Hudební dialog mezi tichem a životem v DOX+

Ostravské „Centrum“ i festival New Opera Days (NODO) uvádějí Sciarrinovy skladby opakovaně. Například hned v prvním ročníku NODO v r. 2012 byla provedena dvě jeho scénická díla – kratší „opera“ Infinito Nero (Černé nekonečno), už tehdy s charakteristikou „akustického divadla nočních zvuků“, jak zní i podtitul koncertu 21. listopadu v DOX+, a La porta della legge (Dveře zákona) inspirovaná Kafkovým Procesem. Téma noční surreálné atmosféry se u Sciarrina opakuje. I letos např. zazněla na Benátském bienále světová premiéra jeho Nocturnes pro velký orchestr.

Co se týče Luigiho Nona, tak i ten byl uveden na NODO, a to v r. 2022 scénickým dílem Prometeo. Petr Kotík před realizací jeho kvartetu Fragmenty vzpomněl své první setkání se skladatelem v ateliéru. Luigi Nono navštívil Prahu opakovaně, poprvé zřejmě v r. 1958, kdy se seznámil i s režisérem Alfrédem Radokem, tehdy zakladatelem Laterny magiky.

Ostravské centrum nové hudby zvolilo k propagaci letošního mimořádného koncertu v DOX+ Sciarrinovu citaci: „Mé komentáře k hudbě jsou etická poselství. Snažím se o redukci na to nejzákladnější, na mezní podoby lidské skutečnosti (život a smrt). Nedělám to proto, že bych byl asketa nebo mravokárce: zkrátka kráčím ve stopách naší nejvýsostnější humanistické tradice.“ V šířící se oblibě skladatele zřejmě nejde „jen“ o specifický hudební jazyk, který jako by se vracel ke kořenům hudby, ale i o umělecký a lidský fokus.

První skladba večera Il silenzio degli oracoli (Ticho/Mlčení věštců) je pro dechový kvintet a je věnovaná Roberto Callasovi, italskému filozofovi a znalci mytologie. Premiéru měla v Turíně 4. září 1989 souborem Le Quintetto a Fiati Italiano. Vznikla na objednávku Festivalu delle Colline de Poggio a Caiano. Zajímavé je, že pod stejným názvem s velmi obdobnou sémantikou v pozadí najdeme i sbírku básní z let 2009–2016 mladého italského básníka narozeného 1984 Flavia Ferrara, i když inspiraci skladatelem neuvádí. Smysl obou výpovědí je, že už neslyšíme „věštce“, kteří byli/jsou ve spojení s „vyššími silami“, a tak v civilizačním ruchu ztrácíme kontakt se zdrojem citlivosti pro to, co je důležité pro život.

Artikulace dechových nástrojů v interjekcích prokládaných dechem a tichem připomíná zvuky nějakých zvířat, ptáků z pralesa, překvapovaných zejména ve fagotu drsnými „výkřiky“. Celá hudební dikce kvintetu působí archaicky. Ač hra na nástroje připomíná intuitivní hledání zvukových možností nástrojů, vše je přesně vypsáno a odehrává se mimo běžný hudební jazyk. Z toho vyplývá obtížnost provedení jak v přesné artikulaci dvaatřicetinových a čtyřiašedesátinových hodnot, tak i rytmické souhry, kterou udával na koncertě Petr Kotík. Skladba má podle předpisu cca 8 minut, ale našla jsem ji na YouTube i ve skvělých provedeních pod 6 minut. Petr Kotík zvolil spíše ono předepsané tempo s výbornou souhrou souboru. V porovnání s dostupnými nahrávkami se mi přece jen jevila místy artikulace některých zvukových gest v nástrojích méně zřetelná a přesná, respektive působila opatrně.

Druhou skladbou večera byl Quaderno di strada (Pouliční zápisník) z r. 2003 pro baryton a malý ansámbl v provedení excelentního německého barytonisty Otto Katzameiera, kterému je skladba spolu se souborem Klangforum Wien věnována. V této sestavě najdeme také nahrávku na YouTube např. zde:

Katzameier je obsazován často do současného pěvecky náročného repertoáru. Sciarrino mu věnoval i několik skladeb, mj. např. vokálně-instrumentální skladbu z roku 2018 Stupori (Ohromení) pro baryton, flétnu, housle a bicí s pro skladatele charakteristickým podtitulem „Six readable silences“ (Šest čitelných tich). Jak řekl Petr Kotík, rozsahem je uvedený „Zápisník“ tzv. kláda, trvá od cca 40 do 60 minut podle zvoleného tempa, popř. výluky některých úryvků, které autor „posbíral“ jako patchwork z různých zdrojů, stylů a nálad. Pro interprety, zejména zpěváka je to mj. stylové, technické a emocionální „cvičení“, protože musí zvládat různé až manýristické stylizace v tempu i výškovém rozsahu. Katzameierův hlas zněl přitom ve všech polohách jistě a pevně. Hodna obdivu jsou i crescenda od ppp do forte na jednom tónu např. hned v první náčrtku „ Se non ora, quando?“ (Když ne teď, kdy?) začínající jakoby z ničeho, s responzemi jednotlivých nástrojů v pro ně méně obvyklých zvukových artikulacích. Druhá část Lo Smarrimento (Ztráta) je zajímavá i v instrumentaci. Textově se jedná o banální konstataci z dopisu Maria Rilkeho, že „ztráta není pro italskou poštu nic zvláštního.“ Třetí část na text o „ztrátě míry, která dává řád“, zdá se být opakující se figurou v nástrojích i slabikovaném hlase výrazem strachu a úzkosti.

Všechny části nemusejí zaujmout. Možná by to autorovi ani nevadilo, vzhledem ke koncepci díla. Mne mimo jiné zaujala v daném sledu např. šestá část, která se výrazněji lišila od přechozích, protože se odehrávala v určitých perkusních rázech se zvukovou aurou ve smyčcích, jako když se buduje,nebo rozbíjí těžký objekt. Tomu odpovídá i text: „Kam odešli večer zedníci, když dostavěli Velkou zeď? (citace z básně B. Brechta z r 1935 – Fragen eines lesenden Arbeiters – Otázky dělníka, který čte). Tou zdí je míněna Velkou zeď v Číně. Celá tato Brechtova báseň si klade podobné otázky situované do různých dob… Kdo znovu vystavěl Theby? Kdo vztyčil Triumfální oblouky v Římě? Když Alexander dobyl Indii, byl sám? Z toho vycítíme, že skladatelova volba citátu koření v humanitní hloubce a sociálním zájmu o „bezejmenného“ člověka. A tak to u Sciarrina bývá. Dotýká se lehce různých témat s předpokladem, že rozechvěje, tak jako ve své hudbě, vlnu asociací mířících nejen po povrchu, ale i do hloubky. Provedení této skladby byl velmi pečlivé po všech stránkách, ač, jak uvedl Petr Kotík, proběhly pouze tři zkoušky.

Další kus Efebo con radio (Eféb s rádiem) z roku 1981 se obrací k jinému příběhu (eféb je ve starém Řecku označení mladého muže). Skladba ikonicky zpodobňuje situaci typickou pro 50. léta – opakující se snahu naladit na rozhlasových přijímačích něco zajímavého (v našem případě to často bylo Radio Luxemburg nebo Svobodná Evropa), přičemž málokdy se to podařilo s dostatečně silným a nerušeným signálem. V této kompozici jsou jednotlivé útržky promluv, klasické hudby přerušovány zvuky napodobující ladění, většinou prováděné smyčci. I u této skladby lze najít různé délky od cca 11 minut po 15.

Provedení Petrem Kotíkem a orchestrem (Ostravská banda a ONO) bylo spíše pomalejší, což trochu ubíralo zvukové ikonicitě přelaďování, které by mělo být spíše objektivizované, bez exprese, znít technicky. Pěvecký part realizovala polská mezzosopranistka Anna Radziejewska. I ona je spojená s dílem Sciarrina. Debutovala v roli Lady Macbeth v jeho opeře Mackbeth (2004). Přiznám se ale, že se mi v případě této skladby více líbí provedení, kde zpěvačka mění v nesouvisejících úryvcích hlasový témbr a stylizaci – jako např. Sonia Turchetta v provedení s WDR symfonickým orchestrem v Kolíně. Má to větší vtip a plasticitu.

Poslední skladbou autora v tomto večeru byla Allegoria della notte (Alegorie noci) z roku 1985. K této skladbě autor poznamenal: „Představte si, že posloucháte Mendelssohnův houslový koncert. Skrze momenty vědomí (nebo výpadky paměti) proniká jiná hudba, jako by ozvěna Mendelssohnova lyrického rozletu. Ta ozvěna pokračuje stále dál a vede nás do jiného paralelního prostoru… A když se probereme, zjistíme, že Mendelssohnův koncert stále pokračuje… Pro ty, které to zajímá: citace jsou zčásti umělé. Fragmenty, aby se zdály autentickými, bylo třeba pro tento účel schválně vytvořit, stejně jako obměnit posloupnosti.“ (1985).

Houslový part těchto dvou odlišných stylových poloh (plné a lyricky zpěvné i sotva slyšitelné a extrémně dotekové) ztvárnila česko-švýcarská houslistka Hana Kotková. Skladba jako kdyby probíhala „uvnitř hlavy“, kdy něco posloucháme, ale odvracíme pozornost, abychom se znovu chytli do probíhajícího proudu. V provedení houslového partu je třeba ocenit zejména skvělé provedení extrémně vysokých a tichých poloh.

Po přestávce zazněl kvartet Luigiho Nona Fragmente – Stille, an Diotima (Fragmenty – Nehybnost, Diotimě), z let 1979–80. Dílo představuje u Nona nečekaný zlom ze sociální dramatiky k intimní subjektivitě. Inspirací byly citáty z Hölderlinových básní, které skladatel přímo vpisuje i do partitury. Dvanáct z nich pochází z básně Diotima, které nemají být recitovány, ale interpreti se na ně mají naladit. Skladbu provedl Kvartet Prometeus (Quartetto Prometeo) z Milána, který jej má ve svém repertoáru. Jedná se o rozsáhlou skladbu (40 minut), u níž je dost obtížné zůstat v takovém trvání jako posluchač naladěn na její tichý, statický a fragmentární charakter. Skladba je opět velmi detailně rozepsána a ač má posluchač dojem, že se skoro nic neděje, nebo ne přesně, partitura přesvědčuje o opaku.

Pro instrumentalisty je určitě intelektuálním cvičením a cvičením v koncentraci. Co se týče provedení, zdálo se mi, že v daném prostoru nevyznívá. Možná je opravdu lepší si jej pustit do sluchátek ve zvukové hladině, která momentálně vyhovuje a splní se tak i úroveň intimity nenarušovaná vnějším prostředím.

Koncert měl mimořádně dobrou propagační kampaň a získal i finanční a mediální podporu. Ostravské centrum a Petr Kotík mají v Praze své publikum, které oceňuje umělecký výkon, jeho úroveň, ač často nejsou podmínky pro dlouhé zkoušení, a zejména i nepřehlédnutelné zaujetí soudobou hudbou.

ZÁSADNÍ SCIARRINO+ („Akustické divadlo nočních zvuků“)
21. listopadu 2024, 19:00 hodin
DOX+, Praha

Program:
Salvatore Sciarrino: Il silenzio degli oracoli (1989)
Salvatore Sciarrino: Quaderno di strada (2003)
Salvatore Sciarrino: Efebo noc radio (1981)
Salvatore Sciarrino: Allegoria della notte (1983
Luigi Nono: Fragmente – Stille, an Diotima (1979-80)

Účinkující:
Otto Katzameier – baryton (Mnichov)
Anna Radziejewska – mezzosoprán (Varšava)
Hana Kotková – housle (Lugano)
Ostravská banda a členové ONO (Ostrava New Orchestra)
Quartetto Prometeo (Milán)
Petr Kotík – dirigent (New York/Ostrava)