Kateřina Kněžíková a Jakub Hrůša hovoří o novém albu

Prozraďte, co bylo pro vás při nahrávání Straussových písní nejtěžší a co vám naopak přinášelo největší radost?
Kateřina Kněžíková: Nahrávání bylo pro mě jen radostí a úžasným tvůrčím procesem. Nejtěžší bylo najít pro natáčení prostor a sesynchronizovat čas můj s časem Jakuba a nahrávacího týmu. Pak už jen vydržet a co nejvíce si užít společný čas.

Jakub Hrůša: Do celého projektu jsem se pouštěl s velmi srdcovým pocitem, ale samozřejmě také s extrémní náloží zodpovědnosti. Nejsem školením ani profesí klavírista (i když jsem v mládí hrával rád a vášnivě), a tuto skutečnost jsem pociťoval jako velikou vnitřní zátěž. Orchestrální písně, které jsme natočili jako první, však přímo volaly po doplnění, a navíc Kateřina byla o naší spolupráci u klavíru tak přesvědčená, že nakonec přesvědčila i mě, že do toho s veškerým odhodláním a odevzdáním mám jít. Ty písně jsou nádherné a byla slast se jimi zabývat. Potíž u mě spočívala vlastně především v tom, najít při mém dirigentském harmonogramu s pohyby z místa na místo a takřka dennodenním zkoušením a koncertováním čas na poctivé sezení u klavíru. Bez cvičení se nikdo nikam nevyšvihne. A pak najít společný termín pro celý tým a při nahrávání psychicky ustát celou tu mimořádnost. Výsledek a pocit spojený s ním ale stojí za to. Mám z alba obrovskou radost a jsem rád, že jsem vytrval.

Co pro vás znamená vzájemná spolupráce?
Kateřina Kněžíková: Vzácné setkání s Jakubem ne „jen“ v pozici dirigentské, ale zejména klavírní. Opravdu si velice považuji, že se do toho vrhl se svou typickou energií a entuziasmem. Je zázrak, že jsme tento několikaletý projekt zdárně dotáhli do konce. Jsme oba pyšní na výsledek a doufáme, že se naše nadšení z díla Richarda Strausse přenese i na posluchače.

Jakub Hrůša: Naprosto vzácné vybočení, radost a také velké ponaučení. Dirigoval jsem už nepřeberně hudby Richarda Strausse, ale nahlédnout takto intimně a na vlastní kůži do toho nejniternějšího repertoáru tohoto génia, to je velká výzva a velký dárek. Mám dojem, že Straussovy písně patří k tomu nejpravdivějšímu, co složil. No a mám-li být ještě osobnější, příprava na tento projekt a jeho poctivé zvládání ve mně vyvolalo velkou vlnu úcty k instrumentalistům, s kterými mám tu čest každodenně spolupracovat nebo je pozorovat jako posluchač. Zvykl jsem si – samozřejmě při obřím nasazení zase jiného druhu – na relativní dirigentské pohodlí přemýšlení ve velkých hudebních konceptech a snění o velkých interpretačních vizích, na to své trvalé „trenérství“. Tento počin mě zase jednou pořádně uvědomil o tom, jaká hřivna je vlastními prsty vše doopravdy zahrát (kdybych zůstal u sportovního příměru: „odběhat na hřišti celý zápas“). Skláním se teď zase ještě o něco více v úctě, spolupracuji-li se špičkovými klavíristy i jinými top hráči. A samozřejmě jsem „přičichl“ zase ještě o něco podstatněji k tomu, co to znamená umět opravdu mistrovsky zpívat. Zejména písňový repertoár je tu přímo prubířským kamenem.

Je něco, co byste chtěli vzkázat posluchačům, co by neměli přeslechnout?
Kateřina Kněžíková: Byla bych ráda, kdyby se posluchači chtěli znovu a znovu zaposlouchat do geniální hudby Richarda Strausse a přenádherných textů, které zhudebnil.

Jakub Hrůša: Nerad posluchače vyzývám k čemukoli konkrétnímu. Doporučil bych jim jen velmi pozorný poslech (pokud možno s texty) a věřím, že se na ně přenese v plné míře krása a kvalita té hudby, jako se přenášela přímo uhrančivým způsobem na Kateřinu i na mě. A přál bych si, aby je naše album dojalo – ne nějak sentimentálně, ale ryze niterně. Když jsme je s celým nahrávacím týmem (i s úžasnými pány režiséry Gemrotem a Hadrabou, skvělou naší inspirací a záštitou) s odstupem sami poslouchali, některé momenty nám přivedly slzy do očí. Třeba se to stane i posluchačům. Bylo by to pěkné.