Skladatel Lukáš Hurník: Orchestr je nejlepší instrument

Komorní filharmonie Pardubice uvede Sinfonii concertante Gingerbread od Lukáše Hurníka pod taktovkou Stanislava Vavřínka na zahajovacím koncertě nové sezóny 16., 17. a 18. září 2024.

Lukáši, tvé orchestrální skladby jsou asi tak na půl skladbami pro jednoho či více sólistů a orchestr a čistě symfonickými – Gingerbread je koncertantní symfonie. V čem spočívá její koncertantnost?
Napadla mě forma, o níž si myslím, že ji dosud nikdo nepoužil. V průběhu skladby postupně vycházejí hráči na dechové nástroje před orchestr, jako se to dělá v bigbandu, a každý zahraje jakýsi mini-, či nano-koncertík, v němž se předvede jako sólista. Pak se ukloní, může za to i sklidit potlesk, s tím se ve skladbě počítá, a zase se vrátí na své místo do orchestru.

Tvé skladby často mívají příběh, v němž se verbalizovatelná inspirace prolíná do hudební struktury – mám na mysli třeba Reorganizaci, Dislokaci, Sturm & Drang, ostatně i Radio… Je to tak i v Gingerbreadu?
Příběh, ryze hudební, tady spočívá v tom, že každý sólista rozvíjí jiný hudební materiál, vypadá to na zmatek, ale nakonec se to všechno podaří propojit v polyfonním finále. Takže to dobře dopadne, individuality našly společnou řeč.

Čím skladba drží pohromadě – hudebně?
Pana dramaturga Bohuslava Vítka jsem se ptal, jestli mají v Pardubicích nějakou kultovní písničku. Navrhl V Pardubicích na rynku. Lidovka to asi není, ale melodie je pěkně lomená. Mou skladbou prochází takové vzletné, ústřední téma, v jehož závětí je zakódován úryvek této zlidovělé melodie. Ale pardubičtí se budou muset hodně soustředit, aby ji zaslechli.

Odkazuješ na tradici odkoukanou z bigbandu. Začínal jsi jako rocker, vzpomínám na tvůj muzikál The Angels, v němž šlo, pokud se nepletu, o záměrnou fúzi artrificiální a non-articiciální hudby. Té druhé se ne úplně pěkně říká zábavná, ale podle mě by hudba opravdu měla „bavit“ – interprety by mělo bavit ji hrát, posluchače by mělo bavit ji poslouchat. Takže – pokračuješ v duchu propojování hudby „zábavné“ a „vážné“?
Teď mám takové období, že se snažím psát zábavnou vážnou hudbu. Na publikum jsem myslel vždycky a jako prostředek jisté atraktivnosti jsem používal polystylovost, jazzové a hlavně rockové odkazy a tak dál. Dnes už mi ty crossovery připadají přežité, ba zprofanované. Orchestry, i ty, které to nemají zapotřebí, se zahazují na koncertních show s písničkáři, kteří sotva ovládají pár akordů a jejich aranžéři si nevědí rady se smyčci. Já se teď záměrně vracím k inspiracím od gotiky až k Pendereckému a k minimalismu a jaksi se pokouším získat pro tuto svatou linii zpět posluchače, kteří mají dojem, že všechno po Janáčkovi už je neposlouchatelné.

Čím se mohou vážná hudba a jazz navzájem inspirovat, aniž by ztrácely svou identitu – nebo činily ústupky?
Pro klasickou hudbu je to asi uzavřené téma: synkopy, dur-mollové akordy, ansámbly složené ze sólistů… Gershwin to trefil, Schulhoff taky, ale jinak to jsou takové akademické hrátky s ikonami. Já si takto pohrával spíše s rockovými elementy, citoval Deep Purple, pracoval s varhanami jako s bicími a psal árie s boostrovanou elektrickou kytarou. Opačný směr je ale výživnější. Posloucháte-li, třeba na naší stanici ČRo Jazz, soudobou jazzovou, zejména evropskou produkci, zjistíte, že už se tam skoro neimprovizuje, je to velmi prokomponovaná hudba a když pomineme instrumentaci, je to v podstatě „klasika“: melodie plné zvětšených kvart a chromatiky, bitonální harmonie, střídavé rytmy, tedy takzvané lichoprdy. No, prostě dokonalé artificiálno.

Co tě BAVÍ na práci pro orchestr – co na ní shledáváš jedinečného?
Orchestr je nejlepší instrument. Jeho obsazení je do značné míry dané, v několika mnohokrát vyzkoušených variantách. Objevy se většinou nedaří. Tuhle jistý kolega chtěl zřejmě v rámci základního hudebního výzkumu zjistit, jestli lze symfoňák doplnit o kvarteto zobcových fléten. A jeho novátorské dílo přesvědčivě dokázalo, že zobcovky v symfoňáku opravdu nejsou slyšet… Práce s orchestrem vede většinou skladatele ke hře s barvami. Mně víc zajímá, že mám pohromadě nejlepší nástroje na melodii (smyčce, hoboj) s experty na rytmus (bicí, žesťové akcenty), dynamiku (trombóny s tubou) a hudební pohyb (takové to klarinetové a violové bublání uprostřed). Dobrý instrumentátor orchestr rozehraje, hlavně smyčce se nesmějí nudit.

Jak se ti potkávají objednávky s inspirací?
Vědomí, že tu hudbu po mně někdo chce, mi moc pomáhá. Za covidu a chvíli po něm jsem byl rozhodnutý přestat komponovat. Nikdo nic nechtěl, nikdo nehrál… To skládání samo o sobě je hrozně vyčerpávající, ale uspokojující činnost. Až do té dvojčáry na konci partitury. Ale pak už následují dost často nepříjemnosti. Například většina mých premiér byla poznamenána nějakou mrzutostí: nesčetná onemocnění sólisty, tornádo v Litomyšli, bankrot pořadatele, výpadek proudu v Hradci Králové, záměna jména s otcem, špatné datum na plakátu… Letos ale naštěstí byly obě premiéry až podezřele hladké – tak snad to tak bude i na té třetí.

Kterou svou skladbu bys mi vybral na první vzpomenutí, protože pro tebe znamenala nějaký zážitek, zkušenost, výzvu…?
Tak asi koncertantní symfonii Globus. Tu si objednal Pražský podzim pro anglickou bicistku Evelyn Glennie. A pak to zase přišlo: měsíc před premiérou se s ní festival nedohodl na honoráři. Naštěstí zaskočila brněnská Dama-Dama a skvěle tuto hodinovou symfonii se sólovými bicími provedli v Praze, dvakrát v Brně, Budějovicích. Má pět vět, každá je věnována jednomu kontinentu. I na oteplování a pád dvojčat se tam pamatuje. Evropa má formu melodramu o vyorané myši. Nevím, jestli tu skladbu ještě někdy uslyším.

Jak přijala Komorní filharmonie Pardubice titul „Perník“?
Myslím, že s úsměvem. Součástí zadání bylo napsat skladbu, která bude jakousi vizitkou pardubického orchestru. Že se v ní předvedou nejlepší hráči a bude jasné, že ta skladba je „jejich“. A taky ten název vypadá tak mozartovsky: Sinfonia concertante „Gingerbread“. Jako Piano concerto „Jeunehomme“ .

Sinfonia concertante Gingerbread zazní v sousedství skladeb Leopolda Koželuha a Wolfganga Amadea Mozarta. Jak se cítíš v takové společnosti?
Ideálně. Těm dvěma také hudba přinesla radost i trápení.
Díky za rozhovor.