Hudba jako zrcadlo lásky a života: Straussovy písně v mistrovském podání Kněžíkové a Hrůši

Písňových opusů napsal dvaatřicet, povětšinou je tituluje počtem písní v cyklu, máme tedy několikeré Zwei Lieder, Drei Lieder, Vier Lieder, Fünf Lieder, Sechs Lieder, Acht Lieder, jen několik cyklů má popisné názvy. Třeba Schlichte Weisen (Upřímní mudrci) či Krämerspiegel (Kramářské zrcadlo), což jsou cykly na básně jediného autora, v ostatních opusech užívá skladatel většinou poezii několika básníků. Výjimku tvoří například Acht Lieder op. 10, ty jsou všechny na básně Hermanna von Gilma, též Sechs Lieder op. 68, ty jsou na básně Clemense Brentana. Tato určitá volnost Straussova řazení vokální tvorby umožňuje také pěvcům jakousi volnost vlastního výběru svého repertoáru.

Straussovu celoživotní inspiraci literaturou, její přepis do hudby, vytříbenou dramatizaci a cizelaci slov dokládá též jeho patnáct oper. Běžně je všechny neznáme, ale ty nejhranější jako je Salome, Elektra, Růžový kavalír, Ariadna na Naxu, Žena beze stínu, Arabella či Mlčenlivá žena patří na naše jeviště samozřejmě. Ostatně prezentace Richarda Strausse je v Čechách odedávna, už v roce 1910 osobně dirigoval v Národním divadle Elektru. Autorská živá vazba Richarda Strausse s našimi pěvci by si zasloužila velkou studii. Ema Destinová, „Božská Ema“, byla pro něj pěvkyně žádaná a jakoby nenahraditelná zejména jako Salome – zpívala ji pod taktovkou skladatele nejen v Berlíně 1906, také hned poté v představeních v Paříži a ukázky jejího jedinečného pojetí se dostaly dokonce i na dobovou gramofonovou nahrávku. Maria Jeritza zas premiérovala obě verze Ariadny na Naxu, prvé ve Stuttgartu 1912, pak ve Vídni 1916. Také Ženu bez stínu premiérovala ve Vídni 1919, byla prvou Císařovnou. Samozřejmě měla v repertoáru i Salome, Oktaviána i Egyptskou Helenu. Připomeňme též Jarmilu Novotnou, byla oslňující Oktavián v Růžovém kavalírovi už v na festivalu v Salzburku 1937, posléze v MET v New Yorku, samozřejmě s velkým uznáním skladatele.

V dnešní době patří k prestiži prvotřídních sopranistek mít vlastní nahrávku písní Richarda Strausse. Pozoruhodně svěží a melodicky bohaté Straussovy písně jsou pro ně vždy pravé poklady a každá bedlivě váží, které do svého repertoáru vybere, aby splnila pěvecké zadání i své interpretační představy. Straussova vokální tvorba vyžaduje kromě náročné intonační čistoty též přesvědčivě emotivní podání všech poetických sdělení. Do tohoto rangu významných sopranistek nově vstoupila také Kateřina Kněžíková. Velmi šťastně v aktivně tvůrčí spolupráci s Jakubem Hrůšou. 

Kateřina Kněžíková a Jakub Hrůša nabízejí třináct písní s doprovodem klavíru. Výběr písní řadí chronologicky, jako prvé uvádějí tři písně z Acht Lieder op. 10 na texty Letzte Blätter rakouského básníka Hermanna von Gilma. Je vhodné si uvědomit, že zde nasloucháme písním jednadvacetiletého mladíka, tím víc se budeme vážit jeho umění. Právě tyto písně patří mezi Straussovy nejvyhledávanější, jsou psány pro vyšší hlas, známe je tedy i ve vybraném repertoáru tenoristů, kteří se písním věnují.

Zueignung/ Věnování op. 10 č. 1 je jakoby slavnostní, vznešený nástup recitálu a Kateřina Kněžíková dává zpěvu výraznou kresebnost. Věnování je něžné vyznání, dík za lásku. „Ja du weisst est, teure Selle – Však sama víš, ty duše drahá“… Hned toto vstupní Věnování, tím více Die Nacht/ Noc č. 3, jasně stanoví, že projev hlasu a klavíru je v dokonalé souhře, barevná výrazovost klavírní hry Jakuba Hrůši naplno zaujme, jeho představivost dirigenta bohatě vypráví. Není doprovazeč, s pěvkyní jsou v dokonalém souznění dua.

Allerseelen/ Svátek Všech svatých č. 8 op. 10 je opět noblesní písní milostnou, žádné Dušičkové stýskání. Je ve výraznějším tempu a už klavírní úvod bohatě barevný v Hrůšově hře dává zpěvu prostor k dynamickému vyjádření. Stejně tak Ständchen/ Zastaveníčko č. 2 op. 17 na slova Adolfa Friedricha Schacka. Ta výzva k dostaveníčku má poutavou dynamiku, je působivě poetickou paralelou bohatství přírody a lásky. Centrem nahrávky se Kateřině Kněžíkové stávají nejhranější a nejoblíbenější Straussovy písně – Vier Lieder op. 27. Jsou jasně stanovené sopránu, byl to skladatelův svatební dar své snoubence, pěvkyni Paulině de Ahna. Z této snad nejoblíbenější Straussovy sbírky nabízí Kateřina Kněžíková písně tři. Cäcilie/ Cecilie č. 2 není oslavným hymnem patronky hudby, ale důvěrně naléhavým mileneckým vyznáním v básni Heinricha Harta. Rozhodně obdivujeme ten citový vír upřímných námluv a K. Kněžíková dává přednesu této extáze plnost ušlechtilé razance. Heimliche Aufforderung/ Tajná výzva č. 3 (John Henry Mackay) je neméně výrazná a radostná „…pozdvihni číši vína…“ Snad vůbec nejpopulárnější Straussovou písní je Morgen/ Zítra č. 4 (též J. H. Mackay). Výpověď velmi citová, osobní, důvěrná. Asi desetitaktová předehra vnáší nás do nálady romanticky čisté, snivé krásy milostné naděje. Hudba velmi účinně napomáhá, dotváří význam slov, aniž by se vázala na slovní melodiku, jako by ve sdělení využívala též ticho. Dokonalá ukázka dokonalé „jednoduchosti“, tón a slovo se okamžitě usazují v duši posluchače. Opět je souhra a souznění klavíru a zpěvu dokonalá, Jakub Hrůša je pianista orchestrální představivosti a Kateřině Kněžíkové ta subtilně kantilenní výpověď vyhovuje, věříme každému tónu těšení a příslibu „…zvolna sestoupíme v zasnění, ústa jsou němá, však oči lásky plny, snese se na nás šťastné mlčení.“

Das Rosenband/ Růžová stuha je prvá z cyklu Vier Lieder op. 36 z roku 1897 (slova Friedrich Gottlieb Klopstock), opět cudně noblesní vyjádření plného milostného vztahu. Kněžíková, operní pěvkyně zde naplno a kouzelně vstupuje na komorní pole a dává uvěřit „…mit diesem Blick an meinem Leben… její život ulpěl tím pohledem na mém životě, a kolem nás se rozprostíral ráj.“ Hutné, operně hrubší vyznění má v sopránu Kateřiny Kněžíkové Muttertändelein/ Matčino laškování (Drei Lieder op. 43 č. 2, slova Gottfied August Bürger). Tu píseň napsal Richard Strauus opět dedikačně své ženě Paulině de Ahna, porodila mu syna a to mateřské škádlení a laškování má atmosféru hravé písně, matička vtipně komentuje své sladké boubelátko, nedala by je ani za tisíce zlatek. Ta přehršle slov vrhla zde K. Kněžíkovou v prudkém konverzačním spádu situace do přednesu spíše operního.

Zato hned následné Winterweihe/ Zasvěcení zimy (op. 48 Fünf Lieder č. 4, slova Karl Friedrich Henckell) dává návrat k vydařeně působivému, něžně melancholickém zpěvu a nelze oslyšet ani takřka impresionistickou barevnost klavíru. Prohloubení této účinně oslovující nálady v objetí přírody nabízí hned také píseň z následujícího roku 1901 Waldseligkeit/ Lesní blaho č. 1 op. 49, zhudebněná báseň Richarda Dehmela. Věru blaho lesního klidu, intimní óda lásky v požehnané kráse přírody. Žádá ušlechtilý zpěv a ten K. Kněžíková nabízí naplno.

Krásně plynulá kantiléna charakterizuje i píseň Ich wollt ein Sträusslein binden/ Chtěla jsem svázat kytičku č. 2. Je to jedna z písní cyklu Sechs Lieder op. 68, který komponoval R. Strauss poté, co dokončil operu Žena bez stínu a vrátil se po delší přestávce opět k písním. Tyto jsou též zcela virtuosní, psal je pro Elisabeth Schumannovou, sopranistku pověstnou svým stříbrným hlasem a dokonalou technikou. Chtěla jsem svázat kytičku je opět básnivá reflexe přírody, lyrické minidrama, prosby kytiček, které milá chtěla natrhat svému milému, ony se brání, poslechne, kytičku nedá. „…tak mi můj milý utekl a mně zůstalo snění. Vždyť v lásce bydlí smutek, jinak to ani není.“ Jsou to verše Clemense Brentana, který je nám svou tvorbou i životním postojem stále aktuální, inspirativní. Zhudebnění samozřejmě geniální a K. Kněžíková zpívá v lahodně empatickém podání. Das Bächlein/ Potůček je pozdní píseň z roku 1933, č. 1. z opusu 88, autor není znám (byť text připomíná báseň Brentanovu). Také zde jasné dílo vokálního mága, který má i klavírní doprovod romanticky vynalézavý, ty vlnky skutečně běží a klokotají a dávají tak platformu symbióze citového vjemu, sebezpytu a řádu přírody. Je to zdařilé vyznění celého bloku zvolených písní s klavírem. Mnohé z těchto písní autor záhy instrumentoval a dnes žijí v obou variantách.

Také tato nahrávka nabízí písně s orchestrem. K písním s klavírem přidávají Kněžíková a Hrůša také skladatelův chef d´oeuvre, rozlučkový pozdrav Richarda Strausse – Vier letzte Lieder. Čtyřdílný písňový cyklus, který už nemá opusové číslo. Písně komponoval ve Švýcarsku, kam byl nucen odejít po válce, po denacifikaci se však v roce 1949 mohl vrátit domů, do svého milovaného sídla v bavorském Garmisch-Partenkirchenu. Tuto secesní vilu mu zcela podle jeho představ a přání vybudoval už v roce 1908 Emanuel von Seidl, tehdy populární mnichovský architekt především letních sídel. Celoživotně milované tuskulum, ušlechtilý azyl pro soustředěnou tvorbu je dodnes autenticky dochován a je archivem Straussovy tvorby. Jen několik měsíců po šťastném návratu zde 8. září 1949 skladatel zemřel, ovšem to rozlučkové dílo, Čtyři poslední písně nastoupily velmi bohatý život. Sám je jako Čtyři poslední písně neoznačil, titul jim dal nakladatel v roce 1950. Tři z nich jsou na texty Hermanna Hesseho Frühling/ Jaro, September/ Září a Bei Schlafengehen/ Při usínání, závěrečná Im Abendrot/ Ve večerních červáncích má slova Josepha von Eichendorffa, jednoho z nejvyhledávanějších autorů poezie ke zhudebnění. Oba autoři Hesse i Eichendorf se ve Straussově přebohaté písňové tvorbě ocitli poprvé.

Tento poslední kompoziční vstup možná vnímal i sám autor, tehdy čtyřiaosmdesátník, jako svůj tvůrčí epilog. Richard Strauss zde hovoří v jakési intimitě životních zážitků. Poeticky tvůrčí bilance, písně pro soprán, vokálně dokonale stavěné jsou i poděkování milované Paulině za celoživotní vztah a spolupráci. Dokonalá orchestrace, v níž hojně exponuje svůj oblíbený nástroj, lesní roh napovídá, že byl synem hornisty Dvorní opery v Mnichově. Také jemná reminiscence tvorby, v závěrečné písni Ve večerních červáních užívá motivu ze symfonické básně Smrt a vykoupení, díla naděje.

Vstupní píseň Frühling/ Jaro má veškerou emocionální plnost života a melismatické pasáže zde ve vysokých pasážích vedou k vjemu upřímné glorifikace času. Můžeme ji vnímat též jako autorovu poctu a úctu k celé tradici německé romantické písně. Pozoruhodné staccato v September/ Září „…déšť chladný padá do květin, doznívá letní píseň…“ dává obrazný vjem podzimní přírody i únavy. Beim Schlafengehen/ Při usínání, zde se vskutku ponoříme do lahodné únavy konce dne, úžasné hudební exprese. Im Abendrot/ Ve večerních červáncích je dokonalým vyjádřením díků a naděje. Obdivuhodná sonorita, před třetí slokou ladný oblouk houslové melodie, duše jako by měla křídla a jakoby dávala i vjem krajiny hor a údolí, zaslechneme i skřivany cvrlikat, zpívat v dřevěných dechových nástrojích. Ovšem klid se navrací „…Pojď, jdeme k míru tichých chvil, kde červánky se sklání. Už dochází nám zbytek sil – je tohle umírání?“ Čtyři poslední písně nejsou bol odchodu, jsou životní bilancí a nadějí věčného života.

Jakub Hrůša a Bamberští symfonikové dávají citlivě prim sólistce a orchestrální doprovod je tak kompaktní součástí plné hudební krásy, tak nesnadno popsatelné slovy. 

Pro své CD zvolila Kateřina Kněžíková a Jakub Hrůša název Tag und Nacht – docela výstižně, je to jako bezděká parafráze verše z písně Zasvěcení zimy: „…dnem i nocí jen hudbou chceme žít.“ Samozřejmě, že originální text říká „jen láskou chceme žít“, avšak životní zasvěcení hudbě Kněžíkové a Hrůši, jejich láska k hudbě, je i v této nahrávce víc než zřetelná. Také booklet nahrávky je v tomto duchu, nedává popis skladeb, je to živé interview, vyznání vztahu a obdivu obou interpretů k Straussově dílu. Rozhovor přátelsky zasvěceně vede Vojtěch Babka. Texty písní lze stáhnout na stránkách Supraphonu, české překlady vytvořila Vlasta Reittererová. 

 Richard Strauss Vier Letzte Lieder & Songs with Piano (Supraphon SU 4346-2)

Kateřina Kněžíková – soprán
Bamberger – Symphoniker 
Jakub Hrůša – klavír, dirigent

Nahráno v rámci Dvořákova festivalu 19. a 20. září 2021 – Vier letzte Lieder

Písně s klavírem nahrány ve Dvořákově síni Rudolfina v únoru a dubnu 2024

Hudební režie Jiří Gemrot, mistr zvuku Jakub Hadraba