Karel Pexidr 95: Paradoxy jsou tvůrčím motorem

Kdo chce hudbu Karla Pexidra beze zbytku pochopit, musí se zabývat jeho literární činností na poli poezie i prózy, mnoho též pomůže, vyslechne-li si Pexidrovy filozofické přednášky, popřípadě zahloubá-li se do jeho spisů. Slovutný kmet naplnil literární žánry četnou tvorbou. Jejím společným jmenovatelem s tvorbou hudební je akcent na paradox, tedy jev, kdy relativně běžné prvky jsou kreativním procesem spojeny do neočekávaného, často překvapivého výsledku. Citujme úryvek z jeho básně Requiem: „Uprostřed mezi smutkem a rakvemi stojí dřevěný kříž. Kdosi jej zapomněl odsoudit k smrti.“ Nemusí jít jen o paradox věcný, ale i paradox strukturální.

Gratulační koncert ukázal, ve srovnání s předešlými narozeninovými koncerty, jak plnokrevným tvůrcem Karel Pexidr je, že patří nejenom století dvacátému, jehož strasti i slasti zažil mírou vrchovatou, ale i století jednadvacátému. Paradoxy Pexidrovy hudební tvorby někdy generují hudební tkáně, které se poněkud zpěčují tomu, aby byly pozitivně přijímány při běžném poslechu. Týká se to někdy melodické, souzvukové či polyfonní stránky. Jejich příkrost však časem ztratila ostří hran a ukazuje pravou obsahovou podstatu. To je hodné pozornosti. Na tomto sdělení není jen jeho subjektivní stránka, tedy dlouholeté sledování Pexidrovy tvorby autorem článku a s tím spojené prohlubování poznávaných souvislostí. Svůj vliv má i kontext aktuální dobové produkce, jež mnohdy ostrost střetů jednotlivých vrstev, ušlechtilost vertikál, či vůbec klasický postulát uměleckosti příliš neřeší. Hudební tvorba Karla Pexidra je v dnešním světě umělecká ve svrchované míře.

Optikou řečeného lze napsat, že jsem přijal nabídnutý průřez Pexidrovou tvorbou s větším porozuměním než kdy jindy předtím. Ke zdaru rozsáhlého koncertu přispěl také fakt, že byla vybrána díla, jejichž hudební náplň plně konvenovala s jejich žánrově vymezenými názvy, popřípadě se sděleným mimohudebním programem. Promyšleně byly za sebou zařazovány skladby přehledně centralizující svůj průběh k výchozím jádrům. Ty byly střídány se skladbami, jež vyšší míru centralizace nepreferovaly. Zvláštní typ napětí mezi hierarchií a anarchií hudebního průběhu přinesla vokální skladba Šumavské evokace (1983), kterou již poněkolikáté s úspěchem veřejně provedla pěvkyně Veronika Kaiserová s Neoklasik orchestrem. Provedení řídil Václav Dlask. Jde o zhudebnění tří básnických textů (Jan Pilař: Na prahu Klatov; Jan Neruda: Romance o Černém jezeře; Karel Pexidr: Kdokoli půjde touto cestou), kdy pěvecký part vytváří tonální melodie v duchu árií či arios, avšak instrumentální mezihry i doprovody tvoří záměrně nekompatibilní prostředí. Jako by zpívaná melodie byla položena do neurovnaného klestí v Boubínském pralese. Přes veškeré záměrné amorfnosti v partituře autor dodržuje tempový kontrast mezi větami, poslední dokonce naznačuje polkový rytmus, a tak celkový dojem ze skladby vykazuje pevnost a promyšlenost. Podobné paradoxy ve střetech hierarchizace a anarchizace přinesly Smyčcový kvartet č. 3 „Pohyb a klid“ (1979), hrané s adekvátním výrazem Sojkovým kvartetem a Legenda pro čtyřruční klavír (1984). Posledně jmenované dílo, silně polyfonizované, členité a protkané mnoha bitonálními střety samostatných vrstev, s pochopením podali Petr Novák a Tomáš Hostýnek.

Je přirozenou daností, že větší prostor pro orientaci získali posluchači ve skladbách, jejichž hudební tkáň spěla často k tonálnímu a homofonnímu vyjádření. Proto velké sympatie získalo romanticky rozezpívané duo pro dvoje housle Passacaglia, Aria a Tarantella (1991–2010). Skladba je již prověřená mnoha provedeními. O její dlouhý život se zasloužili Miroslav Vilímec se synem Liborem. Ti ji zahráli na sledovaném koncertě s muzikantským nadšením a technickou perfekcí. Závažné interpretační počiny přinesla 1. sonáta pro violoncello a klavír (1972) v podání Petra Nouzovského a Michaely Augustinové či Tři impromptu pro klavír (1970), které bezvadně podala Věra Müllerová. Zmínění interpreti ve svých kreacích realizovali košaté evoluční schopnosti skladatele Karla Pexidra. Je až neuvěřitelné, k jaké skladatelské technice se může propracovat neprofesionální skladatel. Ano, Karel Pexidr prošel sice soukromým školením Miloše Šnejdara a Jindřicha Felda. Absolvování skladatelské katedry na vysoké škole však přináší daleko širší paletu zdrojů poznání skladatelského umění. O to více musíme vyzdvihnout pestrost Pexidrovy skladatelské invence. Například harmonie v začátku zmíněné violoncellové sonáty si v ničem nezadá s harmonií duchovně založených skladeb Oliviera Messiaena, atomizace klavírní faktury ve volné větě Impromptus spojujeme s mistrovstvím Antona Weberna. Špičatost neoklasického střihu v následně popisované skladbě Dětské concertino dostihuje svými sarkasmy kompozic Prokofjevových či Šostakovičových.

Nepominutelným faktorem Pexidrovy renesanční osobnosti je jeho zájem o vzdělávání dětí a mládeže. Vedle přednášek na katedře filozofie Fakulty humanitních studií Západočeské univerzity v Plzni vykazuje silný zájem o mladou generaci i ve světě hudby. Na autorově kontě najdeme desítky instruktivních skladeb. Skutečným klenotem mezi nimi je Dětské concertino pro klavír a smyčcový orchestr (1970). Vysoké stáří této skladby umožnilo, aby se mezi sólisty vystřídala řada mladých pianistů, jejichž kariéra pak stoupala vzhůru. Před padesáti lety jsem tento malý koncert slyšel hrát Jitku Beránkovou, patrně premierující sólistku. Nyní je sólový part doménou nastupující premiantky klavíru Elen Boudové. S Neoklasik orchestrem již navštívila mnohá česká i německá města a všude sklízí s touto Pexidrovou skladbou vřelý aplaus. Nejinak tomu bylo i na koncertě o prvním listopadovém pondělku.

Ozdobou večera bylo také sólové vystoupení klarinetistky Anny Paulové v Pexidrově technicky náročné skladbě Spokojíme se s otazníkem? z roku 2015. O kvalitě skladby promlouvá bezpochyby fakt, že po mnoha domácích provedeních se s ní virtuoska v příštím roce vydá na turné do Německa a Švýcarska.

S otazníkem po otázce „Jak hodnotit koncert k 95. narozeninám Karla Pexidra?“ se však nespokojuji. Jeho přístup k životu a tvorbě je obdivuhodný v rozsahu i obsahu. Popřejme oslavenci mnoho zdraví a tvůrčích sil. Stal se vzorem pro nás všechny bez rozdílu generací.

Karel Pexidr 95
4. listopadu 2024, 19:30 hodin
Dům hudby, Plzeň

Program
Karel Pexidr: Dětské concertino
Karel Pexidr: Šumavské evokace
Karel Pexidr: 1. sonáta pro violoncello a klavír
Karel Pexidr: Legenda pro čtyřruční klavír
Karel Pexidr: Spokojíme se s otazníkem?
Karel Pexidr: Tři impromptu pro klavír
Karel Pexidr: Passacaglia, Aria, Tarantella
Karel Pexidr: Smyčcový kvartet č. 3 „Pohyb a klid“

Účinkující
Elen Boudová – klavír
Veronika Kaiserová – soprán
Olga Alicja Osmolińska – housle
Marina Rybalko – housle
David Schill – viola
José María Fínez Carro – violoncello
Petr Nouzovský – violoncello
Michaela Augustinová – klavír
Petr Novák – klavír
Tomáš Hostýnek – klavír
Anna Paulová – klarinet
Věra Müllerová – klavír
Miroslav Vilímec – housle
Libor Vilímec – klavír
Martin Kos – housle
Martin Kaplan – housle
Tomáš Hanousek – viola
Hana Vítková – violoncello

Neoklasik orchestr
Václav Dlask – dirigent