Tekutý čas i pohyb: Saburo Teshigawara v projektu 42+PEOPLE

Inscenace Design of Time z cyklu projektu 42+PEOPLE se řadí mezi ty, které nejde dost dobře analyticky pojmout, protože by jim tím člověk odcizil velký kus kouzla. A v současném tanci, a nejen v něm, by vždy mělo zůstávat něco otevřeného, nedořečeného, nepopsatelného a nedefinovatelného. A protože je uměním okamžiku, je čas pro něj tou nejzásadnější veličinou. Čas během představení plyne divákovi podle toho, jak dalece je schopen se vcítit právě do onoho jevištního času, který samozřejmě není měřen jinou délkou sekund, ale pocitově může pro jednoho představovat celý večer a pro druhého okamžik. Inscenace, na které spolupracovali Václav Kuneš (1975), japonský choreograf Saburo Teshigawara (1953) a tanečnice Rihoko Sato, vyžaduje pro plný prožitek přistoupit na pravidla hry a vnitřně se zpomalit.

Série večerů probíhala od 20. do 26. února 2025 a jednalo se, alespoň jak se zdá, o událost, která se již nebude opakovat. V čase a prostoru však zůstává její otisk. Strukturu Design of Time tvoří hudba, tedy skladba Johna Cage, která zní ze záznamu, a světelný design, který vytvořil Teshigawara sám. Vše minimalistické a střízlivé a stejně tak minimalisticky do tohoto rámce zapadá choreografie, ale ta už není postavena podle principů evropského hudebního minimalismu, u něhož se často jako s principem skladby setkáváme s opakováním motivů, v nichž se jedna složka postupně mění a jde o model spíše pravidelně matematického charakteru. Naopak působí jako rozvolněná organická struktura, která se rozvíjí a mění živelně. Saburo Teshigawara není sice představitel butó, ale jako by v jeho fyzickém projevu duch této taneční filosofie přebýval. Podle 420PEOPLE si vytvořil styl, „kde se žádný pohyb neopakuje – určuje rychlost, prostor, náladu a atmosféru, ale konkrétní pohybové ztvárnění nechává na interpretovi.“ Každá repríza je tak provedena s novými nuancemi a v různorodé dynamice.

Komorní prostor Studia Maiselovka je pro Design of Time uspořádán tradičně frontálně, je v tom jakési vyjádření úcty uměleckému dílu, jaké takové taneční vystoupení představuje. V tichu a napětí se odvíjí celá hodina a diváci sledují choreografii bez dechu jako tajuplný rituál. Nejprve se ze tmy vynořuje pomalu postava Saburo Teshigawary. Zdánlivě neudělá nic, jen velmi pomalu pozvedá paže a krok za krokem se blíží k ohraničené ploše světla, za tichých oddělených tónů klavíru. A už to zdánlivé nic má moc uchopit pozornost a nepustit, v těle performera je totiž tak neuvěřitelně silné napětí, jako kdyby měl vrůst nohama do země, zatímco jeho ruka se pozvolna kříží se světelným paprskem, v soustředění a důrazu na detail. Světlo sílí a plynulost pohybu ruky i celé postavy, která se sotva viditelně otáčí, nastoluje dominantní pomalou dynamiku.

Vzápětí se připojuje Václav Kuneš, vážný a soustředěný, obchází výsek světla s touž rozvláčností a pomalu podklesá do degagé, jeho ruce se pohybují více, jsou měkké, pohyby okrouhlé a jakoby tekuté. Teshigawara překvapí náhlou změnou dynamiky pohybu, provádí několik rychlých izolací, kde se jen bere ten postřeh a pohotovost v sedmdesátiletém těle? Jeho tvář se noří pomalu ze tmy jako maska. Vchází Rihoko Sato do nového plátu světla a nachyluje se, ale její paže směřují vzhůru jako koruna stromu, jemuž opadalo listí. Každý z interpretů je plně ponořen do sebe, ale také plně přítomen, do publika ani nepohlédne, ale sdílí s ním prostor. Tanečníci se dostávají nenápadně do zdánlivě náhodné synchronizace v postavení a směřování gest, těžiště těl, ačkoliv každý tvoří jiná gesta. Žena se pohupuje tak jemně, jako když vítr zlehka rozechvívá rákosí u vody, paže dlouhé, než se zalomí v pase a pomalu otáčí. Teshigawara a Sato se pohybují blízko sebe tak, jako kdyby tančili duet, ale přesto se nedotknou, loďky, které se minuly na vodě. Osamocená žena.

Světlo směřuje od auditoria na scénu a za zvuků smyčců se na scénu vrací křehký japonský tanečník. Dynamiku úsečných pohybů střídá měkkost, izolace a synkopy se rozpouštějí v táhlých dovětcích. Často snižuje těžiště i je směřuje mírně mimo osu. Mimoděk je patrné, že některé pohybové principy nebo vzorce má ve svém vlastním slovníku osvojeny Václav Kuneš. Ne že by snad replikoval pohybový materiál, ale je zjevné, že už od počátku své tvůrčí kariéry měl na jeho rukopis Teshigawara obrovský vliv. A je příjemné si to uvědomit.

Když se ocitnou všichni tři tanečníci pospolu, každý je na škále rychlého a pomalého pohybu jinde, stejně tak na rozpětí vláčnosti či staccatovosti, chvíli v prostoru víří jako elektrony kolem atomového jádra. Míjejí se a střídají, opět bez doteku, ale v plné přítomnosti. Když někdo ustupuje ze scény, děje se tak zlehka a nepozorovaně, noří se do stínu, jako když se stmívá. Hudba se odchyluje k disharmonii, světlo je utlumeno tak, že tanečník připomíná pohybující se temnou hmotu na černém pozadí, náhle však zemi protne světelná řeka. Ženě se zář odráží ve tváři, jako kdyby se skláněla nad skutečnou hladinou. Ne, to ona sama je hladinou. Putuje světelnou stěnou pomalu až na dotek publika, její partner zády k nám, jako by se loučili. Osvětlená dlaň září.

V souvislé melodii se spojily všechny předchozí motivy a prvky, muž a žena hledí na své ruce, které nesou paměť celého života, přemáhá je únava, nesmělé kroky, ztraceni v myšlenkách, prázdné dlaně zejí samotou, mají vlastní vzpomínky, mluví. Obraz se pomalu promění a připomíná zátiší s ženou sedící u vody, tak proudí asociace za asociací z jeviště ke skromnému hledišti, náznaky situací, obrazů jako malovaných tuší. Totální zpomalení pohybu před očima rezonuje ve zpomalení myšlenek uvnitř. Stále hledíme na postavy, které tiše koexistují na malém prostoru, ale nevyhledají ani společný pohled, ani dotek. Až konečně v jednu chvíli, přes hladinu světla! Míjení a odcházení je přesto opakující se mantrou, stejně jako pomalu klesající paže. Teshigawara se obrací znovu ke světlu, izoluje pohyby v osamělých tónech. Jako by klesal, ale ještě ne, ještě ne…

Mohli bychom se na tu pohybovou báseň na pokračování dívat snad ještě další hodinu a neokoral by pohled ani by se neunavila myšlenka. Tři tanečníci dohromady v součtu věku 171 let boří úspěšně představu o tom, co a kdo patří na jeviště a jaké jsou hranice fyzické zdatnosti. Zdá se, že pokud si člověk nenastaví v mysli omezující limity, značně se posouvají. Protože všichni s Teshigawarou v čele tu kromě absolutního soustředění podali i skvělý fyzický výkon, bez kompromisů. Tvarování choreografie minimalistické, ale také velice jasné a přesné, byť s možností odchylky v improvizaci. V tom tichu, pomalém rytmu a minimálním pohybu se koncentrovala velká síla. Design of Time nekřičí o zmaru a rozkladu, ale to neznamená, že by nebyl naplněný významem až po okraj. Je škoda, že se odehrála jen jedna série, protože takový zážitek by jistě uvítalo mnohem více diváků.

Design of Time
Choreografie: Saburo Teshigawara
Umělecká spolupráce: Rihoko Sato
Tančí: Saburo teshigawara, Rihoko Sato a Václav Kuneš
Hudba John Cage
Light design: Saburo Teshigawara
Osvětlovač: Dominik Šimurda
Premiéra: 20. 2. 2025
Psáno z představení 22. 2. 2025, Studio Maiselovka

P.S.: O spolupráci Václava Kuneše se Saburo Teshigawarou a o genezi projektu Design of Time jsme psali ve zpravodajství zde.