Mladí laureáti soutěží za doprovodu Filharmonie Brno sklidili zasloužené ovace

Za nemocného dirigenta Roberta Kružíka zaskočil zkušený Leoš Svárovský, jehož doprovazečské schopnosti jsou známy. Své pověsti také plně dostál. Program sestavený z doprovodů není totiž vůbec jednoduchý, zejména když jsou orchestrální zkušenosti sólistů minimální.

Úvodní skladbou večera byla sotva sedmiminutová Sinfonia č. 4 F dur Jiřího Antonína Bendy. Český skladatel, příslušník slavného hudebního rodu, ji napsal za svého kapelnického působení v durynském městě Gotha. Svárovský dílo vypracoval s maximální plasticitou zvuku a s velkým citem pro detail. Význam této české hudby není třeba přeceňovat, ale provedení mi přišlo docela zajímavé. Například zdvojení primového partu prvním hobojem a sekundového druhým hobojem, běžný rys instrumentální praxe neapolské školy, vedlo k zajímavému posílení barevného spektra. Nebo kouzelná místa ve větě druhé, kdy melodie přechází do smyčcových pizzicat spolu se secco akordy cembala. Také díky výrazné české melodice má Bendova hudba zcela jistě právo na existenci na současných pódiích.

Prvním sólistou večera byl čtrnáctiletý Alexander Kothera, absolutní vítěz 30. ročníku Mezinárodní mozartovské soutěže Amadeus v Brně 2023. Přednesl první větu Klavírního koncertu č.11 D dur Josepha Haydna. Prokázal v ní jistou, perlivou techniku a kulturu úhozu. Je to hudba lehce plynoucí, vycházející z galantního slohu, projasněná, přehledná. Bohužel je tato věta plná stupnicových běhů a rozložených akordů, a příliš jednostranně zaměřená technika neumožňuje sólistovi předvést jiné přednesové kvality.

Kotherův výkon, velmi sympatický, obsáhl jen část koncertantní skladby. Následující díla již zazněla kompletní. Patnáctiletá polská houslistka Zoja Syguda, vítězka mezinárodních soutěží v Katowicích, Poznani a laureátka 58. ročníku mezinárodní rozhlasové soutěže Concertino Praga, uhranula publikum vyzrálým přednesem Houslového koncertu č. 2 d moll op. 22 Henryka Wieniavského. Její housle zpívaly, hrála procítěně, s citem pro fráze a s ryzí intonační jistotou. Kapitolou samou o sobě byla její skvělá technika. Ta se projevovala ve třetí větě koncertu také tím, že nevědomky lehce prohnala dirigenta i orchestr: prsty jí běžely tak rychle kupředu, že tempo zrychlovalo a cítil jsem, jak je obtížné se jí držet. Až získá víc orchestrálních zkušeností, určitě pochopí, kdy lze pustit otěže a kdy nikoliv… Orchestr v klasickém obsazení doprovázel pozorně; pěknými sóly se blýskla flétna, fagot, hoboj i horna, krásně prožitým sólem propojil první větu Wieniawského s druhou klarinet. Jen závěrečný držený akord druhé věty s dechy ve vysoké poloze nebyl stoprocentně vyladěný. 

Po přestávce pokračoval program Prvním klavírním koncertem Des dur Sergeje Prokofjeva. Toto dílo zkomponoval ruský skladatel ve svých dvaceti letech během konzervatorních studií a premiéroval ho jednadvacetiletý. Také se s ním přihlásil do soutěže s příznačným názvem Bitva klavírů, kterou vyhrál! Nedivím se. Sólistou byl sedmnáctiletý Denis Stefanov, několikanásobný laureát soutěží Amadeus, Prague Junior Note a smetanovské klavírní soutěže v Plzni. Také on předvedl sympatický, muzikantsky velmi přesvědčivý výkon. Ani on s technikou neměl problémy, doslova se bavil herními detaily a užíval si dialogu s orchestrem. Ten nastoupil po pauze v plném symfonickém obsazení s početnými žesti a bicími. Ač dosud doprovázel velmi citlivě, v této skladbě sólo občas zvukově překrýval. V těchto případech klavíristovi nebylo umožněno plně se prosadit a orchestr burácel také v orchestrálních mezihrách, přestože se Svárovský o korekce zvuku upřímně snažil. Ve vší nahotě se projevilo, že sál Besedního domu tak velký orchestrální aparát už prostě nesnese. Najednou se vytvořila jakási hřmotná zvuková koule, která zaplnila sál až ke stropu a zahltila ho. Nejvyšší čas přejít do nového koncertního sálu, který se naštěstí už pomalu rodí, a přenechat Besední dům klasickému a komornímu repertoáru!

Poslední ze čtyř sólistů večera, šestadvacetiletý kontrabasista Ondřej Sejkora, je ověnčen prvními cenami z deseti mezinárodních soutěží včetně Vídně, Varšavy a nejnověji i Brna, konkrétně z Mezinárodní soutěže Leoše Janáčka 2023. Přednesl skladbu amerického kontrabasisty a skladatele Franka Prota (narozeného v roce 1941) s názvem Devět variací na Paganiniho. Frank Proto, dlouholetý člen a rezidenční skladatel Cincinnati Symphony Orchestra, proslul řadou skladeb pro sólový kontrabas a kompozicemi pro barytonistu Sherilla Milnese, houslistu Ruggiera Ricciho, klarinetistu Richarda Stolzmanna a Eddieho Danielse. Protovo přátelství se syrským kontrabasistou Francoisem Rabbathem vyústilo v řadu jemu věnovaných skladeb, včetně dnes uváděných paganinských variací na známé Houslové capriccio č. 24. Rabbath je premiéroval 30. března 2002 v havajském Honolulu. Skladba nezapře jazzový charakter a klade naprosto výjimečné technické nároky na sólistu. Vyžaduje také schopnosti improvizační i vlastní kadenci, při níž hráč může, ale také nemusí použít motivy, pro tuto příležitost skladatelem navržené. 

Devět variací na Paganiniho jsem nedávno slyšel v klavírní verzi, proto mě bohatost a rafinovanost orchestrální podoby příjemně překvapila. Náhle to bylo jiné dílo! Přesto mi trvalo dobré dvě minuty, než jsem se po hluboce pravdivé a uhrančivé Prokofjevově hudbě dostal do značně plytší muziky “made in USA“. Když se mi konečně podařilo kovbojsky přesedlat, shledal jsem, že i ona má něco do sebe. Některé z variací, například habanera, jsou stylizačně prostě skvělé. Po počáteční citaci paganinského tématu, kdy kontrabas dociluje výrazných gest a závažných nálad, se hudba pomalu, ale jistě začne měnit v jazzovou parodii s ležérně virtuózními vtípky, budícími úsměvy na tvářích posluchačů. Sejkora svou interpretací dokazoval, že kontrabas skutečně je sólovým nástrojem. Vládne sytým, ušlechtilým tónem až violoncellové barvy a bravurní, téměř houslovou technikou. U virtuózních kreací platí víc než kdy jindy, že sólista musí být technicky vysoko nad věcí, aby skladba skutečně zapůsobila tak, jak má. Sejkora je mimořádně disponován a dařilo se mu; zaznamenal jsem jen pár disproporcí intonačních. Kontrabasisté si přelaďují pro sólové koncertní výkony nástroj o tón výše na a – e – h – fis; mají na to speciální struny a dělají to hlavně proto, že zvuk přeladěného kontrabasu je průraznější, znělejší a kompaktnější.

 Zcela zaplněný sál Besedního domu odměnil sólisty ovacemi. Cestou domů jsem přemítal, zda tito mladí, výjimečně talentovaní a disponovaní lidé vydrží náročnou zátěž nastávající koncertní praxe. Uslyším je také za deset, dvacet let? Věřím, že ano. Věřím, že Zoja se stane novou Sophií Jaffé či Janine Janssen a dobude svět. Věřím, že Denis bude sklízet ovace v nejvýznamnějších hudebních metropolích. Čeká je krásné dobývání světa hudbou, vzrušující a obohacující…

Koncert s laureáty
4. mimořádný koncert 69. koncertní sezóny Filharmonie Brno
Čtvrtek 23. ledna 2023, Besední dům v 19.00 hodin  
Jiří Antonín Benda: Sinfonia č. 4 F dur
Joseph Haydn: Klavírní koncert č. 11 D dur – 1. věta
Henryk Wieniawski: Houslový koncert č. 2 d moll op. 22
Sergej Prokofjev: Klavírní koncert č. 1 Des dur op. 10
Frank Proto: Nine Variatiations on Paganini

Alexander Kothera – klavír
Zoja Syguda – housle
Denis Stefanov – klavír
Ondřej Sejkora – kontrabas
Filharmonie Brno
Dirigent Leoš Svárovský