Birdboy: Poetika outsiderů a dětská fantazie na scéně divadla PONEC
V cílové rovince letošního festivalu TANEC PRAHA byla v divadle PONEC inscenována choreografie irské tvůrkyně Emmy Martin. Birdboy je první dílo, které Emma vytvořila současně pro mladé i dospělé publikum. Na první pohled dechberoucí 40minutová sonda do neklidné duše chlapce, který si přál být ptákem. Přál si, aby mohl odletět a zbavit se všech starostí. Birdboy je výlet do jeho hlavy. V jeho vířící mysli soupeří myšlenky, starosti a fantazie o místo ve světě, kam je těžké zapadnout.
Uprostřed scény stojí staré zrezivělé auto, které vypadá jako hračka v životní velikosti, a vzduchem se nese zpěv ptáků. Jakmile se světlomety rozblikají, za zvuků maniakální rozhlasové montáže hudby a internetových hitů (skvěle namíchaných Dunkem Murphym) se v okně auta objeví hlava chlapce. Hoch v podání Kévina Coquelarda s tekutou odevzdaností bezděčně padá dovnitř a ven z auta, tančí, provádí nejrůznější akrobatické kousky a synchronizuje své rty se slovy, zatímco ho končetiny táhnou od jednoho pádu k druhému. Auto je zároveň truhlou na hračky, v níž tanečník nachází barevné ponožky či neidentifikovatelné plastové objekty, které vypouští na jeviště. Je to bunkr, jaký si stavějí děti, aby v něm ukryly své nekonečné fantazie, útočiště před zbytkem světa, kamarád s tlukoucím srdcem (v podobě zvukové nahrávky) a dvěma světlomety místo očí. Při sledování Birdboye se v nás znovu probouzí ten dětský pocit, jsme obklopeni kouzly a neomezenými možnostmi fantazie, přinejmenším Kévinzjevně obývá svůj vlastní svět, kde po každém pádu přichází další let. Nacházíme se někde v chlapcově mysli. Jeho soukromé deníky o šikaně a odcizení nám postupně zprostředkovávají nahrávky a jeho sny ožívají prostřednictvím jím nápaditě inscenované stínohry. Problémy dětství a dospívání přicházejí rychle a bez většího varování, a když nám připadá, že najít své místo ve světě je nemožné, stane se, že nejlepším východiskem se nám zdá uzavřít se a zmizet ve vlastní hlavě, což dělá právě i Kévin Coquelard v roli Birdboye.
V jeho vnitřním rádiu hrají písně o osamělosti či virální internetové hity (např. Nyan Cat), ale zaznívají i hlasy inspirativních řečníků, jako je britský přírodovědec a popularizátor David Attenborough ad. Zpočátku Coquelardůvvtipný zpěv a imitace nahrávek udržuje odlehčenou náladu, stejně jako jeho atletické manévrování v rozbitém autě a všude kolem něj. Choreografka Emma Martin však pracuje i s cizí emocionální odezvou, a když se vedle stínové loutky našeho mladého hrdiny objeví slovo „podivín“ („weirdo“) a zazní hrubá slova o nedostatku přátel, z publika vyzařuje hmatatelný soucit. Stínohře je věnován levý roh zadního plánu scény a absolutní absence jiné akce v této oblasti po celou dobu trvání choreografie sice potrhuje její důležitost pro celý příběh (pokud to bylo záměrem choreografky), ale zároveň se stává až zbytečně nevyužitou z hlediska prostorového rozložení choreografie.
Performerův pohyb je velmi specifický. Pozorujeme skvělé herecké výkony, s důrazem na mimiku a drobná gesta, protkané akrobatickými prvky a různorodými tanečními pasážemi. Základem jsou krátké pohybové sekvence korespondující s hudebním a zvukovým podkladem, vše dokonale secvičené a sehrané i se světelnými a kouřovými efekty. Tyto sekvence okamžitě navozují pocit, jako bychom sledovali populární internetové sestřihy ze sociálních sítí (např. instagramové Reels či formáty z TikToku). Dětský divák je v těchto chvílích ve svém živlu! Úsporné dynamické pasáže jsou kontrastně proloženy delšími tanečnějšími variacemi vycházejícími převážně z improvizace a základů moderních technik, což už pro mladé diváky, soudě dle jejich reakcí, tak zábavné a atraktivní není. Tento koncept je v průběhu choreografie variován a cyklen, což po určité době sledování již přestává být zajímavé a poselství díla se tak rozmělňuje. V debatě po představení autorka dodává, že pro zvolení pohybových prvků určených primárně pro dětského diváka původně vycházela z dětmi oblíbených animovaných seriálů a s úsměvem podotýká, že Kévin je takový „human cartoon“.
Centrem dění je auto, které hraje důležitou roli a o němž si dovolím říct, že si žije vlastním životem. Troubí, bliká, hraje kuriózní směsici rockových a popových melodií a čas od času vypustí malé bílé přízračné postavičky, zvláštní prvek vyskytující se na scéně snad po celé trvání choreografie. Vznášející se přízraky vypadají jako podivné tiché medúzy plující nekonečným prostorem kolem chlapce či jako znalcům příběhů J. K. Rowling známí mozkomoři. Jde snad o pesimistické myšlenky, úzkosti či strachy hlavního hrdiny, nebo naopak o přátelské mimozemšťany – kamarády bez tváře – narušující chlapcovu osamělost? I to je v závěrečné debatě mezi diváky a tvůrci konzultováno. Autorka úmyslně nechává na každém, aby si našel svůj vlastní význam. Kévinpřipouští, že auto je pro něj také svébytnou postavou (nazývá ho jménem Boris), která je metaforou jeho duchovna, označuje ho za svůj tzv. „safe space“. Ony bílé objekty pak pojmenovává Erics (Erikové) a upřímně potvrzuje, že je původně vnímal jako své kamarády, ze kterých se v průběhu tvorby staly naopak jeho negativní myšlenky, obavy či problémy…
Pro samotnou choreografku Emmu Martin má dílo velký význam, vytvářela jej na základě své mateřské zkušenosti. Chtěla se na svět podívat očima své dcery a zároveň vytvořit inscenaci přístupnou dětem tak, aby jim ukázala, co je to tanec a jakým způsobem se jeho prostřednictvím dá komunikovat. Interpret Kévin Coquelard do svého projevu promítá zkušenosti z vlastního dětství, vzpomíná na období, kdy byl jakožto chlapecký tanečník s dlouhými vlasy v kolektivu nepochopen a šikanován. Oba poukazují na to, jak moc jsou děti (nejen) dnešní doby ovlivňovány svým okolím, a to především světem elektroniky a internetu.
Toto kaleidoskopické sólo plné zábavy i smutku oslavuje sílu představivosti a nabízí vizi naděje. Prostřednictvím metafory ptáka a s ním vnímané svobody se dílo noří do chaotického a živého vnitřního světa někoho, kdo nezapadá. Všechny výše popsané aspekty jsou v Birdboyioviztělesněny s jasností a upřímností a výsledkem je elegantně punkové představení pro mladé lidi, které se nepovyšuje nad své diváky, naopak, má ambici ukázat jim, že ať už se v jejich životech děje cokoliv, nikdy na to nemusí být sami. Autorům se jistě podařilo vytvořit projekt, který svou formou osloví dětské diváky a obohatí i ty dospělé. Přínosné by jistě bylo choreografii a její dopady zkoumat i z psychologického hlediska, to už je ale spíše prací pro odborníky tohoto oboru.
Samotnou by mě ale zajímalo, co si z představení dětský divák odnesl a jaké asociace si v zobrazených scénách vytvořil, přece jen náš dospělý přístup je již o něco racionálnější. Lehce omezujícím faktorem pro českého dětského diváka shledávám celý průběh představení v cizím jazyce (angličtině), kdy v rychlosti zvukových nahrávek nemůže být schopen jednotlivým frázím porozumět, tvůrci však argumentují tím, že to je ono kouzlo projektu, kdy v různém prostředí bude působit odlišně s ohledem na jazykovou bariéru či kulturu dané oblasti, ale jako celek se dotkne každého sedícího v sále. Nemohu si ale odpustit ani připomínku právě ke zvolenému způsobu vyprávění. Je opravdu vhodné snažit se mladé publikum i v taneční inscenaci (v divadle) úmyslně zaujmout formou internetových či televizních formátů, které denně naplňují jejich životy? Nepochybně jde o projekt pohrávající si s důležitou a poutavou myšlenkou i jejím způsobem uchopení, ale pro mne osobně zde bohužel nápad předčil výsledek.
Birdboy
Koncept, režie, kostýmy: Emma Martin
Choreografie: Emma Martin, Kévin Coquelard
Účinkující: Kévin Coquelard
Světelný design: Stephen Dodd
Hudba a zvukový design: Dunk Murphy
Scénografie: Orla Clogher, Emma Martin
Produkce: Peter Jordan, Sinead Cormack, Susan Collins, Conor Burnell
Producent: United Fall
Premiéra: 6. 11. 2019, Carlow
Na festivalu TANEC PRAHA uvedeno 24. 6. 2024, divadlo PONEC
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]