, která se svým alternativním uskupením Run OpeRun přitáhla pozornost aplikací stylu sitespecific a undergroundu na operu, bylo zřejmé, že hodlá rezolutně skoncovat s tradičním přístupem, ve kterém se tato scéna zabydlela.

Pokračováním takového směřování olomoucké opery je nyní i nové nastudování Prodané nevěsty pojaté jako vzpomínka legendární sopranistky Emy Destinnové. Tento koncept mohl být zajímavým východiskem pro ozvláštnění této národní opery. Vždyť Ema Destinnová patří k významným představitelkám Mařenky, kterou mnohokrát zpívala nejen v Národním divadle, ale prosadila Prodanou nevěstu také v berlínské Dvorní opeře, a dokonce i v Metropolitní opeře. Ovšem způsob, jak tento nápad režisérka Janka Ryšánek Schmiedtová realizovala, zůstal podle mého názoru velmi nepovedený. Z mnoha důvodů.

Režijní pojetí s přidanou postavou, skrze kterou je celá opera nahlížená, není nic nového. Připomenu třeba dvě režie Jiřího Heřmana: jeho Madama Butterfly ve Státní opeře z pohledu dospělého Pinkertonova syna nebo jeho brněnskou Toscu s přidanou postavou jedné z předních představitelek titulní role – Marií Callas. Když režisérka v olomoucké Prodané nevěstě zvolila podobný princip, narazila na obvyklý problém, který vyvstane při takovém přidávání postav bez opory v partituře – představitelé těchto rolí brzy přestanou mít o čem hrát. Jana Posníková, představitelka Emy Destinnové, pro aktéry Prodané nevěsty neviditelná, jen popochází po jevišti, popíjí, chytá ryby, dívá se dalekohledem, tu a tam popostrčí dekoraci, vymění se s Mařenkou při otočce s Vaškem, brání Jeníka před davem rozlíceným kvůli domnělému prodeji nevěsty, s ordinérně roztaženýma nohama se cpe jídlem. Ale to je na dvě a čtvrt hodiny Prodané nevěsty zoufale málo. Pokud by režisérka nedoplnila instrumentální části vysvětlujícími titulky, které ovšem složitou a kontroverzní osobnost Destinnové velmi zjednodušovaly a uváděly i zavádějící, ba nepravdivé údaje, na jevišti jsme viděli jen korpulentní ženu nastrojenou v mondénním klobouku a krajkové halence. Jenže lidé většinou nechodí do divadla proto, aby si četli titulky, které navíc odvádějí pozornost od předehry a furiantu, ale aby ze situací na jevišti pochopili obsah předváděného.

Režijní koncept skrze Emu Destinnovou byl navíc nevhodný i tím, že výchozím bodem z tak bohatého života Destinnové nebyla sláva, kterou zažila s rolí Mařenky, jak by nejspíš mnozí mohli předpokládat. Inscenace se odehrává ráno při lovu ryb, kterému se oddávala na svém zámku ve Stráži nad Nežárkou, kde trávila závěrečné období svého života a ústupu ze slávy. A jako že se jí, nikoli rybářsky, ale společensky nastrojené, vynořují vzpomínky na Prodanou nevěstu. Ovšem v blíže neurčitém pseudonárodopisném bezčasí kostýmů Davida Janoška. Inscenaci tak scénografka Markéta Sládečková doslova utopila v posmutněle melancholickém mlžném oparu projekcí luk, lesů, rybníků a řek. Ano, Prodanou nevěstu není třeba vykládat pouze jako prvoplánově komickou legraci, hračku, jak se o ní vyjádřil Smetana, ale nenapadalo by mě, že se z Prodané nevěsty může stát tak nezáživná truchlohra. To nemohly zachránit osamocené projekce portrétů Destinnové nebo newyorských mrakodrapů ani hračka parníku ve Vaškově náručí. Velké modely kapra, štiky či sumce na kolečkách, na kterých tu a tam někdo přijel, sice vyvolávaly v hledišti smích, ale z dané koncepce tento scénografický prvek nesourodě trčel. Podobně jako diskotékové trsání Jiřího Přibyla, představitele Kecala, který se tak nejspíš snažil vymanit z mdlého rozehrávání situací.

Když se zaměříme na inscenační vypracování vlastní opery, ukáže se, že zůstalo u muzeální statičnosti bezobsažného postávání postav v popředí scény a pohupování sboru v bocích. Místo furiantu sboristé přičinlivě uklízeli stoly a židle. Komu předváděli komedianti svou znamenitou, nikdy před tím nevídanou komedii, bylo nejasné, protože v ní poskakoval kompletní sbor navlečený do třpytivých rukávů. Hopsal i medvěd – co na tom, že tou dobou se podle Indiána měl jeho představitel Franta opíjet v dolejší hospodě. A pokud jde o kostýmy: že by Mařenka přišla na sjednávání sňatku rovnou ve svatebních šatech, je velmi nepravděpodobné.

I když hudební nastudování Marka Ivanoviće naplnilo základní standardy Smetanovy partitury, obsazení bylo velmi nevyrovnané. Barbora Perná díky své muzikalitě a zkušenostem roli Mařenky zvládá s přehledem, ale v tenoristovi Ramanovi Hasymauovi nemá adekvátního partnera. Kdo je Jeník se z jeho podání nad rámec hlasitých tónů prakticky nic nedozvíme. Jiří Přibyl sice má pro basovou roli Kecala patřičné hloubky, ale nehlídal si dost obezřetně intonaci. Jakub Rousek, který se svým pěveckým typem hodí spíše na Jeníka, byl obsazený do role Vaška. Zazpíval ho suverénně, nicméně režie ho v rádiovce coby troubu odsoudila k ploužení, jako by měl v kalhotách. Ze čtveřice rodičů obstál Roman Vlkovič jako Krušina a nesourodost hlasů se projevila hlavně ve slavném sextetu, v němž s Kecalem přemlouvají Mařenku, aby se rozmyslela. Vojtěch Pačák byl s bičem energický Principál, zatímco Kateřina Popová bude do role Esmeraldy nejspíš ještě pěvecky dozrávat.

Prodaná nevěsta je další titul, kterým se šéfka Veronika Kos Loulová už druhým rokem snaží nekompromisně otáčet kormidlem dřívějšího olomouckého operního tradicionalismu neobvyklými, ba provokativními výklady klasických oper. Dvořákovu Rusalku bratři Cabanové adaptovali na příběh muže, kterého sledování erotických videí přivede do blázince, a dívky, které plastická operace nepomůže ke štěstí. Daniela Špinar v Modrovousově hradu Bély Bartóka maeterlinckovsky freudovský ponor do hlubin mužské duše se záměrně nejednoznačným vyzněním dovysvětlila happyendem a závěrečným jucháním na verbuňk. V Mozartově Titovi si Veronika Kos Loulová v tandemu s režisérem Jiřím Havelkou položila poněkud pošetilou otázku, proč oprašujeme operu pokrytou prachem, aniž si všimla, že zrovna v případě Tita nemůže být o nějakém oprašování ani řeč. Z Leoncavallových Komediantů v kombinaci s Mascagniho Sedlákem kavalírem se Veronika Kos Loulová snažila pod transparenty Nadšením nájem nezaplatíš vydolovat téma role a významu divadla v postcovidové společnosti. Pokud tato nastudování nesená trendem operního režisérismu v sobě měla do určité míry zajímavá, ovšem výkladově nedotažená východiska, pak inscenace s rybařící mondénou je úkrokem vedle. Prodaná nevěsta se v Olomouci topila v šedi truchlohry.

Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta

Hudební nastudování Marko Ivanović, režie Janka Ryšánek Schmiedtová, dramaturgie Viktorie Vášová, scéna Markéta Sládečková, kostýmy David Janošek, choreografie Jana Hanušová, sbormistryně Lubomíra Hellová.

Osoby a obsazení: Mařenka – Barbora Perná, Jeník – Raman Hasymau, Kecal – Jiří Přibyl, Vašek – Jakub Rousek, Ludmila – Elena Prášilová Gazdíková, Krušina – Roman Vlkovič, j. h., Háta – Magda Málková, j. h., Mícha – Michael Kubečka, j. h., Principál – Vojtěch Pačák, Esmeralda – Lucie Skácelíková, Indián – Martin Štolba, Ema Destinnová – Jana Posníková, j. h.

Orchestr a sbor Moravského divadla Olomouc.

Moravské divadlo Olomouc, premiéra 7. června 2024.