… a proč ne?

V krátké anotaci k novince se uvádí, že Ever (recenze zde) je čas, pomíjivý moment i věčnost zároveň, Where(recenze zde), pilotní dílo projektu 42+People pak prostor, cesta dovnitř k sobě i ven, finální Y/why pak má být smyslem, vtipným, cynickým i rozbitým. Choreograf Václav Kuneš v něm na ploše zhruba pětasedmdesáti minut polemizuje s otázkou proč, na kterou vlastně není odpověď, na kterou odpověď být nemusí, které se kvůli tomu nemusíme bát, stejně jako nejasné odpovědí nebo prostého proč ne?

Pětice účinkujících v unisex kostýmech Olo Křížové, jež tvoří splývavá, široká kalhotová sukně šedivé barvy, přiléhavý tělový vršek a výrazné, pytlovité černé sako s otvorem na zádech, usedá do hlediště, aby se postupně za zastřeného světla pustila do svého hledání. Dominantou prostoru je velké plátno s průchodem uprostřed, které se točí, přibližuje a vzdaluje a rozmělňuje tak hranice mezi světy, mezi tam a tady, mezi tehdy a teď, mezi realitou a snem, mezi jevištěm, kde „show must go on“ a zákulisím zahaleným tajemstvím. Průchod otvorem tak může být groteskní etudou i něčím mrazivým, všední každodenností i něčím mimořádným, výstupem i sestupem. Změnám atmosféry velmi dobře dopomáhá i světelný design (Karlos Šimek), který osciluje mezi teplými a studenými odstíny i měnícím se směrem, jasnými konturami i zastřenou nejasností mlhy valící se přítmím. Svou roli krom průchodu v plátnu tvoří i na začátku nenápadně na zemi ležící obdélníkové dveře, které se postupnou manipulací rozpadají na desku a dva samostatné rámy, které se kříží a násobí úhly pohledu na překládanou skutečnost a její svět.

Tempo večera je proměnlivé, dynamika se zdá být náhodná, přeskakující mezi nabitými, rytmickými scénami, ve kterých v unisonu pulzuje pětice těl, jejíž pohyby jako by pohánělo nekonečné vlnobití vycházející ze sníženého středu těla a vystřelovalo ven končetinami, a scénami táhnoucími se jako med, v nichž každý pohyb jako by musel překonat odpor zhuštěného vzduchu, nepůsobí však namáhavě, ani zdlouhavě, jen nutí přehodnotit vnímání časoprostoru, ve kterém najednou platí jiná pravidla.

Sborové scény se rozpadají do sól a duetů, tria se proplétají změtí těl, a ačkoli jsou všichni oblečeni stejně a ani jejich slovník se výrazně genderově neodlišuje, pořád je možné jednotlivé tančící identifikovat, nalézt v interpretaci jejich individualitu a vlastní podpis. Eliška Jirsová je energická a emotivní, expresivní v každém pohybu a každé prožívané poloze, naproti tomu Veronika Tököly působí na první pohled klidněji, vyrovnaněji, snad hloubavěji, její síla tkví v hloubce charismatu, s nímž vstupuje do obrazů a postupně si je podmaňuje i přes domnělou křehkost svého zevnějšku. Eliška Hulínská pak působí nejnepředvídatelněji a nejexplozivněji. Michal Toman, který často zaujme především fyzickou atletičností svého projevu (jehož si zde užil až při děkovačce, na kterou nastupoval pomocí několika salt a přemetů, patrně z přemíry energie), překvapuje úsporností projevu, díky které ale drží pozornost možná ještě pevněji v rukou, ať už jako nějaká síla zpovzdálí, dodávající rovnováhu a řád, nebo manipulující entita, z jejíž existence běží mráz po zádech. Filip Staněk je vynikající především v duetech (bez ohledu na partnerku či partnera), hloubavý a v projevu nesmírně naléhavý. 

Kunešova síla tkví nejen v oku libém pohybovém slovníku, jehož kvality jako by byly nenásilnou, přirozenou oslavou těla a jeho plasticity, ale v napojení se na své tanečníky a tanečnice, ve schopnosti nasát jejich specifika, dát jim prostor a využít je v prospěch celku, který však jako choreograf stále formuje s jasnou estetickou vizí. Z kaleidoskopu měnících se obrazů vystupuje až drásavé sólo Elišky Jirsové, která jako by bojovala s celým světem, hledala, ale nevěděla co, nacházela, ale neviděla; a táhlý, v jádru minimalistický mužský duet Staňka s Tomanem, který stojí a padá (doslova) na vzájemnosti, pevnosti objetí a hře s vahou, bodem zlomu i přelévání rolí. 

Atmosféru bezčasí a plutí ne zcela zřetelným prostorem doplňuje hudební podkres elektronických zvukových ploch od Exhausted Modern, které jsou chvílemi téměř meditativní, aby se v následující chvíli změnily v nervózní těkot bobtnajících rytmů, které v závěru prořízne jemný melodický motiv broukaný Eliškou Jirsovou a Michalem Tomanem, díky čemuž do celého díla vnese jakýsi lidský dotek, teplo, ale vlastně i zranitelnost kontrastující s přesností a kliničností elektroniky.

Y/Why je plné obrazů, motivů, výjevů, symbolů i otázek. Kuneš nedává jasné odpovědi, ale to není jeho smyslem. Či nesmyslem. Podstatné je nechat se děním pohltit, mít chuť hledat a objevovat, ptát se a nebát se nenacházet jasné definice. Být připraven na otázky. Slyšíte je ještě? Řekněte, až je neuslyšíte… 

Psáno z premiéry 9. září 2024, La Fabrika, Praha

Y/Why

Choreografie: Václav Kuneš
Hudba: Exhausted Modern
Dramaturgie: Lucie Němečková
Hudba: Exhausted Modern
Scénografie: Hynek Dřízhal
Světelný design: Karlos Šimek
Kostýmy: Olo Křížová, Jana Štajner
Tančí: Eliška Hulínská, Eliška Jirsová, Veronika Tököly, Filip Staněk, Michal Toman