Maida Hundeling opět v Praze: Zpívat na dechu, s mozkem a jednotnými vokály

Německá sopranistka Maida Hundeling ztvárnila v pražském Národním divadle v prvním desetiletí jednadvacátého století řadu významných, vesměs dramatických ženských postav. Pucciniho Tosku, Turandot, Verdiho Aidu, Amelii z Maškarního plesu, ale také Kateřinu v Řeckých pašijích Bohuslava Martinů a v roce 2014 Jenůfu v Její pastorkyni Leoše Janáčka. Posléze se v inscenacích naší první scény přestala objevovat, až v poslední době se vrátila na několik představení v jedné ze svých nejvýznamnějších rolí, za niž sklízí obdiv na prestižních scénách Evropy – čínská princezna Turandot. Jestliže se s ní na jevišti Pražané setkávali v minulých letech zřídka kdy, neplatí to pro jiné tuzemské scény – vystupovala především v Ostravě a za svůj výkon v roli Desdemony v inscenaci Otella Národního divadla moravskoslezského získala za rok 2017 Cenu Thálie. Výrazné úspěchy sklízela i na světových pódiích. V roce 2018 v Royal Opera House v Londýně, v roce 2021 s úspěchem debutovala ve veronské aréně jako Aida, Abigaille a Turandot, vysoce byla hodnocena její Ortrud ve Wagnerově Lohengrinovi v Covent Garden. Nyní se vrátí na jeviště Národního divadla v titulní roli v posledních desetiletích neprávem opomíjené opery Zdeňka Fibicha Šárka. Maida Hundeling má ve svém repertoáru řadu postav z českých oper, Jenůfu ztvárnila nejen v Praze, ale také v Brně či Košicích, ve Dvořákově Rusalce zpívala titulní postavu i Cizí kněžnu. K českému prostředí má blízko a česky také velmi dobře hovoří. Fibichova Šárka je třetí rolí českého repertoáru, kterou v Praze nastuduje. Není to poprvé, kdy se s ní setkala – koncertně zpívala scénu z druhého dějství opery a duet se Ctiradem v Plzni na zahajovacím koncertě 32. ročníku festivalu Smetanovské dny v roce 2012 s Plzeňskou filharmonií pod taktovkou Roberta Jindry a s Tomášem Černým jako Ctiradem. Ač zní a také vypadá jméno Maidy Hundeling na první pohled exoticky, je to klamné zdání. Původ má český a příčina toho je zcela nečekaná. Jak umělkyně vypráví, její rodiče se při svých někdejších pracovních závazcích v dnešním Íránu spřátelili s ženou z tehdy ještě existujícího Československa, která se představila jako „Maida“. „Jmenovala se Magdaléna, ale rodiče mě pojmenovali po ní tak, jak si říkala a jak ji všichni oslovovali – zkrácenou verzí tohoto jména – Maida,“ říká pěvkyně s úsměvem. Neuvěřitelná náhoda, lépe snad „síla osudu“…

Váš manžel je Čech, tenorista Jan Vacík. Žijete sice nyní v Bavorském lese, ale Česká republika vám rozhodně není vzdálená…
Je v tom opravdu zvláštní kouzlo osudu… Moji rodiče pracovali v různých zemích, než se rozhodli vrátit do Německa, sama ráda poznávám odlišné země a kultury a Českou republiku mám velmi ráda. Zpívám tady i na Slovensku a vždy se na zdejší jeviště ráda vracím. Z místa našeho současného bydliště mám všude blízko – do Čech, na Slovensko, do Rakouska… Česky ale určitě nemluvím tak dobře, jak bych si přála. Snažím se neustále zdokonalovat, ale nezbývá mi pro to dostatek času, rozhodně mám ve své češtině ještě značné rezervy. Manžel mi velmi pomáhá s českým textem při studiu rolí, s výslovností a dikcí. Musím na sobě ale pracovat sama.

Na začátku vašeho angažmá v České republice ale nestála česká opera. Přivedla vás Nížina německého skladatele přelomu 19. a 20. století Eugena d´Alberta, v níž jste zpívala Martu v pražské Státní opeře v roce 2003. Vůbec poprvé jste však před českým publikem vystoupila na jihočeských Slavnostech Emy Destinnové. I to je zajímavá paralela – Martu zpívala při americké premiéře Nížiny v MET právě Ema Destinnová.
Na koncert v Českých Budějovicích ráda vzpomínám, uváděli jsme s Moravskou filharmonií Olomouc kompletně Beethovenova Fidelia, jako Leonoru mě doporučil pan dirigent Arild Remmereit, který produkci dirigoval. Nížina byla vlastně náhoda – uváděla se v Trieru (Trevír), vypadla tam představitelka Marty, já jsem měla roli nastudovanou a mohla jsem být rovnou obsazena. Jednalo se o koprodukční inscenaci se Státní operou v Praze, scénografii pro ni navrhoval Daniel Dvořák. A když se přesunula do pražské Státní opery, dostala jsem na přání pana režiséra Heinze Lukase-Kindermanna nabídku účinkovat i v Praze a samozřejmě jsem ji přijala. Od toho se odvíjely další příležitosti ve Státní opeře, přišla Aida, Senta, Amélia, Tosca, Turandot a vše pokračovalo díky Danielu Dvořákovi a Jiřímu Nekvasilovi pak i v pražském Národním divadle, v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, přišlo Brno a další scény.

Nyní se vracíte do pražského Národního divadla jako Šárka Zdeňka Fibicha. Znala jste podrobněji Fibichovu hudbu, než jste se se Šárkou setkala poprvé v roce 2012 na koncertním pódiu?
Věděla jsem, že existuje skladatel Zdeněk Fibich, slýchala jsem jeho Poem, ten zná snad každý… Ale jeho hudbu jsem blíže neznala. Výstup ze Šárky, který jsem s Robertem Jindrou nastudovala pro koncert v roce 2012, mě velmi zaujal. Zdálo se ale, že je to jen epizoda. O to víc jsem ráda, že na své tehdejší koncertní setkání s Šárkou mohu nyní díky Robertu Jindrovi navázat nastudováním celé této role v inscenaci Národního divadla. Zdeněk Fibich – to je krásná, silná hudba a Šárka je nádherná, dramatická postava se silným příběhem…

…a přímo pro váš hlasový obor. Jak ji vnímáte z hlediska technické náročnosti a z hlediska celkového ztvárnění postavy?
Není snadné uchopit ji interpretačně jako celek. Kdybychom slyšeli jen árii Šárky, vypadalo by to, že se jedná o lyrickou roli, ale další výstupy jsou dramatické, náročné a prolínají se celou operou. Orchestr je velmi hutný, je třeba s tím počítat – když Šárkou zmítají emoce a city, je to takové i v orchestru. V tom je Šárka velmi podobná Elizabeth v Tannhäuserovi Richarda Wagnera. Čistě z hlediska vlastní technické náročnosti je Šárka obtížná, ale zpívala jsem i těžší role. Tuto postavu ovšem není snadné zvládnout interpretačně jako celek. Je hodně emotivní, její scény jsou velmi vyhrocené, jako postava je energická, je hybatelkou děje, a proto jedná a vystupuje impulzivně. Zazpívat a zahrát to všechno je náročné po fyzické stránce a je třeba si dobře rozvrhnout síly. Všechny zvraty v jejím jednání musí být provedeny po pěvecké a herecké stránce absolutně přesvědčivě. Její příběh je extrémně silný stejně jako vývoj celé její postavy. Vymyslí past, do které se sama chytí – nachystá lest na Ctirada, on přijde, ale náhle se všechno zlomí. Šárka pozná lásku, ale neví, jak se rozhodnout. Brání se lásce, nechce ji, a přitom po ní touží. Vztah mezi ní a Ctiradem je velmi silný a já věřím, že kdybychom znali jejich osobní historii, přišli bychom na to, že se znali z nějaké dřívější doby. Že se něco přihodilo a nyní se potkávají znovu v krajní situaci. Potlačovaná láska vzplane, ale Šárka si s ní neví rady – má žít s láskou, nebo žít s děvami? Zradit jedno, nebo druhé? A řeší situaci tragicky. Velmi mi při vyjádření psychického stavu Šárky pomáhají zkušenosti s postavami z oper Richarda Wagnera nebo z Elektry Richarda Strausse.

Jak uvedl režisér Kay Link, přesune inscenaci Šárky v Národním divadle do současnosti, fotografie z inscenace jsou už zveřejněny, web Národního divadla upozorňuje, že inscenace je vhodná až pro diváky od patnácti let. Jak tento posun vnímáte a jak se v inscenaci cítíte?
Vnímám Fibichovo dílo psané ve druhé polovině devatenáctého století jako příběh bez časového omezení. Použiji pro vysvětlení režijního přístupu Aidu v inscenaci Petra Konwitschného, kde režisér vyjádřil konflikt „věčného” násilí a lásky naprosto geniálním řešením: jednoduché jeviště, projekce plná hrůzy a na závěr nesmrtelnost lásky, kde Aida a Radames odcházejí do věčného života společně smířeni se svým osudem. Potom může být inscenace pro publikum časově neomezená, pro školní mládež a samozřejmě i pro dospělé. Pan režisér Kay Link vyjadřuje jinou představu násilí a lásky – používá direktní realismus, který konfrontuje diváka se současným stavem lidské společnosti. Jsem nadprůměrně senzitivní a kompatibilní, a proto je pro mě velmi, velmi náročné tyto aspekty vyjádřit zpěvem bez násilí v duši!

Vyjádřila jste se, že byste ráda nastudovala i další role českého operní repertoáru. Na již zmiňovaném koncertu v roce 2012 jste zpívala nejen Šárku, ale na program byla zařazena i scéna z druhého dějství Smetanovy Libuše, v níž jste zpívala Krasavu.
Libuše je krásná opera se dvěma výjimečnými ženskými rolemi. Velmi bych si vážila příležitosti, kdybych mohla nastudovat Libuši. Chápu, že je to výjimečná postava, výsostně česká, ale věřím, že bych si s ní poradila. Stejně tak toužím nastudovat Miladu z Dalibora. Byla jsem už sice na Miladu oslovena z NDM Ostrava, ale byla jsem v té době příliš vytížená a musela jsem bohužel odmítnout. Věřím a doufám, že to nebyla poslední nabídka. Mám nesmírně ráda hudbu Bedřicha Smetany a snad se k ní také dostanu. Z dalších českých autorů jsou mi velmi blízcí Bohuslav Martinů, Antonín Dvořák a Leoš Janáček, ráda bych ztvárnila jeho Káťu Kabanovou a také Emilii Marty ve Věci Makropulos – to jsou další moje české hudební sny.

Hodně snů se vám už splnilo v minulých letech na světových jevištích – milánská La Scala v roce 2010, v sezóně 2015/2016 Turandot v MET a 2019 v Pekingu, 2021 Verona, 2022 Covent Garden, mezitím mnoho dalších významných operních domů v Evropě i Americe. Když si projdeme vaše role v minulých letech, dominuje jim Richard Wagner, Richard Strauss, Giuseppe Verdi a Giacomo Puccini. Které z rolí v jejich operách jsou vám nejbližší?
Ve všech dílech těchto autorů se cítím dobře a jsem nesmírně ráda, že mohu svůj hlas rozvíjet správným směrem ve svém oboru. Například ve Straussově Elektře jsem nejprve zpívala Chrysothemis a až pak Elektru, a ne hned na jevišti, poprvé jsem ji zpívala koncertně v Bratislavě pod vedením skvělého Juraje Valčuhy se Slovenskou filharmonií. Objevovala jsem ji postupně a bylo to velmi správné. Role jako Aida, Tosca, Turandot – ty jsem zpívala mnohokrát v mnoha inscenacích stejně jako Sentu, kterou jsem poprvé nastudovala v Ústí nad Labem v inscenaci Martina Otavy pod vedením dirigenta Norberta Baxy. Toto představení se velmi vydařilo, hostovali jsme s ním v Německu a Švýcarsku. Tyto role vnímám, jako by byly částí mě samé. Mám velkou radost, že jsem mohla ztvárnit také Wagnerovu Isoldu, Elisabeth, Elsu, Sieglindu a Brünnhildu… Maršálku ze Straussova Růžového kavalíra jsem zpívala zatím jen koncertně a pouze několik výstupů, doufám, že se i k ní dostanu v budoucnu na jevišti.

Za wagnerovský repertoár jste byla nominována na Cenu Thálie jako Senta za rok 2007 a Elsa za rok 2013, dostala jste ji ovšem za Verdiho Desdemonu v inscenaci ostravské opery. Jaká je Desdemona v porovnání s Wagnerovými hrdinkami?
Desdemona není vůbec lehká role, prožívá obrovské vnitřní drama, ale přitom působí navenek klidně, distingovaně. Zachycení veškerých nuancí role vyžaduje velmi dobré ovládání hlasu, je to nezbytné, aby vyzněly veškeré hudební prvky, které utvářejí charakter postavy. Tím je výjimečná a náročná. V mém jinak velmi dramatickém repertoáru je to úžasný kontrast. Obecně musím říci, že jsem ráda, když mohu střídat Wagnera s Verdim, pro hlas je to prospěšné.

Na které role z italského repertoáru ještě nedošlo a lákaly by vás?
Nesmírně ráda bych nastudovala Pucciniho roli Minnie. La fanciulla del West (česky obvykle pod názvem Dívka ze zlatého Západu) – to je úplně jiný Puccini, než na kterého jsme zvyklí. Moc mě láká! Zatím jsem se také ještě nedostala k Leonoře ve Verdiho Síle osudu a doufám, že i na ni dojde.

Po Fibichově Šárce přijde určitě znovu Wagner, Verdi a Puccini…
Ano – těším se na Turandot v Ostravě a dále v Covent Garden. Koncertně budu zpívat v Liberci s dirigentem Zbyňkem Müllerem scény z Andrea Chénier Umberta Giordana – vidíte, Maddalena je další role, kterou jsem na jevišti ještě nenastudovala! A jiný autor! V květnu zpívám v Covent Garden Valkýru, na podzim a v zimě v příštím roce se tam opět vrátím jako Turandot.

Aida je pro vás osudovou operou. Když jste na začátku své kariéry zpívala v inscenaci ve Schwerinu kněžku, seznámila jste se se svým manželem, který tehdy zpíval Radama. Mnohokrát jste pak spolu vystupovali. Setkáváte se ještě na jevišti?
Ještě ano, například v Turandot. Manžel v ní vystoupil ve všech tenorových rolích a nyní po letech zpívá císaře Altouma, společně jsme tak účinkovali nejen v Praze, ale i v Ostravě a také v Itálii. Nikdy jsme se ale bohužel v Turandot nesešli v hlavních rolích na jevišti v dobách, kdy manžel zpíval Kalafa. Krásných příležitostí, kdy jsme společně vystupovali, byla však celá řada a na všechny moc rádi vzpomínáme. První byla ona osudová Aida ve Schwerinu v inscenaci Wernera Saladina. Pak následovaly opery, v nichž jsme zpívali společně ústřední páry. Pak jsme už mnohokrát ztvárnili ústřední pár. Přišly České Budějovice s koncertním provedením Fidelia, manžel zpíval Florestana a já Leonoru, později jsme si to zopakovali už na jevišti, a to v inscenaci bratislavského Národního divadla. V Národním divadle v Praze přišly Řecké pašije s dirigentem Jiřím Bělohlávkem, kde jsem zpívala Kateřinu, manžel Yannakose, Cileova Adriana Lecouvreur, ve Státní opeře Praze Tosca, Maškarní ples, Aida – v této inscenaci jsem už zpívala Aidu. Na Wartburgu v Tannhäuserovi jsme se sešli jako hlavní pár – Tannhäuser a Elisabeth, ale také jsem zpívala Venuši. V Ostravě a v Košicích jsme společně vystupovali v Janáčkově Její pastorkyni, já jako Jenůfa, manžel jako Laca. Společně jsme vystupovali i v dalších operách. Například i v Edmontonu v Salome, kde jsem zpívala Salome a manžel Heroda, ve Wuppertalu jsme spolu vystoupili v Brittenovu Peteru Grimesovi, v Bratislavě v Ariadně na Naxu, a například v koncertním provedení Elektry také v Bratislavě jsem zpívala titulní roli a manžel Aegistha.

V Praze jste nastudovala i role v operách dalších autorů. Cileovu Adrianu Lecouvreur v roce 2004, Mozartovu Donu Annu v inscenaci ve Stavovském divadle v roce 2006 a Giuliettu v Offenbachových Hoffmanových povídkách v roce 2010. Už jste se k nim nikdy nevrátila?
Nepřišla příležitost, ale ne ke všem bych se chtěla vracet. Don Giovanni byla krásná inscenace, ale Dona Anna byla v mém repertoáru výjimkou, na kterou velmi ráda vzpomínám – miluju mozartovskou hudbu, ale necítím se jako mozartovská pěvkyně. Klasicismus stejně jako barokní hudba neodpovídá typu mého hlasu. Jsem ráda, že se mohu věnovat tomu oboru, pro který je můj hlas vhodný.

To byl důvod, proč jste opustila v roce 2003 stálé angažmá v divadle v Eisenachu a rozhodla se být na „volné noze“? Aby vás divadelní provoz zbytečně nezatížil repertoárem, který by byl mimo váš hlasový obor?
Působit jako zpěvačka na „volné noze“ je mnohem složitější. Je ovšem obrovskou výhodou, že si mohu sama určit, kterou roli budu nebo nebudu zpívat. Samozřejmě je náročné prosadit se bez PR, bez mediálního profilu, image. A k tomu je třeba mít velmi dobrou agenturu. A samozřejmě je nezbytné udržení vysoké kvality hlasu! Bez toho pochopitelně ani sebelepší agentura nepomůže. Celkový trend v Evropě spěje bohužel k rušení ansámblů, důvody jsou finanční, ale i jiné. A i když sama už součástí stálého ansámblu nejsem, jsem ráda, že se v Praze, Ostravě, Brně i v Bratislavě ansámblový systém drží. Nicméně pro zpěváky i publikum je pozitivní, když se ve stálém ansámblu objeví hostující pěvci. Během scénických zkoušek se všichni vzájemně poznávají, jsou přínosem pro zpěváky i publikum.

Nejednou jste se přiznala, že jste operní pěvkyní být nechtěla. Od dětství jste sice studovala zpěv, zpívala v kostelním sboru a posléze v externím operním sboru v opeře v Osnabrücku, ale až do té doby vás opera nijak nepřitahovala. Co rozhodlo o tom, že se váš postoj změnil? Čím si vás nakonec opera získala?
S osnabrückým sborem jsme se zúčastnili letního festivalu ve Stadttheater Osnabrück v inscenaci Brittenova Petera Grimese. Jeho hudba a pěvecké party na mě tak silně zapůsobily, že jsem se o operní hudbu začala intenzivně zajímat. V té době mě oslovil barytonista Werner Schürmann, který zpíval ve Stadttheater Osnabrück, a já jsem se později stala jeho žačkou. To bylo opravdu velké štěstí! Byl zastáncem výuky zpěvu založeném na principu „sul fiato, con cervello, vocali uguali“, to znamená „na dechu, s mozkem a jednotnými vokály“. Díky tomu jsem mohla při rozvoji své pěvecké dráhy rozlišit správné od nesprávného. Jsem vděčná, že jsem měla to štěstí – ve správný čas jsem potkala správného člověka. To bych přála každému pěvci.