Pouť za uzdravením: příběhy Dětí U v nás

Většina představení a performancí nezačíná výzvami divačkám a divákům k odchodu, k opuštění divadelního prostoru. Ale hlas filozofky a aktérky Dětí U Alice Koubové, znějící účastnicím ve sluchátkách přesně k tomu vyzývá: „Stále ještě je možno z tohoto představení odejít. Je možné odejít z této situace.“ Stojí se svým partnerem, pohybovým pedagogem Kentem Sjöströmem, na louce kousek od Peroutkovy a Na Vysoké I. Naproti Motolu. Tam začíná cesta, příběh a vyprávění o duších, které odešly dříve, než jsme chtěli. Začíná nedaleko nemocnice, v níž si rodiče malých pacientů a pacientek poprvé vyslechnou diagnózu. A po dalších šesti zastaveních končí v usedlosti Na Cibulce, kde v nadcházejících letech vznikne dětský hospic. Cesta od diagnózy k odchodu se tak uzavírá v topografické dramaturgii.

Inscenačnímu týmu, kurátorkám projektu Miřence Čechové, Markétě Vacovské a Kristýně Boháčové, se podařilo vepsat příběh do topografie přírodní scénografie, udržovat návštěvníky ve střehu střídáním různých mediálních (audio, video) i ne-re-prezentativních přístupů a v napětí pomocí několika dramaturgických strategií. Tou divácky nejzajímavější pro mne bylo využití techniky blízké game booku (autorky textu Ran Jiao a Mara Ingea, překlad Sylva Ficová), jež návštěvníkům umožnilo hned během druhého zastavení hluboký ponor do tématu. Na výzvu jedné z kurátorek utváříme divácké páry a usedáme na židličky, vyskládané kolem Glorietu nad Bulovkou, a listujeme drobnými sešity partitur, podle pokynů v nich uvedených. To přineslo hned tři prohloubení diváckého prožitku: předčítání ze vzpomínek kombinovalo tiché čtení, které obvykle vyžaduje určitou míru imerze a ozvěny „vnitřního hlasu“ (sobě předčítáme nejprve vnitřním hlasem). Jakmile ale vidíme věty typu: „Dnes ses podělila o svoje pracovní zkušenosti a znalosti se skupinou empatických svědků, včetně mě,“ dovtípíme se že game book a hra na hrdiny to tak úplně nebude. Druhou strategií, obsaženou ve druhém zastavení, je hlasité předčítání: v knížce jsou pokyny, které předčítající vedou k dialogu s partnerem: „Tento člověk má v rukou knihu, která obsahuje zase vaše vzpomínky. Otočte stranu,“ rozjíždí se interakce a dialog. To vše v kombinaci s třetím rozměrem: ten je obsažen v dynamice vztahu s člověkem, s nímž sedíme naproti sobě. Naproti mně seděla moje manželka. Někdo seděl naproti cizinci. Oba jsme sdíleli ty nejniternější obavy, strachy a naděje. A tam jsme se poprvé vysvlékli.

Putujeme dál, sestupujeme z Gloriotu k louce u Jinonické: tanečnice a performerka Andrea Opavská a tanečník a choreograf Roman Zotov-Mikshin performují tíhu diagnózy, cesty fázemi od odmítání, vzteku a hněvu ke smíření, čistě fyzickými prostředky představují vývoj dynamiky partnerského vztahu, do jehož čisté vody lásky dopadla kapička inkoustu terminální diagnózy společného dítěte. Opavská je ve výrazu neskutečně sugestivní, její postava matky se naboso plouží loukou, každý pohyb, každý krok bolí: Zotov-Mikshin ji zvedá a nese jako černou nevěstu, ale i jejich úlohy se po chvíli obracejí. Vyčerpání střídají vlny houževnatosti, Opavská nese Zotov-Mikshina, jako bychom se dívali na pietu. Poruchy spánku, výčitky svědomí: to vše vidíme, když Zotov-Mikshin zaujímá na louce polohu plodu, ukládá se ke spánku, ale Opavská ho hlavou, v předklonu, neustále posouvá.

Nejsilněji na mě však působila část putování, ve kterém jsem byl sám. Sám s jedním jediným člověkem: matkou, přeživší, pozůstalou, jejíž hlas a příběh mi zněl ve sluchátkách až do cíle. Po celou, asi dvoukilometrovou cestu lesem, kterou od začátku lemují mušle, slávky, malé lastury či hvězdice, jsem poslouchal příběh matky, která o syna přišla. Tuto část režijně připravila Linda Dušková, která se dlouhodobě věnuje destigmatizaci duševních poruch v Kolektivu Nesladím. A v tom čase jsem se ztrácel, a byla to právě cesta, která mi svou rytmičností umožňovala strukturovat pohyb, prostor, čas, i vlastní myšlenky. Jako bych totiž poslouchal vzpomínky mé vlastní mámy, která musela zažívat stejný strach od listopadu 1986 do poloviny ledna 1987, kdy nebylo jasné, jestli předčasný porod přežiju, nebo ne. Byl jsem rád, že můžu být v lese sám. A byl jsem rád, že tam sám nejsem, že za mnou jdou další diváci a divačky. A fascinovala mě představa, že nevím absolutně nic o tom, co příběh matky vyvolává v nich.

Tvůrkyně a tvůrci Dětí U nás do toho vtáhnou nejdříve přes situaci, která je pro životy většiny z nás nejpravděpodobnější: jako svědky, známé či blízké přátele. Nemluvíme o tom, protože nevíme jak. I proto v ouvertourové scéně využívá Sjöström a Koubová cyklících se replik: „plátek sýra, hermelín, namažeš hořčicí dijon, přidáš domácí zelí“. Tím totiž jednak vyjadřují bezradnost blízkých, projevující se prázdnotou slov, a současně napodobují strukturu a cykličnost post-traumatické mysli. Právě ta je, podle amerického teatrologa Patricka Duggana, podstatou zpřítomňování traumatu v performing arts: nikoliv mimeze, ale traumatická struktura.

Dramaturgický celek objímá metafora oceánu. Setkáváme se s posly jeho světa na cestách, na křižovatkách nám ukazovaly směr hvězdice. Poslední minuty nahrávky vyplnil zvuk mořských vln, poslední scénu strukturovalo video se záběry z oceánu (autoři Jindřiška Křivánková a Aleš Čermák). Americká hudebnice a spisovatelka Laura Theis v jednom ze svých textů užívá metafory oceánu právě pro vyjádření ženské duše: „the ocean is nobody’s bitch“. Nebinární autorstvo Kim de l’Horizont ve své knize Blutbuch (2022), či v pozdější inscenaci Blutstück (2024) Schauspielhaus Zürich v režii Leonie Böhm sní o jednotné „prapolévce“, v níž bezhraničně plaveme jako v děloze: „svět je souborem odlivů a přílivů,“ píše Theis.

Tím posledním přílivem emocí, jež sice vzlínají kůží jako mráz, ale už nechladí, jen pulzují zvláštním zeleno-modrým teplem oceánu, jsou Kindertotenlieder (Písně o mrtvých dětech) Gustava Mahlera, jež jsou zhudebněním textu Friedricha Rückerta. Mahlerova žena Alma nedokázala pochopit, že v roce 1904, kdy si jeho dvě děti šťastně hrály na zahradě, složil své Kindertotenlieder na texty Friedricha Rückerta, které napsal po smrti svých dětí: „Dobře chápu, že člověk skládá tak strašné texty, když nemá děti nebo když děti ztratil. Ale nedokážu pochopit, že člověk může zpívat o smrti dětí, když je ještě před půlhodinou objímal a líbal, veselé a zdravé!“ My už to, v citlivém a dojímavém podání 2., 4. a 5. písně Markétou Cukrovou, snad pochopit dokážeme. Právě s jejím hlasem uhrančivého mezzosopránu můžeme vystoupat s holubičími křídly malých dušiček, a z úst ženy naslouchat nářku muže-otce.

V rámci funkčního, živého procesí se autorský tým nepokouší revokovat abstraktní či kulturně vzdálené archetypy kolektivního nevědomí, ale každé zastavení a každý krok se může dotknout všech „poutníků“ a „poutnic“, protože každé zastavení ztvárňuje natolik konkrétní situace, že se s nimi každý může osobitým způsobem ztotožnit. Otevření tématu laskavými (mlčenlivými) „rybami“ Alice Koubová a Kent Sjöström, protože „jak o tom taky chcete mluvit, že?“, otevírá jenom tu z nejběžnějších perspektiv: stalo se to někomu jinému. Nám se „to“ stát nemůže. Pomůžou bagety? Pomůže mluvení, za kterým je ticho? Co je za tichem? Pomůže „společenství hostiny“, jak o něm píše William Robertson Smith, a později Freud v Totemu a tabu? A co další perspektivy? S obráceným dalekohledem se na smrt sourozence dívá bratr, sestra v hospicu si bere mikroskop, a postupně ztrácí schopnost ho odložit, a nechat v práci (to jsou ty příběhy, které jsme mohli pročítat v „knížkách“ u Gloriotu). Tohle nebylo jenom procesí. Procesí královniček, procesí, jak se ho v Prinzendorfu pokoušel desítky let revokovat Hermann Nitsch. Tato procesí se vztahují k bezkrevným ikonám, vzdáleným matkám, jako bychom jejich příběh dávno zapomněli, a neměl v nás co rozeznít.

A přitom v sobě máme tuhle strunu napnutou úplně všichni – někdo nervózně mlčí, a neví, co říct přátelům, kteří ta „malá křídla“ vyprovodili na tu dlouhou cestu, někdo jen tiše klečí před postelí… ale každý, každý se s tím někdy setkal. Nebo setká. A to, co se u nás doma vypravuje při každém rodinném setkání jako příběh mého úžasného „předčasného narození“, které jsem zvládl „já“, je hlavně příběhem mojí mámy. A ten jsem naplno pocítil teprve dnes. Ne vždy totiž po odlivu, zůstaneme-li v metafoře Laury Theis, zbydou jen krásné hvězdice a lastury, jako jsou příběhy o mém narození, tradované v rodině. Někdy zůstanou střepy, o které se můžeme pořezat, abychom pocítili život. To totiž říká matka, se kterou jsem prošel lesem: uvědomila si, že s rozloučením se s malým dítětem prožila život ve všech jeho projevech, v jeho plnosti.

Oproti Nitschovým Pfingsfestům a průvodům královniček, tohle je živé: živé téma, živá ikona, které konečně žilami zase proudí krev. Ta, jejíž sochu nesou královničky, přeci také byla kdysi matkou. Ona je připomínkou jednoho z nejstarších příběhů naší civilizace, a ožívá v každé matce, která má sílu říct: „Uvolněte mu cestu.“

Děti U
Kurátorky projektu: Markéta Vacovská, Miřenka Čechová, Kristýna Boháčová
Performeři a umělci: Markéta Cukrová, Alice Koubová, Linda Dušková, Ran Jiao, Andrea Opavská, Kent Sjöström, Aleš Čermák & Jindřiška Křivánková, Roman Zotov-Mikshin, Petr Boháč, Mara Ingea
Odborný a výzkumný tým: Mahulena Exnerová, Klára Berková, Lenka Kohoutková, Kateřina Barčíková, Vítězslav Vurst, Zdenka Volavá, Martina Hůlková, Lenka Blažejová, Tibor Abel, Kateřina Procházková, Sodja Lotker
Premiéra 5. a 6. října 2024, Praha 5, usedlost Bulovka – usedlost Cibulka v rámci festivalu 4 + 4 dny v pohybu
Psáno z reprízy 6. října 2024.