Seznamte se: Enriko Štec

Kdy a kde jste se narodil?
18. října 2003 v Nemocnici U Apolináře na Praze 2.

Řekněte nám něco o vaší rodině a jejím vztahu k hudbě…
Mám dva sourozence, starší sestru Marii, pracuje jako letuška a do čehokoli se v životě pustí, vždy v tom má úspěch, krásně zpívá a hraje na ukulele a je teď pro mě velkou podporou, stejně jako můj mladší brácha Etien, má skvělý hudební vkus, sportuje a chce být v budoucnu režisérem. Vždy mně dokáže rozesmát.

Máma se narodila na Ukrajině a do svých pětadvaceti let žila na vesnici jménem Doupotiv s mou prababičkou, která se ve svých šedesáti letech začala učit hrát na housle. O letních prázdninách jezdila k jezeru Bajkal za mými prarodiči, kteří tam pracovali. Děda vozil naklaďáky s dřívím. Chodila do ZUŠky, kde se učila hrát na klavír a na krásný národní ukrajinský nástroj “bandura”. S babičkou zpívaly v církevním sboru. Pracovala jako učitelka ve své vesnici, ale pak asi před 25 lety ji osud přivedl do Prahy. Plánovala tam zůstat jen dva měsíce, ale nakonec tu zůstala žít.

Táta pracuje jako elektrikář, od malička mi předal lásku k technice, přírodním vědám a hlavně ke čtení. Je to velmi erudovaný člověk se smyslem pro humor. Narodil se na Sachalinu, ostrovu nad Japonskem v Rusku. Stejně jako máma se přestěhoval do Čech, potkali se až v Praze.

Jaké byly vaše hudební začátky?
Rodiče pořídili elektronické klávesy, já jsem u toho pořád seděl a něco vyťukával, nebo se snažil napodobit nějakou písničku. V mých sedmi letech mě máma odvedla do ZUŠky. Už dlouho bylo mým snem hrát na housle, ale místo už nebylo, tak mě šoupli na klavír. Postupně jsem si tento nástroj oblíbil, byl jsem pod skvělým vedením Olgy Dvořákové, probudila ve mně lásku ke klasické hudbě. O půl roku později mě vzali i na housle do třídy Jiřího Janouška, člověka zapáleného a úplně oddaného své práci. Vedl i školní smyčcový soubor, ve kterém jsem hrál, což byla skvělá zkušenost. Oběma učitelům jsem nesmírně vděčný.

Proč jste si nakonec vybral právě svůj obor?
Chtěl jsem se stát astrofyzikem, ale na jednom školním koncertě, kde jsem hrál svoji improvizaci, si mě všimnul skladatel Jan Frank, nabídl mi individuální hodiny skladby, a když mi došlo, že mohu nejen improvizovat, ale i zapisovat do not a že mě to strašně baví, bylo rozhodnuto.

Pamatujete si své první veřejné vystoupení? Jak na něj vzpomínáte?
Trochu bolelo mě břicho. Když jsem vyšel na podium, zapomněl jsem se uklonit, a hned jsem šel ke klavíru, několikrát jsem se zasekl, ale nějak to dohrál. Už si nevzpomenu co, pak jsem si však předsevzal, že už nikdy v životě nechci vystupovat.

Jací byli vaši dosavadní učitelé a jaké s nimi máte zkušenosti?
O některých jsem se už zmínil, ale určitě nemohu zapomenout na učitele hudební teorie Víta Novotného z gymnázia Přírodní Škola, kam jsem chodil. Vždycky mě podporoval a spolu jsme dělali hudbu ke školním představením.

A asi nejsilnějším zážitkem v mém životě bylo, když jsem v roce 2018 čistou náhodou díky mé sestře a její lásce ke korejské kultuře byl pozván na individuální dvouměsíční kurzy kompozice do Soulu v Koreji u mistra Yang-Cheol Choiho, zakladatele mezinárodní soutěže Antonína Dvořáka “IADCC”. To byl opravdu zážitek a hodně mě to posunulo v tvorbě.

Jsem také moc vděčný Eduardu Doušovi, že mě připravil na přijímací zkoušky na konzervatoř. Teď studuji pátým rokem u vynikajícího pedagoga a vedoucího oddělení skladby Jiřího Gemrota. Máme podobný pohled na hudbu, vždy má co mi říct a poradit, do mé tvorby zasahuje jen z technické stránky a vždy je to v doporučující formě, což si myslím, že by nemělo chybět každému, kdo vyučuje skladbu.

Účastnil jste se různých hudebních soutěží. Jaké soutěže to byly, kterých si považujete nejvíce a jaký pro vás měly přínos? 
Moc jich zatím není, několik z nich jsem uvedl níže v životopise. Nikdo nevzpomíná, jaké soutěže vyhráli velcí skladatelé, jen se občas zmíní o Pendereckém a jeho prvním úspěchu, možná také proto, že ten příběh, jak obsadil všechny tři ceny svými skladbami, je zajímavější než jeho hudba. Ale dnes je to jeden z mála způsobů, jak dát o sobě vědět lidem, kteří se zajímají o klasickou hudbu.

Co považujete za svůj největší úspěch?
Když sedím na hodině ve škole a moje nejlepší kamarádka si brouká skladbu, kterou jsem pro ni složil.

A provedení a následné nahrávání mé první symfonie ve spolupráci s Humble Orchestra a úžasnými mladými umělci, jako je dirigent Daniel Kadlec, klavíristka Klára Skalková a Semjon Yakimov.

Jaký je váš profesní vzor?
Je jich hodně, naprosto a bez kompromisů Bach, fuga je má nejoblíbenější forma, a on má ty nejlepší na světě. Beethoven a jeho důslednost v tvorbě, Dvořák, Čajkovskij, Sibelius, Ravel, Prokofjev, Mahler a Šostakovič mají ty nejkrásnější nápady. A nejvíce ze všech miluji Stravinského…

Kam byste to chtěl ve svém oboru dotáhnout?
Kam to půjde, konkrétní představu nemám. Prostě miluji hudbu a chci, aby lidé měli rádi tu mou.

Jakou hudbu provozujete nejraději?
Symfonie.

Jakou hudbu rád posloucháte?
Jenom klasiku, ale občas si s bráchou poslechneme nějaký metal, ale jinak pořád klasiku. Také sleduji pár kanálů na YouTube, kde současní autoři publikují svá díla. Každý den se tam objeví něco zajímavého, třeba jsem takhle objevil tvorbu českého skladatele Lukáše Sommera a jsem z ní unesen, teď ji poslouchám neustále.

Jak trávíte volný čas a jaké jsou vaše mimohudební koníčky?
Na podzim veškeré víkendy trávím sbíráním hub. Člověk se projde na čerstvém vzduchu a jde to ruku v ruce s tím, že jsem vynikající kuchař. Pokud neuspěju jako skladatel, otevřu si restauraci. S bráchou hrajeme Minecraft, sportujeme, díváme se na filmy nebo venčíme našeho psa. A o prázdninách komponuji, to mě baví nejvíce.

Co vám dokáže udělat největší radost?
Čas s mými nejoblíbenějšími lidmi a pořádná večeře.

Jaké je vaše největší přání?
Aby skončily války.

Přejeme hodně štěstí a úspěchu ve vašem osobním i profesionálním životě!

Slovo profesora Jiřího Gemrota:
Enriko Štec se stal posluchačem Pražské konzervatoře v roce 2019, kam byl přijat jako výjimečný talent a jako takový se projevuje po celou dobu dosavadního studia. Sympatickým rysem bylo, že autorsky si chtěl vyzkoušet různá estetická či stylová zaměření a postupně jeho hudba získávala syntetickou a již v řadě detailů osobitou podobu.

Jeho skladby byly již mnohokrát oceněny v soutěžích doma i v zahraničí a o jeho mimořádnosti svědčí i to, že jako student nyní pátého ročníku školy pracuje již na své 4. symfonii!

Doufám, že Enriko bude mít v životě i nutnou dávku štěstí a že budoucnost v něm bude mít výrazného a významného tvůrce.

Enriko Štec (*2003) je český skladatel s ukrajinskými a ruskými kořeny. (Přečtěte si více…)