Abrahám a Izák Collegia 1704: Když hvězdy zklamou

Václav Luks se svým Collegiem 1704 má velkou zásluhu na popularizaci hudby Josefa Myslivečka, a to jak u nás, tak v mezinárodním kontextu. V roce 2013 hudebně připravil koprodukční inscenaci Myslivečkovy opery L’Olimpiade uvedenou v pražském Národním divadle. V souvislosti s touto inscenací vznikl též dokumentární film Petra Václava Zpověď zapomenutého. V témže roce představilo Collegium 1704 publiku Pražského jara také oratorium La Passione di Gesù Cristo. Zájem širší veřejnosti o osobnost skladatele vzbudil před dvěma lety uvedený hraný snímek Petra Václava Il Boemo s Vojtěchem Dykem v titulní roli, jenž se dočkal několikanásobného ocenění Českými lvy. Jedním z klíčových prvků filmu byly operní scény právě v realizaci Václava Lukse a jeho souboru.

Dalším význačným počinem, pokud jde o prezentaci Myslivečkova díla, je jistě i Luksovo nastudování oratoria Abramo ed Isacco. Jedná se o poslední Myslivečkovo oratorium, jež mělo premiéru roku 1776 ve Florencii pod názvem Isacco, figura del redentore. Mysliveček pro ně využil starší libreto Pietra Metastasia, které bylo mnohokrát zhudebněno. O velkém ohlasu díla v Mnichově o rok později pod názvem Abramo ed Isacco a o setkání s autorem, který se zde zrovna léčil, referuje v korespondenci se svým otcem Wolfgang Amadeus Mozart. Jak uvádí Daniel E. Freeman ve své monografii o Myslivečkovi, oratorium se opakovaně po smrti autora provozovalo v Římě (v kostele Santa Maria in Vallicella) a bylo považováno za natolik výjimečné, že bylo dokonce příležitostně chybně připisováno Mozartovi či Haydnovi.

Toto oratorium se sice čas od času na objevuje na koncertních pódiích, co však chybí, je reprezentativní nahrávka v historicky poučené interpretaci. To se však zřejmě Václav Luks a Collegium 1704 chystá napravit (na pořizování záznamu upozorňovaly návštěvníky koncertu v Rudolfinu tabule u vstupu do sálu). K produkci dále uvedené v Drážďanech a v amsterdamské Concergebouw (odtud koncert přenášel nizozemský rozhlas) si Václav Luks přizval pětici úspěšných zahraničních operních sólistů mladší a střední generace profilujících se vesměs v mozartovském a belcantovém repertoáru.

Protagonistou večera byl americký tenorista Michele Angelini, který má zkušenosti z takových operních domů, jako je Královská opera v Londýně či Bavorská státní opera. Jeho v základu lehce tvořený, pro vysoký tenor až neobvykle témbrově oblý hlas je sám o sobě velmi atraktivní. V roli Abraháma, značně obtížné rozsahem i technickými nároky, se však tento pěvec nepředvedl (snad i kvůli indispozici) v dobré formě. Především v první části oratoria zpíval v nižší a střední poloze intonačně poněkud matně, bez „špičky“, zato s náznakem určité manýry, což se projevovalo v četných v recitativech. Zřetelné problémy (jako by jej zrazovala dechová kontrola) měl i v koloraturní árii „Datti pace, e più serena“, včetně závěrečné kadence. Lépe působilo jeho podání podobně náročné árie „Entra l’uomo“ se dvěma obligátními fagoty (Györgyi Farkas, Ondřej Šindelář) ve druhé části.

Ani Kateryna Kasper v sopránové úloze Izáka nebyla zcela bezchybná. I zde jde o obtížný, part (byl ostatně původně určen kastrátovi), jehož nástrahy tkví mj. v udržení elegantní vokální linie. Velkou vroucnost a něhu ovšem pěvkyně předvedla v árii „A me le sue ritorte“. Významnou prostředkující úlohu (oproti starozákonní předloze z dvaadvacáté kapitoly knihy Genesis) má v libretu i hudebně postava Sáry. Této role se výrazově podmanivým a vokálně svrchovaným způsobem zhostila irská mezzosopranistka Paula Murrihy. Jakýmsi podpůrcem či utěšovatelem je v Metastasiově libretu postava Gamariho (bas). Matthias Winckhler v ní odvedl solidní výkon. Boží vůli tlumočí Abrahámovi anděl, jemuž svůj pronikavý soprán propůjčila Eleonora Bellocci.

Spíše jen doplňující úlohu mají v oratoriu dvě sborová čísla. Jde o zpěv pastýřů navazující na árii Gamariho v první části (po něm následuje ještě působivý tercet Abraháma, Izáka a Sáry) a samotný závěr oratoria. Třináctičlenné Collegium Vocale 1704 se jich zhostilo výborně. Stejně tak se dařilo orchestru, který se představil v poměrně velkém obsazení (po šesti v prvních a druhých houslích), v němž nechyběly klarinety, trubky a lesní rohy. Krajní věty předehry oplývaly brilancí a dramatismem a měly neobyčejný hudební tah, prostřední věta zase žádoucí hladkost a eleganci. Obrátit pozornost od zpěvních partů a zaměřit se na detaily v orchestru jako akcenty či povolení přinášelo během celého večera v zásadě zaručený posluchačský požitek.

I přes mnoho dobrého, co bylo ke slyšení, a projevenou spokojenost publika lze považovat koncert za poněkud problematický. Jakkoli není jednoduché sehnat ideální obsazení pro náročné sólové party, na kterých oratorium stojí, nezdálo se, že by tentokrát měl Václav Luks úplně šťastnou ruku. Jistá obtíž spočívá i v samotné struktuře díla, které je relativně rozsáhlé a obsahuje mnoho secco recitativů, jež se nepodařilo podat tak, aby publikum bylo vtaženo do děje.

Pozitivní každopádně je skutečnost, že Myslivečkova hudba zní, a to nikoli jen sporadicky, a navíc v interpretaci umělců, kteří jí skutečně rozumějí. Shodou okolností, nebyl to jen Václav Luks s Collegiem 1704, kdo v uplynulém týdnu v Rudolfinu prováděl hudbu tohoto autora. Předehra opery L’Olimpiade a árie „Che non mi disse un dì“ z jejího druhého jednání v podání Magdaleny Kožené figurovala vedle děl Haydna a Mozarta a Beethovenovy Šesté symfonie na programu třech koncertů České filharmonie, se kterou se již poněkolikáté úspěšně představil specialista na barokní a klasicistní hudbu Giovanni Antonini.

Hodnocení autora recenze: 60%

J. Mysliveček: Abramo ed Isacco
15. října 2024, 19:30 hodin
Praha, Rudolfinum

Program:
Josef Mysliveček: Abramo ed Isacco

Účinkující:
Michele Angelini – Abramo (tenor)
Kateryna Kasper – Isacco (soprán)
Paula Murrihy – Sara (mezzosoprán)
Eleonora Bellocci – Angelo (soprán)
Matthias Winckhler – Gamari (bas)
Collegium 1704 (koncertní mistr Ivan Iliev)
Collegium Vocale 1704
Václav Luks – dirigent