Altistka a muzikoložka Monika Jägerová: Sny bývají často blíž, než by člověk čekal

Pocházíte z hudební rodiny? Kdy jste se rozhodla, že se stanete zpěvačkou?
Ano, vyrůstala jsem v hudebním prostředí. Na housle mě dlouho učil dědeček, rodiče měli bigbandovou kapelu, ve které jsem později zpívala, chvíli jsem měla vlastní art-rockovou kapelu, a později jsem se začala věnovat poučené interpretaci staré hudby, ale třeba i elektronické hudbě a noisu – to mi úplně změnilo pohled na hraní hudby jako takové… zkrátka hudba v jakékoliv podobě se mi stala brzy prostředkem sebevyjádření.

Nemyslím si ale, že bych se někdy „rozhodla stát se zpěvačkou“ a ani si nemyslím, že by to bývalo k něčemu bylo – rozhodnout se člověk může, ale jestli se to skutečně stane, to člověk stejně ovlivní jen do určité míry. Na soukromé hodiny zpěvu (u prof. Pavly Zumrové) jsem začala chodit až při vysoké škole a „prostě jsem se chtěla naučit zpívat“ – ovládnout svoje tělo, psychiku a mít k sebevyjádření nástroj, ve kterém je mi nejsvobodněji. Že se v současné době zpěvem do velké míry živím, vnímám spíš jako šťastnou souhru okolností, určité houževnatosti a skutečnosti, že mezi alty není taková konkurence… A vůbec, ta identifikace sebe sama jako zpěvačky… během covidu ze mě spadla a naštěstí už jsem se s tím pak zpět nespojila. V tom cítím velikou svobodu. Je to zkrátka jedna z věcí, které dělám, a snažím se ji dělat nejlépe, jak umím. Stejně jako třeba pletení (smích).

V červnu jste účinkovala v roli Sashi v soudobé opeře Here I am, Orlando současné slovenské skladatelky Ľubici Čekovské. Ta v roce 2021 dostala objednávku od Janáčkovy opery NdB zkomponovat celovečerní operu podle předlohy románu Virginie Woolfové Orlando. Vznikla právě tato opera Here I am, Orlando na anglické libreto Viktorie Knotkové a v režii Jiřího Heřmana. Jaký máte vztah k této opeře a k soudobé hudbě vůbec?
Orlando je moje srdeční záležitost a jsem moc vděčná, že této inscenace mohu být součástí. Orlando/Orlanda prochází dějinami ve své mužské i ženské podobě a má zkušenosti s očekáváním společnosti, která ho/ji nedokáže nacpat do škatulky, kterou vyžaduje duch doby. Je to příběh o přijetí sebe sama – klidně i společnosti navzdory – v podobě, která se může v průběhu života měnit. Je inspirativní, vždyť snad každý z nás se v životě měníme a zároveň hledáme štěstí.

Je pro mě dojemné vidět na jevišti lásku mezi lidmi stejného pohlaví (či proměnlivého genderu) jako něco, co je normální, jednoduše proto, že milujete druhého jako lidskou bytost, ať o tom společnost soudí cokoliv. Naopak třeba scéna, ve které básníci ponižují Orlandu jako ženu, básnířku a tvůrčí bytost mi zvědomila, kolikrát jsem podobnou situaci sama zažila a raději ji pak vytěsnila… Hudba Ľubici Čekovské je nesmírně barevná a v libretu Viktorie Knotkové nacházím stále nové vrstvy. Celá inscenace Jiřího Heřmana a jeho týmu je zkrátka překrásná. V letošní sezóně máme čtyři reprízy, začínáme už 14. září a srdečně zvu.

Soudobá hudba v písních nebo v opeře je pro mě výzva. Většinou mi do hlasu sedí dobře, jen hlava musí zapnout trochu jiné obvody. Když se ji doma učím, často hrozně nadávám, ale v průběhu zkoušení si ji pak čím dál víc užívám. Prostě jen trvá trochu déle, než si ji začnu nevědomky pobrukovat, a pak už je to dobré.

Spolu s dalšími lidmi jste založili spolek Lieder Society, co vás k tomu vedlo a jaké si kladete cíle? Jaké zajímavé projekty se vám podařilo uskutečnit?
Ano, s kolegyní a kamarádkou Tamarou Morozovou už několik let systematicky vracíme píseň a salónní koncerty do českého kulturního prostoru. Budujeme okolo písně uměleckou i posluchačskou komunitu a snažíme se o vytvoření přívětivé, otevřené atmosféry. Vždycky říkáme, že jestli naši posluchači a posluchačky odcházejí z našich koncertů trochu dojati, trochu vzděláni a trochu „ovíněni“, tak se nám večer povedl (smích).

Zároveň píseň uvádíme do atraktivních kontextů, často s prvky site-specific. Už jsme tak provedli například Mahlerův Chlapcův kouzelný roh s digitální kresbou, Hindemithův Marienleben se scénickým tancem nebo nás teď na podzim čeká koncert „Písně ztracených duší“ s hororovým tématem… Rok české hudby jsme oslavili v Sukově síni Slavnostním koncertem Sláva Vorlová (130), který měl krásné zpětné vazby. Také již třetím rokem pořádáme vzdělávací platformu Mladý salón, kde se písňová dua učí formou masterclass specifikům písňové interpretace.

Naším dlouhodobým snem je vybudovat vlastní písňový salón, ve kterém bude zázemí i pro vzdělávání a zkoušení a kde se budeme s písňovým publikem pravidelně potkávat.

Letos jste avizovali natáčení CD s hudbou Slávy Vorlové – už je vydáno? Kdy a jak bylo/bude pokřtěno? Mohla byste přiblížit i skladatelku a vůbec proces vzniku tohoto CD a kdo všechno na něm vystupuje?
Letošní Rok české hudby je pro nás skutečně velikou výzvou! Dostali jsme v Lieder Society krásnou příležitost Slávu Vorlovou a její písně vrátit do povědomí natočením písňového CD a nyní vše záleží na tom, jak dopadne podzimní crowdfunding. Již brzy oznámíme víc a doufáme v silnou podporu publika, protože dílo Slávy Vorlové si to více než vrchovatě zaslouží!

Právě jsme dotočili ve Studiu 1 Českého rozhlasu všechny písně a nyní je nahrávka v postprodukci u režisérky Sylvy Stejskalové. 2CD vyjde ještě letos u Radioservisu. Zazní na něm průřez tvorbou Slávy Vorlové, který spojuje její pohnutý životní příběh a texty velkých básníků a básnířek 20. století. Po skladatelčině smrti v roce 1973 většina jejího díla (snad s výjimkou basklarinetových skladeb) upadla v zapomnění, takže všechny naše nahrávky budou premiérové a doufáme, že se zařadí do kánonického repertoáru.

Písňový cyklus Stesk Vorlová napsala po popravě svého manžela v průběhu Pražského povstání, kterou zažila jako očitá svědkyně. V roce 1946 zhudebnila básně Olgy Scheinpflugové, se kterou sdílela podobný osud, a cyklus věnovala památce Karla Čapka. O rok později pak napsala na vlastní texty písňový cyklus O lásce, který předznamenal její vykročení do nového života po boku druhého životního partnera. Tyto cykly jsme nahrály s Tamarou Morozovou spolu s pozdními Stručnými úvahami (1971), ve kterých Vorlová s humorem sobě vlastním zhudebnila „anti-poetické“ verše Miroslava Holuba.

Podobně vtipné jsou Neučesané myšlenky (1967), dvě pásma aforismů na slova S. J. Lece, které zpívá baryton Roman Hoza, a ze stejného roku je i zhudebnění Seifertovy virtuózní poezie ze sbírky Prsten třeboňské Madoně, kterou zpívá tenor Daniel Matoušek. V písních je nám všem klavírním partnerem Vojtěch Červenka. Tři drobnější klavírní kusy Síla světla a Taneční fantasie (1949) a Parafráze husitských zpěvů (1953) hraje americká klavíristka s českými kořeny Katelyn Bouska.

Po poslechu prvního sestřihu jsem naprosto nadšená a vděčná, že můžeme takové dílo s tak skvělými kolegy uskutečnit. Vůbec je skvělé, že se o Vorlové začíná více mluvit (nejen ve spojitosti s její ojedinělou tvorbou pro basklarinet) – v letošním roce by měla vyjít její monografie z pera Anny Šerých Sláva Vorlová – život a dílo. Křest CD bychom rádi uspořádali v příští sezóně.

Jste také známa účastí v barokních operách, absolvovala jste početné mistrovské kurzy na poučenou interpretaci staré hudby. Je tato oblast pro vás nadále atraktivní/prioritou nebo se raději věnujete výše uvedeným projektům?
Barokní opera je takový můj hudební domov – Händelův Rinaldo s Collegiem 1704 byla kdysi vůbec první opera, kterou jsem viděla, a okamžitě jsem jejímu kouzlu propadla. Navíc jako altistka mám v barokním repertoáru tolik možností krásných a velkých rolí, které mi klasicistní ani romantická opera zatím dát nemůže! Měla jsem to štěstí vystoupit v několika dobových divadlech (Český Krumlov, Versailles, Bayreuth) a když se dobová mašinérie rozběhne, děje se prostě zázrak a naplňuje mě to úžasem a pokorou. V Česku se barokní opera moc často na divadelním repertoáru neobjevuje, spíše v menších nezávislých produkcích. V nadcházející sezóně se ale chystám rovnou na dvě inscenace barokní opery. Navíc mám velikou radost, že kromě české umělecké agentury Nachtigall Artists nově spolupracuji i s rakouskou Parnassus Arts Productions, která se barokní operou zabývá po celém světě, takže doufám, že příležitostí bude více.

V právě uplynulé sezóně jste v Markraběcím divadle v Bayreuthu zaskočila jako Teodata v Händelově Flaviovi na Bayreuth Baroque Opera Festival. Tu roli jste uměla už předem nebo jste ji musela rychle nastudovat? Pokud nastudovat, za jak dlouhou dobu?
Ano, uplynulá sezóna byla skutečně taková záskoková… Začala Flaviem v Bayreuthu a skončila záskokem ve Vivaldiho Judithě triumphans ve Znojmě. Z produkce Bayreuth Baroque mi volali, zda bych měla čas zaskočit za zraněnou kolegyni, a po lékařském potvrzení jejího zdravotního stavu jsem obratem letěla zkoušet. Teodatu jsem do té doby neznala a na naučení role zpaměti jsem měla asi 3 dny. Naštěstí jsem stihla ještě část zkušebního procesu a mohla se s rolí sice rychle, ale dobře sžít. Naopak u Judithy mi dali vědět dopoledne v den generálky, takže na naučení role bylo jen pár hodin. Zpívala jsem pak generálku a premiéru jako dvojroli: vlastní roli na jevišti a záskokovou z not z orchestřiště. V obou případech jsem měla úžasnou podporu všech kolegů na jevišti i v orchestru.

Jaké projekty vás čekají do budoucna?
V letošní sezóně se vrátím k roli Bradamanty z Händelovy Alciny v Mnichově a zároveň nastuduji Cornelii z Händelovy opery Giulio Cesare in Egitto pro koprodukci Národního divadla moravskoslezského a festivalu Hudba Znojmo. Také mě poprvé čeká Dvořákova Stabat Mater nebo ikonické Brahmsovy a Loefflerovy písně pro alt, violu a klavír. V rámci tohoto koncertu provedeme i premiéru nového písňového cyklu S mlýnským kamenem. Ukrajinská skladatelka Valentina Shuklina na objednávku Lieder Society zhudebnila pro stejné obsazení básně Jonáše Hájka.

Z říše snů je zprodukovat a natočit debutové sólové CD. Měly by to být dramatické scény antických hrdinek – Kleopatra, Lukrécie nebo Kassandra v barokních kantátách s mimořádným dramatickým nábojem i hlasovým rozsahem. Uvidíme… mám ale zkušenost, že sny bývají často blíž, než by člověk čekal (smích).

Co považujete za svůj dosavadní největší úspěch?
Asi, že už za ta léta trochu umím být na sebe hodná a občas i vypnout a odpočinout si.

Vy se zároveň zabýváte hudební vědou – jste absolventkou Hudební vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, v Lipsku studujete doktorské studium zaměřené na dějiny opery, můžete nám o tom říci něco bližšího?
Doktorské studium v Německu mi po covidu umožnilo se nadechnout ve zcela jiném prostředí a po náročném čase si urovnat, kam dál. Za to jsem vděčná. Doktorát na Universität Leipzig je součástí ERC grantového projektu o opeře a politické reprezentaci Habsburské monarchie v 19. století. Můj díl týmové práce je zaměřen na české země. V tomto období se často mluví hlavně o vzniku národní opery, ale projekt se na věc snaží dívat trochu z jiného úhlu pohledu – jak opera přispívala k tomu, že celá velká transnacionální říše držela pohromadě? Byly například překlady italských oper do národních jazyků znakem národního uvědomění, nebo spíš možností sdílet stejnou kulturní identitu s lidmi, kteří mluví v rámci stejného státu jiným jazykem?

Zajímá mě, jaké kulturní a politické významy opera nesla nejen v rámci reprezentace dvora a jeho politiky, ale i celospolečensky. Součástí mé práce bude několik případových studií – například opera na Opavském kongresu roku 1820, kde již v té době stálo dodnes hrající městské divadlo a kam rakouský dvůr dovezl vídeňské komiky i titulovanou císařskou primadonu, či pražská premiéra Verdiho Nabucca v politicky turbulentním porevolučním roce 1849 anebo cesta císařského dvora do lázeňských měst v západních Čechách vrcholící poslední pražskou korunovací roku 1836 (poslední český král Ferdinand v Karlových Varech slyšel – jak jinak než – Rossiniho Lazebníka). Také bych se ráda v jedné kapitole věnovala pozapomenuté brněnské skladatelce Agnes Tyrrell a její wagnerovské opeře Bertran de Born, kterou dokončila v roce požáru Národního divadla a která ve své době z různých důvodů nikdy nebyla provedena, i když ji vysoko cenil třeba Liszt.

Během svých projektů či studia jste se setkala s paní Lenkou Hlávkovou, která tragicky zahynula rukou šíleného střelce. Mohla byste na ni alespoň krátce vzpomenout? Přispět k tomu, aby její jméno nebylo hned tak zapomenuto…

Lenka Hlávková byla – kromě světově uznávané odbornice na hudbu pozdního středověku – mimořádně schopnou a empatickou osobností, která podporovala své kolegy, stála u zrodu mnoha ojedinělých projektů a jaksi nenápadně, ale intenzivně tmelila komunitu zevnitř, aniž by na sebe jakkoliv strhávala záři reflektorů. Její optimismus a smysl pro humor byl všudypřítomný. Byla jednou z lidí, kteří tu pro mě byli od mého prvního ročníku na bakalářském studiu. Naše poslední konverzace se týkala právě plánovaného CD Slávy Vorlové, pro které nám napsala doporučení (jak jinak než těsně před uzávěrkou). Když pak několik dní po její smrti přišlo vyrozumění o velké podpoře Roku české hudby, byla to pro mě opravdu velmi bolestná radost a vděčnost, kterou jsem poslala Lence do nebe. Vznikající 2CD bude věnováno – jako mnoho dalších projektů v letošním roce – její památce, takže jsem si jistá, že její jméno zapomenuto nezůstane.

Čest její památce.

Děkuji vám za rozhovor!