Operní panorama Heleny Havlíkové (481) – Collegia 1704 opět zazářila na Salcburském festivalu, dokonce s ikonickou Mozartovou Mší c moll
- Po šesté
- Tajemství Mše c moll
- Mozartovu mši doplnila Zelenkova hudba k procesí
- Emocionální síla a brilance Collegií 1704 i sólistů
Po šesté
Bohatství festivalového programu a věhlas umělců, kteří na Salcburském festivalu vystupují, u nás nemá vůbec srovnání. V Rakousku dobře vědí, jak přínosnou investicí je pro stát právě kultura – a festival je i významnou událostí, kterou nemohou pominout ani rakouští politici ani rakouská honorace. Proniknout mezi ty, koho vedení na Salcburské slavnosti před náročné publikum pozve, není vůbec snadné, tím spíš opakovaně. Jak vystihl Václav Luks: „Na festival formátu salcburského se nedá vnucovat, protože dostávají štosy nabídek. Buď si vás vyberou, nebo ne.“
Pro Collegia 1704 bylo pozvání na koncert s Mozartovou Mší c moll velká pocta podpořená důvěrou v jejich interpretační umění, na Salcburském festivalu stvrzované už od roku 2015. O špičkové úrovni Collegií pod vedením Václava Lukse v čím dál tvrdší mezinárodní konkurenci souborů staré hudby svědčilo jejich první salcburské vystoupení s dílem, v němž byla právě v německy mluvících zemích konfrontována s velkou interpretační tradici. Se svým odvážně komorním a mladistvým provedením Mše h moll Johanna Sebastiana Bacha prorazila. Salcburský úspěch byl o to přesvědčivější, že se soubor nestal jednorázovou raritou, ale hned další rok zde Collegium 1704 vystoupilo s velkolepou vícesborovou (pro 53 hlasů) Salcburskou mší / Missa Salisburgensis Heinricha Ignaze Bibera přímo v Salcburském dómu, katedrále sv. Ruperta a Virgila, pro jehož akustiku Biber toto své stěžejní dílo v roce 1682 k výročí 1100 let založení Salcburské diecéze komponoval. Po oratoriu Alessandra Stradelly v roce 2018 se na následujícím ročníku stalo festivalovým dramaturgickým průlomem Luksovo představení díla Jana Dismase Zelenky. Stěžejním dílem promyšleného programu koncertu byla jedna z vrcholných Zelenkových kompozic – jeho poslední Mše Všech svatých a moll (ZWV 21), shrnující jeho ve výrazu i kompoziční technice až barokně opulentní mistrovství. Mši předcházel Zelenkův strhující kajícný žalm Miserere c moll (ZWV 57). Výstižně voleným srovnáním bylo zařazení kantáty Weinen, Klagen, Sorgen, Zagen / Pláč, nářek, trápení, úzkost (BWV 12) Zelenkova současníka Bacha, považovaného za jeho protestantský protipól. Zcela vyprodaný koncert v Mozarteu vyvolal spontánní nadšení. A v roce 2022 došlo na dalšího skladatele českého původu, který uspěl ve světě a jehož odkaz Collegium 1704 na tak špičkové úrovni znovuobjevuje – na Josefa Myslivečka a jeho oratorium Abrahám a Izák.
Tajemství Mše c moll
Mše c moll K 427 Wolfganga Amadea Mozarta patří k ikonickým dílům Salcburského festivalu už téměř sto let. Poprvé byla do programu zařazena v roce 1927, osmý rok od založení tohoto dnes tak prestižního festivalu a s krátkou přestávkou v poválečných letech tvoří jeho programový základ. Bývá uváděna v kostele sv. Petra, kde pravděpodobně zazněla poprvé, takže genus loci posiluje účinek díla.
Mše c moll je obestřena aurou nedokončenosti a tajemství. Mozart složil celkem 18 mší, většinu během svého salcburského období do roku 1781 v arcibiskupských službách, jejichž představitelé požadovali hudbu ke mším pouze krátkou. Přesné okolnosti vzniku Mše c moll jako slavnostní velkolepé votivní mše v méně obvyklé tónině c moll komponované z osobního záměru bez konkrétní objednávky, důvody pro opuštění kompozice, stejně jako mnoho detailů z premiérového provedení, jsou dodnes nejasné. Ačkoli Mozart přivezl do Salcburku mši nedokončenou, lze se domnívat, že byla provedena 26. října 1783 v kolegiátním kostele sv. Petra salcburského benediktinského arciopatství. Stalo se tak na závěr jeho návštěvy rodného města, během níž se pokoušel napravit rodinné vztahy, zejména s otcem, který mu nemohl odpustit odchod ze služeb salcburského arcibiskupa Hieronyma knížete Colloreda, ani jeho rozhodnutí oženit se s Contanzí Weberovou.
Podrobnosti se můžeme dočíst v programové brožuře ke koncertu v textu muzikoložky Sabine Brettenthaler. Odkazuje na Mozartův dopis otci ze 4. ledna 1783, který do okolností vzniku mše vnáší spíše zmatek: „Odkazuje se Mozartovo „srdcem“ dané slibování na dlouho avizovanou a neustále odkládanou cestu k otci do Salzburgu? Chtěl Mozart komponováním mše vyjádřit smíření se svým otcem, který byl k tomuto spojení velmi kritický? Nebo snad Mozart v době vážné nemoci Constanze před svatbou slíbil, že v Salzburgu uvede novou mši, pokud se jeho budoucí žena uzdraví? Byla tedy mše jakýmsi votivním darem pro jeho nevěstu? Diskutuje se také o tom, zda neexistoval nějaký konkrétní vnější podnět pro kompozici mše, například návštěva papeže ve Vídni na Velikonoce 1782 nebo oslavy 1200. výročí arcibiskupství v Salzburgu.“
K okolnostem a nejasnostem provedení Mše c moll Sabine Brettenthaler píše: „Manželé Mozartovi se v Salcburku zdrželi téměř tři měsíce, od 29. července do 27. října 1783. Jak daleko byla kompozice mše v době jejich příjezdu, není známo. Jelikož dokumentární důkazy z této doby téměř zcela chybí, jsme odkázáni na domněnky ohledně možného provedení dokončených částí c moll mše v Salcburku. To, že takové provedení alespoň plánováno bylo, naznačuje částečně dochovaný hlasový part (pro tři trombóny a varhany), který pravděpodobně vypracovali dva Mozartovi přátelé, salcburští hofkopisté Felix Hofstätter a Joseph Richard Estlinger. Tyto hlasy, které se po smrti Leopolda Mozarta dostaly do bývalé augustiniánské kanonie Heilig Kreuz v Augsburgu, Leopoldova rodiště, obsahují části Kyrie, Gloria, Sanctus a Agnus Dei.“
A Sabine Brettenthaler pokračuje: „Zda při možném salcburském provedení místo chybějících částí zazněly analogické části z dřívějších Mozartových mší nebo z děl jiných salcburských skladatelů (např. Johann Michael Haydn nebo Johann Ernst Eberlin) nebo zda bylo Credo případně zcela vynecháno, zůstává nejasné. Také není jisté, zda zkouška, o které Wolfgangova sestra Maria Anna Mozartová píše ve své deníkové poznámce, byla skutečně spojena s plánovaným provedením c moll mše: ‚23. října 1783 v 8 hodin na mši v kapli při zkoušce mše mého bratra, kde zpívala sólově moje švagrová.‘“
A Julian Rushton, emeritní profesor hudby na Univerzitě v Leedsu, se v programové brožuře ke koncertu vyjadřuje k důvodům nedokončení Mše c moll: „Její ambiciózní rozměry, srovnatelné s Bachovou Mší h moll, nebyly v rámci liturgických praktik v Salcburku a Vídni s časovým omezením bohoslužeb povoleny. Vzhledem k tomu, že Mozart neměl pro tuto hudbu další využití, recykloval v roce 1785 Kyrie a Gloria do italského oratoria-kantáty Davide penitente (K. 469), přidal dvě nové árie a vložil část do již tak obrovského Cum Sancto Spiritu. Nepoužil však části, které by vyžadovaly dokončení, stejně jako u většiny Requiem z roku 1791. Requiem bylo dokončeno po Mozartově smrti, aby jeho vdova mohla získat odměnu za zakázku. U Mše c moll však neexistoval takový podnět k jejímu věrohodnému dokončení; v době války a pokračující liturgické strohosti neměla komerční hodnotu.“
Po dlouhá desetiletí měly na interpretaci tohoto díla festivalový monopol orchestry Camerata Salzburg nebo Mozarteumorchester Salzburg a s oscilací mezi romantizujícím, barokním nebo klasicistním uchopením se s nimi vystřídala řada dirigentů, v posledních letech například Philippe Herreweghe, Ivor Bolton, Yannick Nézet-Séguin, Christophe Rousset, Robert Norrington, Adam Fischer, Matthew Halls nebo Giovanni Antonini. Současné vedení festivalu od této praxe nedávno ustoupilo a dává příležitost souborům zaměřeným na historicky poučenou interpretaci. Collegium 1704 dostalo příležitost jako jedno z prvních.
Mozartovu mši doplnila Zelenkova hudba k procesí
Ještě před samotným nastudováním musel Václav Luks učinit několik zásadních rozhodnutí. Mozartem nedokončená Mše c moll se na Salcburském festivalu hrála v mnoha edicích, které se snaží doplnit chybějící části mešního ordinaria (většina částí Credo a celé Agnus Dei) nebo neúplnou či chybějící instrumentaci (úvodní sbor Credo, Et incarnatus est, Sanctus, Hosana a Benedictus). V minulosti zde zazněla zde například rekonstrukce Ulricha Leisingera, H. C. Robbinse Landona, Roberta D. Levina nebo často Helmuta Edera.
Václav Luks v souladu se svým přístupem k historicky poučené interpretaci na dobové nástroje promyšleně zvolil verzi britského matematika a muzikologa Richarda Maundera, která se omezuje pouze na minimum zásahů do originálu a dochovaných kopií. Maunder doplnil ve fragmentárních částech Creda hlasy dechových nástrojů a rekonstruoval Sanctus s Hosana na základě Mozartova particellu a dochovaných provozovacích partů, které byly Mozartovou sestrou Marií Annou časem předány univerzitnímu Chrámu Svatého kříže v Augsburgu, tamnímu sbormistru páteru Matthäusi Fischerovi. Ten na jejich základě později rekonstruoval a doplnil podobu částí Sanctus a Benedictus.
Další úvahu vyžadovala vlastní dramaturgie koncertu, protože na festivalu bývá Mozartova zhruba hodinová rozsáhlá tzv. kantátová mše se střídáním sólových, ansámblových a sborových čísel uváděna jak samostatně tak s doplněním jiných kompozic. Václav Luks toho využil a předřadil Mši c moll kompozici Jana Dismase Zelenky, jehož znovuobjevování se Collegium 1704 se tak záslužně systematicky věnuje. Vybral sborové Statio quadruplex pro Processione Theophorica ZWV 158, v mnohém unikátní tím, že jde o nejstarší zachovanou a teprve nedávno kompletně objevenou Zelenkovu skladbu vytvořenou kolem roku 1709, tedy ještě z doby jeho pražského působení u hraběte barona Hartiga. Tvoří ji dva čtyřhlasé sbory a dva osmihlasé dvojsbory za doprovodu bassa continua (varhany, violoncello a kontrabas) k teoforickému procesí.
Jak uvádí Václav Luks v programové brožuře ke koncertu: „Až donedávna se věřilo, že se z tohoto procesního díla dochovala pouze první část ve sbírkách Saské státní knihovny v Drážďanech. Když však Společnost přátel hudby ve Vídni v roce 2012 získala hudební sbírku zesnulého varhaníka profesora Rudolfa Scholze, byly při katalogizaci této pozůstalosti objeveny dvě kompletní kopie tohoto čtyřdílného díla. Tyto prameny byly zaevidovány v knihovně Společnosti přátel hudby v roce 2021, kdy je objevil islandský badatel Jan Dismase Zelenky Jóhannes Ágústsson. Nevíme, při jaké příležitosti Zelenka toto dílo složil, ale můžeme se domnívat, že bylo napsáno pro významnou církevní slavnost: teoforická procesí jsou procesí, při nichž je v monstranci nesena Nejsvětější svátost oltářní (například při procesí na svátek Božího Těla), a Zelenkova hudba byla pravděpodobně určena pro čtyři zastavení takového procesí. Sám skladatel zřejmě toto dílo považoval za jedno ze svých nejdůležitějších, neboť si jej vzal s sebou do Drážďan a poté do Vídně, kde se kopie nějakým způsobem ocitly v Rudolfově Scholzově sbírce. Je pozoruhodné, že se Zelenka ke konci svého života, více než třicet let po napsání tohoto díla, k němu v roce 1740 vrátil, revidoval poslední část a přidal orchestrální doprovod (Da pacem, Domine ZWV 167).“
Do programu se Zelenkovo vokální dílo velmi hodilo díky tomu, že Mozart ve své Mši c moll, která je kombinací kompozičních stylů baroka a klasicismu uplatnil své podrobné studium skladeb u barona Gottfrieda van Swietena – Georga Friedricha Händela a Johanna Sebastiana Bacha, velmi pravděpodobně včetně jeho velké Mše h moll, tedy barokních mistrů, k nimž patří i Zelenka, jehož si právě Bach velmi cenil. Volba Zelenkovy hudby k procesí souzněla s Mozartovou mší i tím, že také Zelenka se v hudbě k procesí s rafinovaným kontrapunktem zase vracel k minulosti, v jeho případě k pozdně renesančním palestrinovským vzorům.
A Luks musel osvědčit i schopnost improvizace na poslední chvíli, když místo původně avizované Kathariny Konradi pro náročný part prvního sopránu našel Katerynu Kasper.
Emocionální síla a brilance Collegií 1704 i sólistů
Interpretace Zelenkovy hudby k teoforickému procesí, v němž Zelenka pro první dvě části použil čtyřhlasovou sazbu a pro další uplatnil dvojsborovou osmihlasou polyfonii, svědčila o velké zkušenosti obou Collegií 1704 se Zelenkovým dílem. Zasáhla posluchače hlubokou emocionalitou, propracovaností kontrapunktu při pevném citu pro tvarování vokální linie, stmelené do expresivní harmonické struktury.
V akustice kostela sv. Petra se pěvecké hlasy a v Mozartovi i orchestr krásně nesly a kontrapunktické předivo hlasů stejně jako klasicistně průzračný styl se ani v rychlých tempech „nerozpíjely“ do zvukové masy. Collegia skloubila transparentnost rafinovaných kontrapunktických linií s celkovým harmonicky bohatým zvukem a mnohotvárností výrazu umocněného i kontrastem temp a širokou škálou jemných odstínů dynamiky. Vyzněl tak nejen slavnostní ráz mše s rozjásaným Hosana v plném, dvojsborovém plénu, brilantní pasáže s koloraturami i ve sboru stejně jako děkovné části a pokorné prosby o milosrdenství s měkkými zvukovými barvami.
Václav Luks nepřišel s „revolučním“ výkladem Mozartovy mše, ani se nehnal za zběsilými tempy, jak je dnes až módní. Jak je pro interpretační styl Collegia 1704 typické, i provedení Mše c moll se mohlo opřít především o muzikantský elán, v jehož základu je bezpečně ukotvena intonační jistota, technická brilance, muzikalita a znalost stylu. Zároveň i při komorním obsazení smyčcové sekce a s další instrumentací (pro flétnu pouze v části Et incarnatus est), dva hoboje, dva fagoty, dva lesní rohy, dvě trubky, tři trombony převážně zdvojující spodní hlasy, tympány a varhany) a 26členném sboru nechyběl slavnostní ráz mohutného pléna, který vycházel z Mozartova votivního záměru „missy solemnis“.
I když je mše určena pro čtyři hlasy, bas dostane příležitost pouze s ostatními sólisty v části Benedictus. Při výkonu Krešmira Stražanace jsme mohli litovat, že Mozart neposkytl basistovi rozsáhlejší part. Tenorista, zkušený Krystian Adam, se předvedl ještě ve fugovaném Quoniam.
Ze sólových hlasů jsou tak klíčové dvě sopranistky s party značeného intervalového rozsahu až do altových poloh. Výkonu Kateriny Kasper dominovala především na alikvóty mimořádně bohatá barva jejího oblého sopránu, znělá v důležité střední poloze s rozsahem partu do mezzosopránových poloh malého a se skoky přes dvě oktávy. Svůj part prodchla uměním dlouhodeché kantilény, s níž vyjádřila vroucnost. Působivý byl „dialog“ Kasper s hobojem, flétnou a fagotem v Et incarnatus, kde se blýskla brilantními koloraturami až po c3 s oslavou panenského narození v extatické kadenci.
V sólové árii Laudamus te, která byla svěřena Aně Marii Labin, uplatnila tato sopranistka hlasovou bravuru s kaskádami i skoky koloratur také v rozsahu dvou oktáv. Pro celek díla, ansámblové části Quoniam a Benedictus i pro Domine Deus se sopránovým duetem pak bylo podstatné, že se tmavší soprán Kasper výborně doplňoval se světlejší barvou Labin.
Své špičkové kvality předvedl ve vyváženém a stmeleném sborovém zvuku předvedlo také Collegium Vocale 1704. Mozart v jím dokončených částech navíc vedle čtyřhlasé sazby v Credo předepsal sboru i pětihlas s dělenými soprány a v Qui tolis, Sanctus a v oslavném Hosana použil dvojsborový efekt. Ten však vzhledem k prostorové danosti kostela sv. Petra s úzkým kněžištěm akusticky tak úplně nevyzněl.
Collegia 1704 v čele s Václavem Luksem jak Zelenkovou hudbou k procesí tak i v Mozartově Mši c moll, ikonické kompozici Salcburského festivalu, která je navíc dostupná na stovce nahrávek, zaujal muzikantskou energií a intenzitou spříznění všech interpretů, která se přenášela do publika. Ohlas ve zcela vyprodaném kostele sv. Petra, dokonce po oba večery, protože se koncert opakoval, byl bouřlivě nadšený.
Jan Dismas Zelenka (1679–1745): Statio quadruplex pro Processione Theophorica ZWV 158
Wolfgang Amadeus Mozart (1756–1791 ): Mše c moll KV 427.
Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704, dirigent Václav Luks,
Sólisté: Kateryna Kasper soprán I, Ana Maria Labin soprán II, Krystian Adam tenor, Krešimir Stražanac bas.
Salcburský festival, Kolegiátní kostel sv. Petra 7. a 8. srpna 2024.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
