„Hrdinství není zadarmo,“ říká režisér Viliam Dočolomanský o nové inscenaci Český hrdina

V červnu letošního roku uvedl soubor Farma v jeskyni pod uměleckým vedením Viliama Dočolomanského novou premiéru – Český hrdina. Zabývá se fenoménem dezinformací, ale především tím, na jaké půdě se jim nejlépe daří a jak křehcí a ovlivnitelní jsou lidé, kteří se stávají terči dezinformátorů. Na pozadí tvorby nového kusu opět probíhal dlouhý umělecký výzkum. S režisérem Viliamem Dočolomanským jsme si povídali nejen o tvorbě této nové působivé inscenace a o proměnlivosti světa, ve kterém každé nové dílo vzniká.

V inscenaci Český hrdina jste se při vytváření charakterů a situací inspiroval kauzami novinářky Ivany Svobodové. Co vás vedlo ke zkoumání případu prvního českého teroristy?
Na začátku projektu jsme se setkávali s lidmi, kteří aktivně zkoumají dezinfoscénu. Ne proto, že by to bylo v jejich popisu práce nebo že by je to nějak extra bavilo, ale protože cítí, že to je velký problém, který se musí řešit.

Novinářka Ivana Svobodová je jednou z nich. U ní to není jen o vyrábění zajímavých rozhovorů a reportáží, chodí mezi lidi, kteří ji často mají za „presstitutku“, „tu od Sorose“, „co ji platí neziskovky“… Mluví s nimi, naslouchá. Snaží se vnímat a nesoudit a vystavuje se dost nepříjemným situacím. A nevzdává to. Jde tam opakovaně a hledá, co je za tím. Chce to zažít. Aby se jich pak nebála.

Nejdřív mě zaujala její statečnost a zvědavost. A pak ta kauza pana Baldy, který uvěřil Okamurovu populistickému strašení o muslimské invazi a shodil stromy na trať. Důsledek špinavého politického marketingu, kterému se v našich středoevropských končinách daří… Tato absurdní situace jako by byla přesně v něčem tím obrazem, tou chutí, tím zosobněním dezinformačního světa. A v něčem naše, „česká“.

V čem je tato kauza ryze česká?
No není to americký terorista, co všechny postřílí. Díky bohu. Je to důchodce, který uvěřil, bál se a nenáviděl. Člověk, který chtěl udělat první a poslední pro svého politika. V něčem je obraz důchodce, stromů, tratě a tak… prostě náš. To vůbec není směšné. Ale absurdní a smutné. Ta bezmoc, jak rychle je možné zneužít důvěru člověka, vědomě lhát a beztrestně vyvolávat nenávist.

Inscenace přiznává inspiraci Svobodovou a kauzou prvního českého teroristy. Ale novinářku Svobodovou jako takovou ani pana Baldu a další reálně ani psychologicky ilustrovat nechceme. My se inspirovali k vytvoření fyzických charakterů, hrdinů z tohoto absurdního světa vlivu populistického marketingu v naší současnosti. Ale důležitější než to, že ona je novinářka a on je odněkud a ještě jsou tam ti a ti… jsou vztahové situace, rozkol, to rozštěpení, které ve společnosti máme. A že je tu žena, která zákopy přemosťuje. Pokouší se pochopit, co se pochopit nedá. Opakovaně to schytává a jde do toho světa zase.
Inspirovali jsme se esencí toho celého. Je v tom i frustrace z doby, která beztrestně zaměňuje pravdu za lež. Doby, kdy populistické a propagandistické přitvrzování přihrává politické body a kdy je možné snadno a rychle likvidovat principy demokracie, práva a humanity, jak se to teď děje například na Slovensku.

A že je to vlastně důsledek ruské dezinformační propagandistické války, které stačilo zhruba deset let na sociálních sítích a na kterou jsme včas neuměli zareagovat.

Zmínil jste, že se na dezinformační propagandu nereagovalo včas. V rovině vašeho názoru, dalo se na ni vůbec předem reagovat? Nebyla společnost rozdělená už před delší dobou, jen se o tom nevědělo a v současnosti je rozkol vidět více díky propojenosti digitálního světa?
Nejsem politický expert, ale domnívám se, že stát měl vyvíjet a používat nástroje, jak se proti dezinformační propagandě bránit, ve větší míře už dřív. Ne až po vypuknutí války na Ukrajině, kdy se pozastavila činnost dezinformačních webů a platforem. Tam jsme se probudili. Ale pozdě.

Češi se už před více lety na půdě Bruselu aktivně zúčastňovali odhalování mašinérie ruské dezinformační propagandy. Měli jsme tu vlastní experty, kteří mohli přispět k vytvoření programu, který by pomáhal šířit mediální gramotnost, aby se lidé nenechali tak snadno zmanipulovat. Takže v tomto jsme mohli být na úrovni vlády, jejích programů, příslušných ministerstev více prozíraví.

Ale je jasné, že problematika je složitější. Pokud byl přímo sám nejvyšší státní představitel šiřitelem nenávisti a obchodníkem se strachem, potom se tomu globálně asi těžce zabraňuje. A ani není vůle tomu zabraňovat, protože nenávist a strach, generovaný populisty, přináší prachy. A to všichni víme. Anebo to bohužel všichni nevíme.

Inscenace Český hrdina stojí na silných charakterech vyjádřených pohybem. Andrej Štepita představuje důchodce, Hana Varadzinová se vydává do názorově opačného světa, Michaela Králiková ztvárňuje více charakterů a je zde i mnoho dalších rolí. Co charaktery reprezentují a na základě čeho jste zvolil jejich rozvrstvení?
Fyzickými charaktery jsme se inspirovali, přičemž jsme vycházeli z kauz Ivany Svobodové a performeři je dotvářeli na základě svých zkušeností. Kromě ženy, která vstupuje do divného světa, jsou další charaktery různými barvami onoho světa, jeho součástí. Jejich svět se proměňuje a žena na něj vždy musí jinak reagovat. Občas je to „český rurál“, někdy politické zákulisí, někdy ulice a její špína atd… A tak se v něm principiálně proměňují i performeři do různých charakterů. Neměnná zůstává pouze žena a politik.

Ale k tomu jsme došli postupnou cestou od detailů. Detailů akcí, tvarů pohybů, hudebních motivů, rozličných vizuálních motivů… S tím vším si hraji, přeskupuji to mnohokrát. Až se z toho postupně takovým alchymickým procesem začnou vytvářet konkrétní situace a konkrétnější charaktery.

Začali jste od detailu, od jednoduchého zadání a pak ho postupně rozehrávali?Ano, něco nás upoutalo na tom, co buď říkala Ivana Svobodová v rozhovoru, co jsme si přečetli anebo co jsme si postupně vytvářeli. I limit přináší často velmi zajímavé tvořivé řešení. Třeba že nějaký představitel není schopný až tak dynamického pohybu, a tak se jeho strnulost stane rysem zajímavého charakteru.

Jak jste došli k tomu, že vytvoříte pohybovou satiru?
Satira z toho vznikla proto, že by to bylo jinak celé těžkopádně smutné. Ta nadsázka, ironie a nadhled nad tím vším byla nutnost a podle mě jediná možná cesta, jak vůbec situaci, ve které všichni společně žijeme, uchopit.

Já si ani osobně nedokážu představit a nepřipadalo by mi vkusné, kdyby to bylo uchopené existenciálně nebo apriori tragicky. Byl by to bolehlav. Proto jsme zvolili satiru a nadhled. Je to ostré, ale nikomu se tím nevysmíváme. Nadsázka je reakcí na absurditu, kterou teď žijeme. A taky je to kontrast k závěru, který je naopak velmi prostý a jemný. Tady se nic pompézního nemá stát. Naopak.

Zaměřujete se na silné výrazové prostředky – na hudbu ve spojení se slovem. Jak s nimi pracujete, aby byly ve vzájemné symbióze?
Farma v jeskyni tvoří zejména mezi pohybem a hudbou. To je ten core, základ toho, co se děje. Stejně intenzivně a detailně jako na pohybu pracuji i na hudbě. Není to tak, že mi ji skladatel přinese a hotovo. Je to umění vyvážit mezi sebou všechny složky, se kterými pracujeme. V tomto případě i text, který není jen informací. Všechno musí mít náboj, emoci a rytmus.

Inscenaci komponuji jako symfonii. To nejzásadnější a nakonec i to nejtěžší je vyvážit obsah a formu, které jsou u Farmy v jeskyni vždy mnohovrstevnaté. Jeden plán nikdy nestačí, musí to mohutnět. Protože jsem v práci především intuitivní, potřebuji spolupracovníky, se kterými se už delší dobu známe. Mám velké štěstí, že už deset let můžu spolupracovat například se scénografkou Luciou Škandíkovou, hudební designérkou Evou Svobodovou nebo dramaturgyní Sodjou Lotker. Neumím si představit, co bych bez nich dělal.

Aktéři přicházejí ze stran do zelené scény ve tvaru neúplné krychle, nezastřešené a uzavřené jen z části. Jak byste charakterizoval vymezení tohoto netradičního hracího prostoru? Působí vzdušně a evokuje prostorem a časem neomezený green screen, na kterém může být všechno a nic.
Přesně tak. Běžně vytváříme několik scénografických a prostorových konceptů. Poslední je vždy ten, který všechno uchopí a určí i vzhledem k už vytvořeným choreografiím a hudbě. Toto byl v pořadí nevím už ani kolikátý skvělý scénografický návrh od Lucie Škandíkové pro tuto inscenaci. A funguje přesně tak, jak jste popsala.

Kamkoliv ten zelený prostor položíte, okamžitě se vůči okolí vymezuje. Může to evokovat právě green screen nebo televizní studio. Stimuluje to diváka. A to je to, co je rajcovní, že každý divák si v prostoru dotváří to svoje. Že je to i jeho dialog, s jeho vlastním kontextem a asociativností, což je velmi fajn. Navíc když jde o téma dezinfa.

Jak vznikal text, který během představení slyšíme z úst hlavní představitelky ženy, performerky Hany Varadzinové, která se vydává do názorově opačného světa?
Vycházeli jsme z nahrávek ze setkání s Ivanou Svobodovou. Ne pouze na základě toho, co nám odpovídala, ale také jak to říkala, v jaké melodii, rytmu. Hana si nejdřív přesně opakovala její intonaci a rytmus řeči. Aby se pak z toho, co se přetavilo do těla, nakonec narodil svébytný, nový charakter. Takže Svobodová byla inspirací, takovou trampolínou, od které se odrazíte. Kam doletíte, to dopředu nikdy nevíte.

Kdo je pro vás český hrdina?
V naší inscenaci je hrdinů několik a každý divák si může najít toho svého. Hrdinou je do jisté míry každý, když jde za něčím, čemu věří, o čem je přesvědčený a kvůli čemu se obětuje, překonává překážky.

Mě zaujala Ivana Svobodová. To je pro mě hrdina současnosti. Propojuje společnost tam, kde mnoho z nás rezignovalo. Platí za to velkým osobním nekomfortem. Je to vlastně velký hrdina, který dělá práci za nás. Ale i ten náš důchodce, inspirován prvním českým teroristou, jím je. Udělal něco, protože v to věřil a chtěl odvrátit nebezpečí pro všechny.

Je hrdina každý, kdo v něco věří a jde si za tím?
Stručně řečeno ano. Ale je tam ještě něco důležité. Hrdinství není zadarmo. Hrdina se vždy musí k něčemu vzchopit, musí udělat hrdinský čin a pak stojí, dá se říct, proti všem. A to mají společného jak důchodce, tak i žena, která chodí na druhou stranu. A je jich tam víc. Když se na tu inscenaci přijdete podívat ještě jednou, možná si toho všimnete.

Farmu v jeskyni tvoří pouze autorští herci. Jsou autorští i hudebníci?
Hudebníci, pokud hudbu vytvářejí, tak ano. V inscenaci Český hrdina máme ale samozřejmě i hráče na kontrabas, který hudbu apriori nevytvářel, a tím pádem je víceméně interpret. Ale je to jazzman a některé části improvizuje, tak v tom je zajisté tvůrcem. Je ale důležité to, co jste zmínila, že performeři nejsou interpreti. Od začátku procesu vytvářejí svoje fyzické partitury, ze kterých se čerpá, jde o vzájemnou tvorbu. Téma také zkoumají do hloubky a mají svůj náhled na současnou situaci. Takže nejsou jen interpreti toho, co jim bylo předestřené nebo ukázané. Performeři v našem souboru kvůli způsobu práce obsah nesou sami za sebe. Neschovávají se za to, že něco jen na objednávku zinterpretovali. Jsou to současníci, kteří tématem žijí, tak jako já nebo vy. Zkoumají to a z toho vychází i to, co tvoří.

Pracujete s tvůrci dlouhodoběji? V Českém hrdinovi vystupuje více mužů a méně žen. Podle čeho jste performery vybíral?
Tady je to náhoda. Gender pro nás není až tak podstatný. Měli jsme inscenace, kde byly jen ženy. Potom máme inscenaci Commander, kde je zase více mužů a jen jedna žena, tam to byl záměr. V této inscenaci to dopadlo tak, že jsou na scéně tři performeři a dvě performerky plus dva muzikanti muži. Přitom na začátku to vypadalo spíše na ženskou přesilovku. Je lepší, aby se v nových projektech, které jsou velmi náročné, pohybovali lidé, kteří s naším způsobem práce mají předcházející zkušenost, což byl ve většině i tento případ. Ve Farmě se už zhruba pět let postupně formuje nová generace performerů. Jsou to talentované osobnosti, které není potřeba „kopat do práce“, chtějí růst. Rád s nimi dělám, je mezi námi vzájemné pouto. Když jste se mě předtím ptala na to, z čeho jsem se nejvíc těšil, mnohokrát jsem se prostě těšil z toho, že jsou. A že se mají mezi sebou rádi.

Inscenace je součástí projektu Online Hero, který zkoumá dopad dezinformací a politiky na život a vztahy v současné společnosti a skládá se z edukativní a umělecké části. Co má divákům projekt předat?
Edukativní programy má u nás na starosti hlavně Markéta Hrehorová, která vyvinula několik typů workshopů, určených všem ze středních škol a druhého stupně základních škol. V rámci těchto workshopů se studenti seznamují s tím, jak funguje politický marketing. Je to doprovodný program a je přesně opačný než ten umělecký. V edukativním programu se vysvětluje mladým lidem, co a jak funguje, sami si to zkusí a mnohokrát dostávají návody, jak se zorientovat v dané situaci. Je skvělé, že se to děje, protože mediální výchova, nebo vůbec výchova v tomto smyslu, na školách ještě nedokáže spolehlivě a bohatě postihnout všechny aktuální fenomény.

Umělecký program je oproti tomu zaměřený na zprostředkování tématu formou zážitku přes akci, hudbu, vizuál, nasazení performera. Neilustruje. Nevysvětlujeme, ale sdílíme. Nabízíme náhled na realitu, ve které žijeme. Témata se tak přenáší z člověka na člověka, z těla do těla.

Co jste si během tvorby inscenace užil nejvíce?
Bavila mě fáze práce s performery, kdy se „to začalo vynořovat“. Když se „z pohybu začala stávat situace – akce“. Když se do něj začala po mnoha opakováních dostávat lehkost, bez které to nefunguje.

Ale než se dojde do tohoto bodu, zkoumá se téma, které si nikdo nedokáže představit v jazyku těla. Stejně jako jiná témata, která jsme zpracovávali. A pak se to stane a je to zázrak, že je možné posunout hranici toho, co se dá přenést a jak. To samé bylo i v práci s hudbou, která je u nás zásadní, alfa a omega. Bylo těžké se do toho strefit atmosférou a emocí. Těší mě, že jsme to nakonec se Štěpánem Janouškem našli.

Narazil jste při zkoušení i na nějaké „větší sousto“, kterým jste se delší dobu „prokousával“? Co byla největší výzva?
Vždy je obrovská výzva zpracovávat takto komplexní současné téma, které společnost ještě nemá pořádně zažité a přesně pojmenované a vy se to ještě k tomu pokoušíte dát do výrazu těla. Není to jednoduché, protože nejdeme cestou ilustrace. Je to takový tematický shluk.

Jaké další plány nebo projekty máte před sebou? Na co se těšíte a čeho se obáváte?
S koncem každého předcházejícího dlouhodobého projektu se vždy ptáme, jak dál. A nic nebereme jako samozřejmost. Navzdory tomu, že někdo zvenku může mít pocit, že se toho u nás tolik nemění, každý náš projekt je opravdu velmi odlišný a vždy začínáme na bílém papíře. A tak to bude i s dalším pokračováním. Nikdy to není „jen další show“, ale ptáme se, co dál a proč, v širším kontextu.

Chystáme teď dva projekty naráz – jeden v dosahu roku, a jeden v dosahu dvou let. Do toho budou pokračovat reprízy, uskuteční se obnovená premiéra taneční inscenace, edukativní programy, workshopy, diskuzní programy… A já bych si velmi přál, abychom opět natočili další film, jako se nám to podařilo v předcházejících letech.

Viliam Dočolomanský vystudoval magisterský obor Divadelní režie na Divadelní fakultě Janáčkovy Akademie múzických umění v Brně (JAMU) a doktorandské studium Scénické tvorby a teorie scénické tvorby na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze (DAMU). Přečtěte si více zde…